Hlídka se nehlásí pane....!

Kapitola první – Až po zem… Dostal jsem to, když jsme se snažili snad už po třetí ten den obsadit a udržet nějaký pahorek. Neměl ani jméno , byla to jen kóta s číslem a nechápu , proč měl pro naše velení takový význam. Nebyl ani nejvyšší v okolí a ani neskýtal žádnou velikou kontrolu údolí. Snad byl zajímavý jen tím, že se na něm při leteckém průzkumu nechali vyfotit nějací ( snad ) Vietkongové a tak si někdo řekl,že když je ten kopec důležitý pro ně,musí být i pro nás.

Zpočátku jsem ucítil jen úder. Taková tupá rána do nohy , bolest žádná. Jako když vám někdo zprudka podrazí nohu. Padl jsem na bok , překulil se na záda a zůstal jsem ležet směrem hlavou dolů z kopce. Přilba se skutálela bůh ví kam a svou M-16 jsem měl pod sebou. Vzpomínám si jen , jak mě příšerně štvalo , že mě tlačí do zad její pažba, stejně jako polní láhve s vodou co jsem měl vzadu na opasku. Podíval jsem se proti kopci a přišlo mně divný , že moje levá noha má dole kde bývá lýtko tvar rozevřené slupky od snědeného banánu.

A pak přišla bolest…..

Z pod té ,,banánové slupky“začala stékat krev směrem dolu z kopce. Snad jen díky tomu , že jsem ležel hlavou dolů a srdce tak mělo o malinko těžší napumpovat krev do nohou jsem nevykrvácel. Přestal jsem vnímat okolí a tak jsem sotva slyšel křik kámoše Jeremyho , který padl na zem vedle mě. Prohrábl mě kapsy a když našel mou osobní dávku morfia , vbodnul mě ji do stehna. Řval po celou dobu - ,, zdravotník ! Zdravotník !“ .

Pak se objevil seržant , vytáhl Jeremyho na nohy a řval na něj ať kouká padat dopředu a nahoru. Že je tady proto , aby dobil ten posranej kopec a že o mně se postarají zdravotníci.

No asi se postarali.Nepamatuju si vůbec jak a kdo mně dostal z kopce dolů. Ani to , že jsem asi musel ležet spolu s dalšími co měli tu kliku a dostali je dolů. Museli jsme ležet někde na provizorním helioportu. Neviděl jsem ani žlutý kouř z dýmovnic sestavených do kříže , které naváděly vrtulníky ,, Huey“ na ten ztracený plácek země kdesi v džungli.

První co jsem uviděl byla neskutečně bílá barva. Byla snad všude okolo mě. Tam kde mělo být nebe i tam kde bych čekal zelenou spleť stromů a křovin džungle . Nestál tam ani Jeremy , ani serža. Anii ten kretén Sam co pocházel odkudsi z Bronxu, ksicht měl jako gorila a pořád se tlemil. Tlemil se ať se dělo cokoliv , čímž nasíral nejen poručíka , ale už nás všechny. Všechny co jsme už měli plný zuby týhle pakárny. Toho vedra , pořád mokrých hadrů na sobě. Pijavic které se dokázaly při brodění dostat všude a přisát se i tam,kde jsem měl raději přisátou nějakou tu holku…. Pak ty zasraný moskyti a malý mušky který se dostali i tam kam to nedokázaly ani ty hnusný pijavice !

Tam kde bych čekal hradbu stromů stál chlápek, hadry co měl na sobě byly sice zelené , ale tak nějak jinej odstín než jsem čekal.Očima jsme bloudil po jeho rukávě i po límci , ale žádné hodnostní označení jsem nenašel.Zato jsem si uvědomil, že má kus toho zelenýho mundůru i na ksichtě. Když jste napumpovaný všelijakým svinstvem , mozek vám prostě jistý jasný věci odmítá vysvětlit a napadají vás takový ty blbiny , že jste v nebi a ten chlápek co na vás kouká musí být Bůh. Houby ! Jste ve špitále , bílo tam sice trochu je , ale zas ne tak moc a ten chlápek co si právě stahuje z pusy na krk tu roušku a zapaluje cigáro je felčar.

,, Tak co vojáku ? Ještě budeš chrápat a nebo mě pěkně řekneš jak se jmenuješ ?“

Mohlo mu být asi ke čtyřicítce , neměl moc vlasů a výraz jeho obličeje s cigárem v jednom koutku a s druhým koutkem posunutým nahoru v úsměvu byl celkem příjemnej.

,,Jsem Andy , Andy Cordlbel pane . Vojín Andy Cordlbel , číslo …..“

Doprdele jaký mám číslo ?! Nemohl jsem si za boha vzpomenout a při tom už od základního výcviku , kdy nás výcvikový seržanti budili i v noci a na to podělaný numero se nás ptali jsem ho nikdy nezapomněl .Až teď ! Taky svůj hlas jsem nepoznával, zněl jako když se sype písek na plech. Zavřel jsem oči , na sucho polykal a snažil se vzpomenout na to číslo.

Hodnost , jméno , číslo – svatá trojice kterou si musí každý blbec pamatovat a kterou smí říci , když ten co se vás ptá by mohl být někdo , kdo nepatří ke kámošům a může se stát , že se neptá , ale vyslýchá vás. Tak daleko ale tehdy moje myšlenky nedošly. Chtěl jsem si jen vzpomenout na to číslo….

,,To nic vojáku , ještě jsi zblblej po anestetikech. Za pár hodin to bude O.K. Za chvíli ti donesou napít. Potřebuju jen vědět , jestli to ten moula anesteziolog nepřehnal a nenapumpoval toho do tebe víc než bylo třeba a jestli nemáš z mozku houbu na mytí nádobí. Myslím ale , že jsi v pohodě , to číslo ti naskočí samo neboj.Teď buď v klidu a mysli třeba na to , že čekáš v posteli až tvoje holka konečně vyleze z koupelny a přijde k tobě. Nic složitějšího si do hlavy nepouštěj .“

Usmál se zas tím svým jedním koutkem a já přemýšlel , jestli je podle přízvuku odněkud z Jihu.Najednou byl pryč a to bílo okolo mě zase ztmavlo. Začal jsem zas dřímat. Pomalu se mě v hlavě odvíjely vzpomínky , ale žádná holka v nich bohužel nebyla. Vzpomínal jsem na úplně jinou nemocnici než byla ta kde jsem právě ležel. Na nemocnici , která byla v Saigonu: Tenkrát v Saigonu ještě před tou velikou evakuací…. Hlavně jsem ale vzpomínal na to, co bylo před tím než jsem se tam dostal. Na kluky z druhé čety roty ,, B“ …. Myslel jsem na to, jak jsou ty sračky co se v nich plácám vlastně pořád dokola stejný.

Volací znak naší hlídky byl tenkrát - ,, Promyka jedna“ …..

První kapitola a ukázka mojí současné ,,práce" . Jestli to dokončím nevím. Pokud ano ,snad se to někomu bude líbit. Pokud se to líbit nebude, přibude v mém šuplíku dalších pár popsaných sešitů....