Proběhlo tady pár článků na téma znásilnění a něčeho, co jedna kolegyně blogerka nazvala stigmatem ze zneužití. Nemůžu si pomoci, ale když vy, dámy, tomu tak často a tak rády chodíte naproti…
Každý člověk, který se zabývá sebeobranou, Vám řekne, že existuje jeden nejdůležitější způsob, jak snížit riziko znásilnění na minimum. Jedná se o prevenci a o takové jednání, při kterém se prostě budete snažit vyhnout se už předem rizikovým místům i situacím, které by mohly vést právě k něčemu tak ošklivému.
Lapidárně řečeno, když půjdu v noci uprostřed D1, tak se nesmím divit, že mě smete auto. Spoléhat jen na brzdy a reakce řidiče je mírně řečeno hloupé...
Jenže, jak už psala jedna kdysi prý znásilněná kolegyně, často se nejedná o nějakého špinavého hnusáka číhajícího někde ve křoví na osamělou ženskou, ale často dochází k nechtěnému sexu (ze strany ženy) mezi ní a řekněme kolegou v práci, rodinným známým, kamarádem atd.
Když nechám stranou případy, kdy je obětí třeba malá dívka, na které se vyřádí např. otec, bratr, děda atd. tak tu máme dost velikou skupinu případů, kdy dojde k něčemu, co si prý žena (dívka) nepřála a kdy byl tím nechtěným sexuálním partnerem někdo, kdo prý zneužil situace, kdo nereagoval správně na ono pověstné –„NE“, které ho mělo zastavit.
Upřímně, kdyby každý z nás, mužů, dal na každé dívčí „NE“, které kdy slyšel, tak byste, milé dámy, běhaly po světě asi do smrti jako panny a lidstvo by se asi množilo dělením buněk ve zkumavce.
Myslím si, že spousta těch „NE“ je muži nesprávně pochopeno i díky vině těch, které ono „NE“ vyslovují.
Dám vám jeden příklad.
Kdysi dávno před mnoha lety, jsem měl poměr s jednou vdanou ženou, která byla svým mužem, slušně řečeno – „zanedbávána“. Protože jsme každý žil v jiném městě, náš kontakt byl omezen na telefonování a občasné schůzky, čistě tělesného rázu.
Vzpomínám si, jak žhavé bývaly naše telefonní hovory a jak „zvláštní“ někdy byly potom naše „schůzky“, které následovaly s odstupem několika dní po těch hovorech.
Přesně jsem dokázal odhadnout, kdy se pan manžel „pochlapil“ a dostál manželskému slibu a kdy nechal druhého, aby „orbou jeho pole šetřil pluh jeho“…
Jak je možné, že dospělá žena v jeden den nažhavená chtíčem dokázala do telefonu popisovat věci, při jejichž provádění by zrudla i „profesionálka“, aby potom za pár dní, evidentně nahlodaná snad výčitkami svědomí tvrdila, že vlastně už ani tak moc „nechce“…? Proč některé dny našich schůzek proběhly ve znamení oboustranného báječného sexu, a v jiné dny jsem si připadal, jako kdybych ji jen „použil“?
Co si myslela, že se bude dít, když se se mnou setkala po té, co slibovala, jak ze mě bude „kůže lítat“…?
Proč v některé dny, po určitém zdráhání, nakonec se souloží souhlasila, když údajně „vlastně ani nechtěla“…?
Proč se někdy po „TOM“prý cítila nečistá a použitá, – jak jsem se dozvěděl při ukončení našeho vztahu?
Proč prostě neřekla sama sobě a hlavně mně, že SE NESEJDEME a basta?
Bála se toho, co si o ní pomyslím a že ji budu mít za kravku (s odpuštěním)?
Po určitých i jiných zkušenostech, které s ženami mám, jsem dospěl k názoru, že chování žen po sexuální stránce opravdu hodně ovlivňuje jejich ovulační cyklus. Je dokázané, že žena, která ovuluje, má daleko větší sexuální touhu, než žena, která je v jiné fázi svého měsíčního periodického cyklu. Aniž by si toho byla vědoma, tak prostě její tělo v tyto dny touží po oplodnění mnohem více a právě tenhle fakt ovlivňuje i její chování ke svému okolí. Je prý dokázané, že žena při ovulaci daleko více flirtuje a některá je i ochotná zajít mnohem dál, než by uměla v jiné dny. Třeba i co se nevěry týká.
Je možné, že ona moje bývalá přítelkyně ve dnech, kdy po telefonu „sexovala“ jedna radost, nebo ve dnech, kdy to prostě „stálo za to“ i ve skutečnosti, byla jen na vrcholu svého ovulačního cyklu a ve dnech, kdy si připadala použitá, bylo její tělo a hormony v něm někde jinde…?
Co si myslela, že se asi tak bude dít, když se ocitla bez podprsenky a pouze v kalhotkách se mnou pod jednou peřinou?
Ne, nepoužil jsem žádného násilí a i ona nakonec se souloží vždy souhlasila – ale chtěla to opravdu?
A když nechtěla (a jsme zase u toho), proč dopustila, aby se se mnou ocitla v jedné posteli a to pouze v kalhotkách?
Proč to své „NE“ neřekla, dokud to ještě mělo smysl a kdy stačilo tak málo – prostě se se mnou NESEJÍT…?
A o tom to je, milé dámy.
Často si (blbě, ale pravdivě řečeno) můžete za některá svá postelová traumata samy. Ale vlastně za to nemůžete vědomě – je to o pudech a o hormonech.
Mužskou sexualitu totiž žádné měsíční cykly neovlivňují, a když už nám, mužům, jednou začnete dávat najevo, že by jako „mohlo být“, tak věřte, že se budeme snažit, aby „bylo“.
A pokud o to vy, ženy, vlastně nestojíte – tak se o to prostě nesnažte ani náznakem a to své „NE“ řekněte pokud možno natolik včas, aby potom nemuselo být pro nikoho „POZDĚ“…
P.S. U tohoto článku nechám diskusi otevřenou, protože takový článek bez diskuse by snad ani neměl smysl.
