Jak jsem našel svůj konec...

Pomodlete se za mě, vzpomeňte mojí památky, protože až budete číst tyto řádky, budu jen Vaší vzpomínkou...

Už když jsem vystoupil z vlaku, říkal jsem si, že tam není něco v pořádku...

První překážkou mi byly nekonečné planiny makového podrostu.

Snad to bylo vinou oné makové omamné vůně, že když jsem narazil na hradbu pralesa, pocítil jsem doslova paniku...

Sotva jsem se z té změti větví a kořenů vypotácel, zjistil jsem, že stojím u nějakého potoka. Byly v něm obrovské myši, které pod vedením dvou, o něco světlejších, s krutým pískotem, který přecházel v něco, co by se snad dalo nazvat chechotem, snažily se mě předběhnout směrem, kudy jsem se chtěl ubírat...

Mezi větvemi jsem náhle spatřil vzdálené oblouky mostu, už jsem se těšil, že jsem zase konečně našel známky civilizace, a zamířil jsem přímo k němu...

Další potok však zkřížil mou cestu. Proč já jsem se jen díval dolů pod nohy...? Málem jsem úlekem upadl, když jsem ve vodě, těsně pod křišťálovou tříští studených kapek, spatřil cosi se zalesknout... náhle, zabělela se z vody hlava nějakého strašného netvora...

Jako důkaz, který jako by předznamenával i můj osud, spatřil jsem současně pozůstatky někoho, kdo se jistě stal obětí onoho predátora.

Utíkal jsem, co mi nohy stačily, a tu, stejně jako před časem most, spatřil jsem v dálce nějaké stavení. Musím se k němu dostat...

Při pohledu dolů k řece jsem se trochu uklidnil, neboť jsem spatřil bezstarostné lidi, jak posedávají a postávají na břehu. Kdybych jen věděl, že jde o klam a šalbu mých očí, které se tak snadno nechaly obalamutit kouzly někoho tak strašného, že strašnější stvoření jsem ještě nespatřil...

Náhle, odněkud z levé strany lesa, zcela tiše a o to zákeřně, ocitla se v mém zorném poli jakási divá ženština, sedící na koštěti. Krve by se ve mě v tu chvíli nedořezal...

Baba zakroužila nad komínem svého stavení, toho stavení, ve které jsem před chvíli vkládal takovou naději...

Myslel jsem si bláhově, že o mě snad neví, že netuší, jaký vetřelec přikradl se lesem do jejího strašného území. Mýlil jsem se však. Najednou byla těsně nade mnou...

A toto byl poslední pohled, který mi byl na tomto světě dopřán. V příští vteřině byl se mnou konec, ani bývalý rum s tím nic nenadělal...

Nyní, z onoho světa Vám zde pokládám k uvážení důkazy o svém skonu. Budete-li mít cestu tím strašným krajem, pomodlete se prosím za mou hříšnou duši. Tady, u toho kříže, čekám ve věčném bloudění na den, kdy snad dojde moje duše odpíraného klidu.

Pomodlete se za mě, aby se jiní jednou pomodlili za Vás...

P.S. - Kdo najde na této poslední fotce ducha neznámé ženy, toho nepřijdeme ani ona, ani já o půlnoci strašit... :-)))