Hlavně opatrně, prosím vás, ať toho ruského medvěda nedráždíme…

Asi takhle si představuji myšlenku, se kterou budou dnes jednat lídři NATO a EU v Bruselu. Kdy se to stalo, že odvaha a morální hodnoty západních spojenců klesly hluboko pod ukrajinskou úroveň…?

.

Jak je z posledních týdnů patrné, kdyby byly státy NATO a EU stejně odvážné a morálně ukotvené, jako je v současnosti ukrajinský národ, dávno by ruská armáda dřepěla doma na zadku, lízala si rány a na hodně dlouhou dobu by ji opustily myšlenky na vystrčení, byť jen hlavně pistole, centimetr za ruské hranice.

NATO prý určilo Rusku červenou linku, za kterou se prý ruská armáda nesmí vydat, protože pak by prý viděla.

Nutně se vnucuje otázka, CO by ruská armáda viděla?

Pokud by toho viděla jen tolik, kolik toho vidí ze strany NATO a vůbec celého svobodného světa od 24.2.tohoto roku, tak by toho moc k vidění nebylo.

Západní lídři se sice přdehánějí v plamenných projevech, mezinárodní soud vydává rozhodnutí, ze kterého si v Rusku lautr nic nedělají, jako svým avatarům posílají ukrajinským vojákům zbraně, což je spíše taková úleva vlastnímu svědomí, někdy, jako třeba v případě Německa, které poslalo na Ukrajinu staré, zrezivělé a z valné části nefunkční zbraně, má to svědomí maximálně jednu nohu, a ještě k tomu zlomenou.

Víte, v životě jsem se zúčastnil mnoha rvaček a bitek, a výsledkem toho mám jeden výrazný poznatek. Když už se blížila fyzická konfrontace mezi mnou a nějakým protivníkem, když se tento už plně rozhodnutý vydal směrem ke mně, vyplatila se mi vždy jedna věc.

Jakmile se vydal on ke mně, v tu samou chvíli jsem neustoupil, naopak jsem se vydal směrem k němu také a za každý jeho krok ke mně jsem já udělal dva k němu.

Přál bych vám vidět to překvapení a nechápání v jeho očích, co že se to právě děje.

S něčím takovým vůbec nepočítal a já ho měl v tu chvíli na lopatě. Většinou se rozhodl si svůj útok rozmyslet, protože najednou ztratil jistotu, že to zvládne.

A přesně tohle se mělo už dávno stát směrem od Západu k Putinovi.

Jenže nestalo, Západ si sice určil jakési červené linie, ale zatím neudělal nic v tom smyslu, aby jejich pevnost dokázal.

Otázka nezní, kam až by byl Západ ochoten nechat dojít Rusa, otázka zní, kam až je Západ ochoten Rusovi ustoupit v zájmu vlastního klidu, neochoty vystoupit ze své komfortní zóny, jen aby se nedej Bože ten Rus nerozčílil…

A tak ho Západ nechává dělat přesně to, co by se nemělo nechávat dělat rozmazleného fracka, aby jeho chuť k lumpárnám dále nerostla.

Už pod svým včerejším blogem na podobné téma jsem zmínil slova, která pronesl Winston Churchill poté, co se dozvěděl výsledek Mnichovské dohody, která dávala Hitlerovi svolení Anglie, Francie a Itálie k okleštění naší země o Sudety.

Churchill tehdy na adresu vlastní země, která se podílela na ústupku před Hitlerem, řekl – „…vybrali jsme si ostudu a budeme mít válku“.

Ještě jeden citát Churchilla mě zaujal, a sice tento – „… Máte nepřátele? Výborně. To znamená, že jste se někdy v životě za něco postavili…“

Jenže dnes už je to jinak. Německo, které se třeba už dlouho snaží vyřešit svůj mindrák z viny za oběti Druhé světové války, namísto toho, aby dnes udělalo obří krok v odčinění této své historické viny, a pomohlo národu, který v těchto dnech trpí pod údery podobné ideologie, jakou byla Hitlerova vymývárna mozků, tak tohle Německo hledí hlavně na svůj klid, na svůj ekonomický klid, jako důvody uvádí různá ekonomická čísla, a nějak nechce vidět čísla mrtvých Ukrajinců, čísla zničených domů, čísla ukrajinských měst prakticky vymazaných z povrchu zemského.

 Na Ukrajině se už od začátku ruské invaze odehrálo několik Lidic, Ležáků a dalších smutných a tragických situací, o kterých si svět naivně myslel, že už nemohou nikdy nastat.

Přesto to je právě Německo, které odmítá ukončit ekonomické vztahy s Ruskem, odmítá pomocí síly zachránit Ukrajinu před ruským agresorem.

Nebo Francie, její firma Renault obnovila po krátké přestávce v Rusku výrobu a prodej svých vozů. Prachy nesmrdí…

Jako by si vedoucí tohoto podniku sebrali z kapot logo svých vozů a přišili si ho na hrudě…

Ne, opravdu mnoho států se bojí Rusku postavit.

BOJÍ se ho!

A Rus to nejen vidí, ale hlavně to vnímá.  A je si jistý, že nebude dlouho trvat a bude si moci dovolit na další země, buď přímo s ním sousedící, dost možná i na země od jeho hranic vzdálenější, přeci jen se neustálou ne-odvahou Západu namlsal.

Bohužel se domnívám, že celé to divadlo je jen pouhým odkladem nevyhnutelného. Západ se halí do hanby, aby se v budoucnu válce s Ruskem stejně nevyhnul.

Jako bych slyšel Winstona Churchilla…

 .