Hrad Kokořín (fotoblog)

Hrad Kokořín patřil k těm, které jsem zatím "nedobyl", byl tedy nejvyšší čas to napravit. Ten stánek s občerstvením, co o něm mluví Varel Frištenský v Cimrmanově "Dobytí severního pólu", ten jsem tam ale nikde nenašel...

Hrad Kokořín leží na ostrohu pískovcové skály nad Kokořínským dolem, severně od stejnojmenné obce, uprostřed chráněné krajinné oblasti. Původně nedaleko odtud stávala středověká tvrz, vybudovaná za krále Jana Lucemburského, která byla zčásti vytesaná do skály. První listinné zmínky o Kokoříně pocházejí z roku 1320, kdy kokořínský statek získal směnou od Jindřicha z Osměchova Hynek Berka z Dubé. Ten - zřejmě také v polovině 14. století - zde nechal vybudovat hrad.

Během následujících staletí se mezi majiteli vystřídala řada význačných šlechticů a šlechtických rodů. V 15. století to byl například známý válečník Jan Řitka z Bezdědic, během husitských válek vlastnil Kokořín Aleš Škopek z Dubé, v následujícím století pak Klinštejnové, Beřkovští ze Šebířova, Kuplířové,  Hrzánové z Harasova a nakonec opět Berkové, kterým byl ale po Bílé hoře majetek zkonfiskován a prodán Valdštejnům. Po smrti Albrechta z Valdštejna přešel Kokořín opět do královského držení.

V 16. století hrad již nevyhovoval zvýšeným nárokům na obývání a navíc byl ve špatném stavu. Po třicetileté válce císař Ferdinad zařadil Kokořín mezi „prokleté“ hrady, které již nesměly být opravovány, a tak se stává jen pustnoucí součástí panství, na kterém se střídali další majitelé. Podle pověstí se hrad stal i útočištěm loupeživých rytířů, v čele s Petrovským z Petrovic, kteří byli postrachem celého okolí.

V 19. století je z hradu už jen zřícenina, která okouzlovala romantické umělce - Karla Hynka Máchu, Josefa Navrátila, Antonína Mánese a mnoho dalších. V roce 1895 se hrad vrátil do povědomí širší veřejnosti díky Klubu českých turistů, který představil jeho maketu na Národopisné výstavě v Praze a zároveň se zasloužil o jeho částečné zpřístupnění.

V roce 1896 kokořínské panství včetně zříceniny kupuje Václav Špaček, šlechtic ze Starburgu, a v roce 1911, za pomoci předních historiků Augusta Sedláčka, Zikmunda Wintra, Čeňka Zíbrta a Eduarda Sochora zahajuje rozsáhlou rekonstrukci hradu. Tu dokončuje v roce 1918 jeho syn Jan, který původní koncepci kulturně-vlasteneckého poslaní rozšířil i o funkci rodinného památníku. Přes některé výtky ke způsobu provedení rekonstrukce se jednalo o první komplexně pojatou záchranu středověké zříceniny v Čechách a její zpřístupnění veřejnosti.

Po roce 1950, na základě zákonů o pozemkové reformě, přešel hrad do držení státu.Teprve v roce 2006 se hrad vrací do rukou dědiců rodu Špačků, kteří hodlají navázat na rodovou tradici a nadále zachovat tuto oblíbenou památku pro veřejnost.

Tolik tedy o hradu Kokořín říkají jeho oficiální stránky.

A moje dojmy?

Hradů a zámků jsem už navštívil bezpočet. Dost často se mi při pobytu v takové památce přihodí pocit, že dveřmi, které se přeci „musí“ každým okamžikem otevřít, vejde rytíř ve zbroji, panoš s tácem pečených kuřat, nebo krásná dáma s vysokou čepicí a svíčkou v ruce.

Párkrát se mi na nějakém starobylém místě stalo, že když jsem položil ruku na kamennou zeď, a zavřel jsem při tom oči, jako bych slyšel dávno ztichlý ruch toho místa, ozvěnu minulosti, v níž trhovci nabízeli své zboží, muži se cvičili se zbraní, případně za bojového ryku jedni ono místo dobývali, druzí se snažili jeho dobytí zabránit…

Na hradě Kokořín se mi ale nepřihodilo ani jedno.

Snad to bylo tím, že jsou tam velice znát úpravy a rekonstrukce z první poloviny dvacátého století. Jako by ty úpravy z veliké části setřely ono starobylé „cosi“, co takové památky činí přitažlivé ve své historické jedinečnosti. Podle mého názoru je tam až příliš znát vliv novodobých zedníků a stavebníků vůbec, který z veliké části zastřel práci těch, kteří skutečně kdysi dávno hrad Kokořín vybudovali.

Připadal jsem si tam spíše jako v, sice hezkých, ale stále jen v umělých kulisách filmařů, co se chystají točit historický film. Bohužel, alespoň podle mého pocitu jsem tam při nejlepší snaze nepocítil ono pověstné genius loci, které jsem v minulosti cítil třeba na gotickém hradě Oybin, v řeckých Mykénách, nebo v minojském paláci Festos.

To je ale jen a jen můj subjektivní pocit, je jasné, že jiný člověk to může cítit zcela naopak. Nafotil jsem tam pár fotek, tak se na ně pojďte mrknout…

Diskutovat k článku můžete ZDE