Cui Bono Veritas - Ještě kousek pro představu....

Loutky...Plastická výbušnina je v podstatě stabilní hmota. Můžete s ní házet o zem, tlouci do ní kladivem, či dělat z ní kuličky a s těmi cvrnkat. Nesmíte ji ale naštvat žádným, ani sebemenším výbuchem. Třeba takovým, jakého  je schopná  rozbuška.

Když to uděláte, stačí vám kousek o velikosti krabičky od cigaret a rozlomíte obří dopravní letadlo na dvě půlky. Takový kousek váží zhruba 200 gramů.

Zkuste si představit, co asi dokáže množství o váze tří kilogramů. Právě takové množství leželo zabalené v plastikové fólii na stole před Michaelem Geunarem. Michael byl jedním z mnoha koleček, která roztáčela spirálu vzájemné nenávisti mezi rodilými Francouzi a přistěhovalci povětšinou z Alžíru.

Narodil se v Paříži, ale jeho ,,zájmy“ ho donutili odejít z města lásky na nenápadný venkov. Měl problém. Potřeboval umístit výbušninu do plastových kartuší. Ty byly přibližně dvacet pět centimetrů dlouhé a jejich originální náplň tvoří aktivní granulované uhlí. Celá kartuše totiž slouží jako vyměnitelná  filtrační vložka do zařízení používaného k úpravě vody. Složka z aktivního uhlí odebírá nežádoucí pachutě , včetně té, kterou vodě vnucuje dezinfekční chlor. Michael pracoval v expedičním oddělení firmy , která tyto filtrační vložky vyráběla a prodávala prakticky do celého světa. Jejich využití bylo zejména v menších  úpravnách vody určených jak pro využití  v domácnostech,tak v průmyslu. Svou nezastupitelnou roli mají i v mixačních zařízeních ve kterých spolu s filtrační vložkou z buničiny odebírající z vody hrubé mechanické nečistoty kompletně zajišťují odběr kvalitní vody.

Michael musel pečlivě zvážit filtrační patronu s originální náplní s aktivním uhlím. Potom bylo třeba obstarat si z výrobního oddělení prázdné obaly a umístit do nich váhově odpovídající množství plastické trhaviny. Kartuše měla tvar válce, jak už bylo řečeno dlouhého dvacet pět centimetrů a majícího v průměru osm centimetrů. Uprostřed probíhala celým válečkem dutina , jejíž boční otvory kryté filtrační tkaninou  umožňovaly proudící vodě průchod právě přes filtrační médium. Patrony které chtěl Michael vyrobit však budou mít třaskavé médium. K jeho smrtící aktivaci postačí, když ten, kdo bude vlastní nástražný systém sestavovat protrhne slabou tkaninu kryjící otvory a skrze otvor zasune do výbušniny rozbušku. Jednoduché, efektivní a stoprocentně smrtící… 

Ti mocní a loutky           

Elliot Banks byl v Řecku několikrát, ale pokaždé se upřímně podivil, jaký dojem na něho tato země bájných Bohů vždy udělá. Jeho současná návštěva by se však líbila tak leda Bohu války Marsovi . Taxík ho odvezl do rušného přístavu  Pirea.

Nezajímaly ho obrovské  nákladní lodě , ani davy turistů hrnoucí se na paluby všech možných trajektů a toužících po přepravě na některý z mnoha řeckých ostrovů. Zajímal ho menší hotel sídlící na okraji tohoto  přechodného domova lodí .

Tam nacházeli útočiště různí obchodní cestující mířící dále do vnitrozemí, výše postavení členové lodních posádek se svým dámským doprovodem a jistě by se tu našlo i pár postav po kterých touží nejedna policejní složka světa.

Nebyla to sice žádná špinavá díra, nicméně Elliot by si to místo pro své ubytování určitě nevybral.

Mustafa Šaklíl však podobnými předsudky rozhodně netrpěl. Byl to muž obludných tělesných rozměrů a ještě obludnějšího charakteru. Byl to napůl Arab a napůl Ind, jeho bohem však nebyl Alláh ani Budha, ale peníz jakékoliv měny. Prodal by vlastní děti, které však mít nemohl. Jeho sexuální apetýt se totiž týkal výhradně mladých chlapců a s těmi se děti jak známo dělat nedají…

Jaký tedy byl důvod schůzky tohoto monstra s Elliotem Banksem?

