Cherchez la Femme - Pomsta... (Nebezpečný příběh pro velký holky)

,,Marťaska" se mně jednou zmínila, že ten mladej šmejd má na pokoji notebook a protože má ,,nadstandard“, je mu k dispozici připojení k internetu. A tak visí na síti prakticky pořád.

Prak, kterým se dá zabít...NksP Hraje různý hry a jedna Martiny kolegyně, když mu jednou přestýlala postel zažila, že čuměl na nějaký porno – stránky a pak jí navrhoval, jestli se nechce podívat, ,,jak se dělá láska“. Že by to pak mohli spolu taky zkusit… Ta Martiny kolegyně mu rovnou řekla, ať jde do prdele a že se ,,chcípákama“ nešoustá! Mladej jí za to fakt neměl rád a už asi dvakrát, když měla potom službu se to prase pochcalo do postele. Že prej nestihl vstát… Houby, dělalo mu dobře, že to ta holka po něm musela uklízet. Myslím, že cenu za oblíbenost by Skála nevyhrál. Vsadím se, že kdybych nechala na oddělení ležet svůj prak a pár kuliček, měl by ten prevít do druhýho dne hodně děravou hlavu… 

No, ale to jsem trochu odbočila. Tak zas k mému plánu. 

Dlouho jsem si lámala hlavu, jak ho dostat někam, kde bych mu mohla beze svědků vpálit ocelovou kuličku do hlavy. Ta poznámka o notebooku mně nabídla jedno možné řešení. Věděla jsem, že Skála chodil do stejné školy jako kdysi já. Na,,Seznamu“, na serveru - ,,Spolužáci“ jsem si našla tu naší společnou školu. Věděla jsem plus – mínus rok, kdy tam Skála ukončil docházku a najít jeho ,,třídu“ byla hračka. Jako vstupní heslo měli to klasický, primitivní – příjmení třídního učitele. Tak jsem vstoupila na stránku školy -,, seznam učitelů“. Postupně jsem do kolonky pro heslo zadávala jedno jméno učitelek a učitelů za druhým. Některá jména jsem si ještě pamatovala z ,,mojí doby“, ale většina mně byla neznámá.  

Strefila jsem se asi na osmý pokus. Paní učitelka Stehlíková měla tu smůlu a pokoušela se ze Skály vychovat slušnýho člověka. Marně… 

A tak jsem byla rázem uvnitř jeho ,,třídy“. Klikla jsem na jeho jméno a už se přede mnou rozbalila nabídka s informacemi. Tak jsem se dozvěděla, že je to ,,muž“, přezdívku má prý -,,Stoun“ (anglicky kámen…) a povoláním že je student. To všechno bylo hezké, ale to mně nezajímalo. Já byla zvědavá na jeho mailovou adresu. Byla tam a číslo na mobil taky.  

A mám tě na mušce fešáku…! 

Na seznamu jsem si založila mailovou schránku pod falešným jménem – Klára Hojerová. Paměť schránky jsem si nenavyšovala, to bych musela poslat z mobilu SMS a tím bych později v budoucnu mohla být přes smlouvu s operátorem dohledatelná. Nehodlala a ani jsem si nemohla s tím frájou vyměňovat fotky a tak mě nízká paměť schránky bohatě stačila. Už nic nestálo v cestě napsat ,,Stounovi“ mail.  

Máma se dřív (než jim narostl hřebínek, účty v bance a rypáky se nenadzvedly) trochu jako se sousedkou z ulice znala se Skálovou.

Bývala to normální prodavačka z textilu. To bylo před ,,sametem“ a i jejich barák tehdy vypadal jinak… Máma tenkrát přišla s tím, že Skálovi jezdí každý rok na letní dovolenou na chatu, co měli někde u Slapské přehrady. V mailu jsem se tedy představila jako Klára a tvrdila jsem, že se známe z diskotéky v Rabyni. Byla jsem si jistá, že tam na tanečku párkrát určitě byl. Navymýšlela jsem si, že dělám zdrávku v Praze a že tady nikoho neznám. Že si vzpomínám, jak jsme spolu pařili. Taky jsem přidala v podstatě pravdivou historku o tom, jak jsem na něho získala mail. Ověřila jsem si, že když zadám jeho jméno do vyhledávání spolužáků, skutečně mně ,,vypadne“ nabídka několika Jindrů Skálů. Stačí vědět, že dotyčný bydlí na Praze 5 a vypadne jeden Jindra – ten pravej. Protože jsem si to sama vyzkoušela, věděla jsem, že to tak opravdu jde a pokud by měl podezření, že se jedná o boudu, mohl si to podle mého návodu zkusit taky… 

