ČSSD se stala rukojmím ANO, a ráda, protože ví, že bez ANO půjde od koryt…

No, řeknu Vám, nechtěl bych mít na hrbu váhu starostí, jaké musí tížit současné vedení ČSSD. Na druhou stranu není potřeba soucitu, kdo chtěl kam, dostal se ještě níž…

.

Jak se ukazuje každými dalšími volbami, každým dalším průzkumem volebních preferencí, hvězda ČSSD nenávratně hasne. Ty tam jsou doby, kdy dokázala svou alternativou k pravici přesvědčit velikou část voličů, že její cesta, mlhavě naznačená, jako „více pro lidi“, než cesty, jaké svého času nabízely pravicové strany s ODS v čele, je pro lidové vrstvy ta pravá daroga (rusky „cesta“ – pro ty později narozené…) do ráje.

Čas oponou trhnul a na scéně se objevil nový hráč. Šel na to chytře, moc chytře. Nejdříve si coby podnikatel připravil půdu nákupem (rozuměj - sežráním…) spousty firem a společností, které mnohdy patřily jeho konkurenci, na kterou už tehdy klekl, zadusil ji, aby následně zužitkoval všechno, co po ní zbylo.

A tak se stalo, že občané naší země téměř přes noc začali jíst to, co jim tento hráč podstrčil. To bylo ale málo, ten hráč si řekl, že je důležité i to, co si občan bude při tom jídle myslet. Aby občana nasměroval tím správným směrem, začal investovat do médií. Co více může člověka nakopnout určitým směrem, když ne správně podaná informace…?

Pak už jen zbývalo vytvořit si plán, jak se prosadit na poli politiky. Při zavedení tohoto plánu do života měl nečekaného spojence – ostatní politické strany a uskupení, které cestou tak nějak pozapomněly, že o jejich životaschopnosti rozhodují právě ti jedlíci dobrot předkládaných novým hráčem ve hře, jedlíci, kteří spolu s jídlem dostávali do svých těl i tu správnou dávku manipulace, aby ještě více zanevřeli na výše uvedené tradiční strany a poltická uskupení. Po pravdě, ty strany a hnutí to novému hráči sakra usnadňovaly, nějak při tom hodokvase zapomněly na to, že žrát mohou, ale nesmí u toho moc mlaskat…

Pak už jen novému hráči stačilo, aby vyhlásil zrození hnutí ANO, fikaně k tomu přidal, že bude líp a bylo vymalováno. Strany, které byly v následných volbách hozeny přes palubu moci, celkem rychle odhalily, v čem je síla nového hráče – Andreje Babiše. To vedlo k tomu, že z něho dostaly oprávněný strach. Bohužel k jejich smůle, ale i k smůle národa, šla tou dobou panu Babišovi na ruku i celosvětová ekonomická situace. Platy stoupaly, lidé se měli zdánlivě lépe a lépe a hrozivá čísla bývalé nezaměstnanosti z dob vlády pravicových stran, byla zapomenuta rychleji, než loňský sníh. A pan Babiš mohl nahlas říkat klamná slova – vidíte, jak se ZA MĚ máte lépe, než za těch druhých…?

Po volbách bylo třeba najít někoho do holportu, přeci jen tak silný v kramflecích, aby mohl pan Babiš vládnout sám a dovést tak k dokonalosti ANOnizaci společnosti, zdaleka nebyl. Neměl moc na výběr. S panem Okamurou to nevypadalo, přeci jen jeho strašení tím, že pokud bude mít podíl na moci, že zařídí referendum stran vystoupení naší země z EU, se nemohla ani trochu líbit člověku, jehož podnikání je s přisátím na nejeden cecek matičky unie neodmyslitelně spojené.

Tradiční „kam vítr tam kabáti“ KDU-ČSL, se pro tentokrát rozhodli dát své sympatie a věnovat modlitby jeho protihráčům, strany, jako ODS, TOP 09, nebo ti „otravní starostové“, také nepřipadali k úvahu – vždyť oni jeden jako další poukazovali na všechno, co právě pana Babiše dovedlo až tam, kde byl.

To prostě nešlo, jsou situace, přes které nejede vlak…

A tak se stalo, že jedinou volbou, vlastně od začátku jasnou, bylo zasnoubení s ČSSD. Když se k tomu připočetla sympatie komunistů k člověku, který byl soudem na sousedním Slovensku uznaný jako velký kámoš bývalé komunistické tajné a všemocné policie StB, stejně tak jako náklonost prezidenta, bylo jasné, že se před panem Babišem otevřela cesta ke splnění jeho snu – ovládnutí celé země.

Co následovalo, asi není třeba připomínat, komu by se chtělo sypat sůl do stále více krvácejících ran…?

Jenže co čert nechtěl, začíná se to nějak komplikovat. Na pana Babiše už neukazuje prstem jen kde kdo u nás, už si ho do hledáčku vzala i samotná matka unie, které se nelíbí, kolik jejích cecíků si pro sebe pan Babiš uzurpuje. Je jasné, že to je voda na mlýn opozičních stran, konec konců vychází na povrch to, co ony tvrdí už dávno, jen měly tu smůlu, že lidé nepotřebovali jejich hlasy slyšet – měli se a zatím mají dobře. Co je, ale nemusí být zítra, platy sice stále rostou, jenže současně s nimi rostou i ceny veškerého živobytí (inflace se tomu říká…), takže pokud někdo umí počítat, mělo by mu dojít, že ani pár stovek k důchodu zase tak veliké terno není, když za běžné živobytí možná dost brzy vyplázneme více, než je cena toho droždí do koblih…

A protože to ve společnosti začíná bublat, protože si čím dál více lidí uvědomuje, na jakou vějičku si sedlo, musí k tomu všemu zaujmout nějaký postoj i ČSSD, koaliční partner ANO. Opozice straší hlasováním o nedůvěře vládě, a kdyby k tomu došlo a vláda padla…

Tak by předčasné volby znamenaly pro ČSSD poslední hřebík do její rakve. Těžko si představit, že by v těch volbách tato strana přesvědčila nějaké významné procento voličů, když už jí tito několik let a voleb po sobě dokazují, že o politiku ČSSD už prostě není zájem. Pan Hamáček a spol. stále spekulují nad tím, čím a jak oslovit voliče – vůbec mu nedochází, že volitelný potenciál jeho strana už podle všeho ztratila.

A pak přišlo to zasnoubení s ANO…

V tom svazku se totiž naplno ukázalo, že ČSSD svou vlastní politiku vůbec nemá, že jediné, o co jí ještě jde, je možnost setrvání u vládního koryta co nejdéle. Je to jako manželství bohaté a úspěšné ženy s chudým a neúspěšným nýmandem. Padne ta žena, padnou oba.

Tak si říkám, že ze současného tlaku na Andreje Babiše musejí mít možná v ČSSD větší hrůzu, než má on sám. On, i kdyby s politikou seknul, má se kam vrátit a co dělat. Sice už mu to nepoběží tak hladce, ale on to dá.

ČSSD to ale jen tak nedá.

To má z toho, že už tradičně a dlouhodobě dává na špatné koně…

.