Mustafa byl známým ve světě černého obchodu se zbraněmi. Jím dodané zboží rozhodlo nejednu šarvátku od zemí Střední a Jižní Ameriky až po kmenové války kdesi na Pobřeží Slonoviny. Ač sám zhluboka kašlal na náboženský fanatizmus jakékoliv formy, jeho kontakty mezi více radikálně zaměřenými veličinami byly pověstné. Nejednou se stalo, že prodal zboží dvěma, proti sobě bojujícím stranám jednoho konfliktu. Protože i pohotově dodal každé ze stran informace o tom, jakou výzbroj mohou od protivníka čekat, vyplatilo se všem zúčastněným stranám nechat ho žít a využívat jeho služeb. Zní to možná podivně, ale svět je podivné místo. Právě  Mustafovi styky v tomto směru zajímaly Elliota Bankse.

,,Za něco podobného mně ještě nikdo peníze nenabízel.“

Mustafa si se zájmem prohlížel svého hosta tukem obrostlýma očima.

,,Potřebuji jen to, aby si vaši přátelé uvědomili, co jsou Češi vlastně zač. Aby pochopili, že ač maličká země, strká své prstíky až do Iráku a dokonce velice znepříjemňuje život zájmům víry v Afghánistánu. Mají jednu napůl vojenskou a napůl policejní jednotku. Jmenuje se SOG a v tom co dělají jsou dobří. Nejeden Mudžáhid měl díky nim možnost zjistit, kolik pannen čeká na pravověrného v ráji…“

,,Hmm, zajímavé!Pokračujte prosím.“

Mustafa se zavrtěl v hotelovém křesle které bylo příliš malé na jeho tělesné proporce. Nahnul se dopředu ke stolku a jeho tlusté prsty podobné obludným červům se přehrabovaly v míse s ovocem. Našly co hledaly a donesly sladkou datli do cherubínských úst.

,,Dokonce vyšlo najevo, že na svém území dovolovali přistávat letadlům CIA. Na jejich palubách byly s jistotou řečeno bojovníci z řad pravověrných….“

,,Tak dost pane Banksi. Nechte si prosím ty žvásty o těch zlých přisluhovačích ,,velkého satana“ USA  a nevinných bojovnících za Prorokovu slávu. Vy i já dobře víme, že jak mně , tak vám je úplně u prdele, jestli se bude svět po příštích sto let modlit k Alláhovi, nebo ke Kristovi. Oběma nám jde jen o jedno – prodat a vydělat na tom. Já prodávám, vy prodáváte. Dohadujme se o ceně a o tom, co mám komu  dodat podstrčit, namluvit – dosaďte si slovo jaké se vám líbí nejvíc…“

Je to vážen cynickej parchant, řekl si v duchu Elliot.

,,Co chci aby jste ,,předal dál“ jsem myslím naznačil dost jasně,“ řekl už nahlas Elliot.,,Chci, aby se v Česku stalo něco, o čem až dosud tamní lidé jen četli.“

,,Po důvodech se neptám Elliote,“ usmál se Mustafa žoviálně a Banksovi se zvedl žaludek z následujících vět a troufalosti toho tlustého prasete sedícího naproti němu.

,,Vy víte kdo jsem já a já jsem si zase zjistil kdo jste vy. Lépe řečeno koho zastupujete. Neptám se po důvodech proto, protože mně stačí dvě slova a je mně všechno jasné – radar a hrozba… Udělám co po mně chcete, ale upozorňuju vás, že cena bude vysoká. Víte, já kšeftuju celý život jen s obyčejnými flintami. Vynáší to,to ano. Ale takový radar ?! To je o něčem jiném. Já vám pomohu a vy si to musíte zaplatit. Občas mně těší smlouvat o ceně. Patří to k věci a je u toho zábava. Tohle je ale jiný případ a já smlouvat nehodlám. Je mně jasné, že budu muset použít nějaké své evropské kontakty. Ty jsou mnohem více nedůvěřivé než lidé v domácím prostředí na Blízkém Východě…  Nebudu to protahovat – milion dolarů! Berte, nebo si jděte ty ,,uřezávače hlav“ ukecávat sám…“,,

Mustafa , snad aby tím dal najevo, že on karty vyložil a o dalších se už bavit nehodlá, opřel se v křesle jak jen to šlo nejpohodlněji.

