Čím více vím o minulosti, tím více se obávám budoucnosti…

Asi nejlákavější pohádka je ta, o světlé a krásné budoucnosti. Kde kdo si ji maluje, kde kdo v ní věří, ale bohužel málo kdo se jí skutečně dočká…

.

Baví mě historie. Mám doma mraky knížek, ve kterých se mohu dočíst o tom, jak to v minulosti bylo, jaké důkazy pro to máme, co se domníváme, i o tom, jak by to bývalo mělo být.

Ať už ale jakoukoliv knihu o historii lidského pokolení otevřu na kterékoliv stránce, vyskočí na mě fakt, že jako červená nit se celými lidskými věky táhnou konflikty, agrese, zrady, utrpení a s ním související násilí.

Dalo by se říci, že čím více toho o historii vím, tím spíše u mě převládá názor, že období míru a prosperity s ním spojené, je vlastně pro lidskou náturu nepřirozený stav.

Kam až paměť sahá, lidé si šli po krku, ať už byly důvody jakékoliv. Dnes, alespoň na evropském kontinentě, žijeme už několik desítek let v míru. Samozřejmě s přihlédnutím k lokálním konfliktům, třeba jako byl několika letý konflikt na Balkáně.

Celkově vzato ale od Druhé světové války v Evropě miliony lidí v konfliktech neumírají.

A víte, co je nejhorší, i když viděno pohledem historie, je to vlastně přirozené…?

Lidstvu ty války a konflikty asi chybí.

Chybí agrese, možnost vypořádat se s někým druhým, tak říkajíce definitivně, lidem chybí možnost oddat se nejnižším pudům. Ne všem, logicky, ale myslím, že čím dál více lidem ano.

Snad právě to je důvodem zvyšující se agrese ve společnosti, arogance a mizející empatie mezi lidmi. Máme se asi už moc dlouho moc dobře, tak nás pálí dobré bydlo – doslova.

V tomto ohledu dost možná mnoho lidí, aniž by si to uvědomovali, vlastně současnou covidovou krizi vítá. Podvědomě, aniž by si to přiznali. Tato krize totiž řadě lidí umožňuje pomalu, ale jistě klesat právě do oněch hlubin lidské duše, do hlubin, kde podstata člověka, jako nejdravějšího tvora na Zemi, stále je. Člověk asi potřebuje k životu stranu, na kterou by se přidal, schází mu boj na život a na smrt, i když, jak už jsem psal, neuvědomuje si to a už vůbec si to nepřizná.

Není žádným tajemstvím, a myslím si, že nejsem sám, kdo to tak cítí čím dál více, že situace vypadá čím dál jako neúnosnější. Jako by člověk cítil, že musí každou chvíli dojít k nějakému zásadnímu okamžiku, kdy „něco“ vybuchne, něco se stane.

I když doufám, že ten pocit je falešný, přeci jen mi něco někde vzadu v hlavě říká, že se můj instinkt nemýlí.

Instinkt se tvoří i zkušenostmi, vědomostmi, a právě tohle všechno má za příčinu, že mám z budoucnosti určitou obavu. Nevím, ze které strany a co přiletí, ale bojím se, že se tak stane.

Máte někdo podobný pocit, nebo jen „blbnu“…?

..