Elliot Banks sáhl do náprsní kapsy saka a vytáhl svazeček fotografií a rozložil je do vějíře jako karty na stolek před Mustafou.

,,Je jich dvanáct. Žádný není starší než patnáct let. Všichni jsou  stoprocentně zdravý a šest z nich ještě ,, nepoznalo lásku“. Jsou to sirotci za Střední Ameriky a nikdy se po nich nikdo nebude shánět . Jo, a abych nezapomněl , oni a půl milionu dolarů…“

Mustafa se znovu předklonil a když vzal do ruky fotografie mladých chlapců, vyrazil mu na čele pot a jeho dech se stal rázem hlasitějším.

,,Kdy?“ zeptal se přiškrceným hlasem.

,,Peníze čekají v bance jen na můj pokyn a na vaše číslo účtu. Pokud jde o druhou část ,,platby“,“ ukázal Elliot prstem na fotografie v chvějících se Mustafových prstech,- ,, tak ty můžete mít klidně třeba pozítří na kterémkoliv místě na světě…“

,,Nechtěl jsem smlouvat, pane Banksi, ale myslím, že se dohodneme. Váš půl milion a tohle, pohladil něžně fotky, jako by se už dotýkal těch mladých těl - ,, mně myslím bude za mou práci pro vás stačit…“

Elliot Banks si při zpáteční cestě  taxíkem do svého hotelu svatosvatě sliboval, že se nesmí dotknout ničeho pravou rukou, (kterou mu při loučení Mustafa Šaklíl stiskl) dokud si jí neumyje. Jak jsou ten svět a ti všiváci co po něm chodí pořád stejní. Každý má svou cenu za kterou ho lze koupit. Nejtvrdším oříškem musí být asi jednat s eunuchem. Leda že by měl zálibu v ušlechtilých koních… 

Někdy v tu chvíli, kdy si Elliot Banks konečně myl ruce ve své hotelové koupelně, namačkal Mustafa na mobilním telefonu číslo ze svého zašifrovaného seznamu. Chvíli mluvil a pak si dalším telefonátem zabukoval letenku  na příští den na let z Athén na londýnské Heathrow. Už chtěl mobil pložit zpátky na stůl, ale jeho mozek si vzpomněl na jednoho muže.

Toho muže by mohla zajímat informace o tom, že někdo je ochotný zaplatit 500 000 dolarů za to, aby kdesi, kdosi připsal jednu malou zemi na ,,černou listinu“ svých zájmů.Ten muž byl znám pod přezdívkou – Carevič a byl to zpravodajský důstojník kdysi nejobávanější výzvědné organizace na světě. Američané chtějí radar v Česku a firma která by s ním mohla mít ,,něco“ společného chce jemu – Mustafovi zaplatit za to , že nasadí někomu před někým ,,oslí hlavu“…

A co Rusko..Kolik by bylo ochotné zaplatit za to, že se dozvědí něco,co určitě nevědí ? Není  přece v zájmu Ruska, aby radar  stál ve střední Evropě, a Rusko je bohaté …

A tak Mustafa Šaklíl namačkal na telefonu číslo a tím si podepsal rozsudek smrti. 

To byl ještě kousek z děje mé knížky Quo Bono Veritas. Asi Vás napadlo, že jednotlivé kapitoly nedávají  dohromady skoro smysl. Ony jsou zde  totiž prezentovány ne - tak jak jde děj v linii. Je to jen náhodý výběr a možná se někomu zdá, že to nemá ani hlavu, ani patu. 

Má, ale to pochopí jen ten,kdo to jednou bude číst celé :-))