Ozval se příští ráno. Že si na mně vůbec nepamatuje, ale že jo – ,,možný to je, že jsme se spolu vožraly…“. Chtěl poslat fotku, mojí samozřejmě. Napsala jsem mu, že mám starý počítač a že stejně fotky posílat neumím. Uložila jsem mail do sekce -,,rozepsané“ a poslala jsem mu ho až večer. Jsem přeci ,,školou povinná“ že jo…  

Zabral! 

Vylil si mně srdíčko, že jako jedinej přežil bouračku. Jak jeho ,,skvělý“ kámoši umřeli a co jsem se pobavila nejvíc, když mě, jako ,,budoucí“ zdravotní sestřičku, začal oblbovat učenými latinskými výrazy, který se naučil o svých zraněních papouškovat ze svého chorobopisu. A tak jsem mu hned napsala, jak je mně líto jeho kamarádů a jak je mně líto jeho… Ve které nemocnici že to chudinka malej trpí a jestli bych se za ním nemohla někdy přijít podívat… 

Odpověď přišla až za dva dny. Věděla jsem, že se mu na sále hrabali v té jeho noze. Naštěstí jsem měla ten den volno, jinak bych mu s chutí nechala zašít do rány peán… 

Napsal, že bych klidně mohla přijít a dokonce byl tak oráchlej, že chtěl, abych mu sehnala a přinesla ,,trávu“. Alespoň na jednoho jointa. Že je na suchu a že hulit na balkóně jen obyčejný cigára je nuda.  

Spratek jeden! Tak trávu jo?! Když ale psal o tom balkónu, něco mně napadlo. Jeho nadstandard byl ve zvýšeném přízemí. Pod ním rostly stromy – kaštany a jeden dub. Podzim pokročil a kaštanům už opadalo listí. Jak ale známo, z dubu listí spadne kompletně až na jaře. Až mu začnou růst nové listy. 

Při příští službě jsem to oknem z ,,operačního“ patra okoukla a opravdu jsem zjistila, že když bych se postavila pod ten dub ve tmě, nemůže mě z balkónu vidět. 

Nemusela jsem se dlouho přemlouvat, jestli chci, nebo ne. Chci, to jsem věděla naprosto určitě! 

Muselo k tomu dojít někdy, kdy budu mít volno a čas čekat. Původně, když jsem mu psala ty maily, měla jsem v úmyslu donutit ho po propuštění ze špitálu k tomu, aby přišel někam, na mnou vybrané místo. Tam bych na něho čekala a sejmula ho… 

Jenže ta jeho hnáta se nějak komplikovala a bůh ví, kdy se dostane z nemocnice ven. A tak jsem se rozhodla, že ,,TO“ udělám co nejdříve. 

Byl to zvláštní den. Vlastně bych měla být šťastná. Povedlo se mně něco, co jsem dlouho plánovala. Ani nevím, jestli se něčeho bojím, jestli je mně něčeho líto, nebo jestli se pro něco zlobím. Myslím, že až si můj mozek přebere co se stalo, asi dostanu strach, budu mít výčitky a možná budu naštvaná.  

Teď ale ještě ne! 

Teď jen strašně moc cítím, že ,,jsem“a že žiju…! 

Byl to zvláštní den. Ten den jsem poprvé zabila… 

Měla jsem denní službu. Nejdříve  mě nenapadlo, že k tomu dojde toho dne, ale okolnosti rozhodly za mě. To ptáčátko ze zlatého hnízdečka a s duší zmije mělo totiž náš špitál druhý den opustit. Jeho tatíček zařídil (a zaplatil) synkovi určitě ,,lepší“ péči o tu jeho zatracenou hnátu kdesi v Rakousku. Právě příští den ho tam měli převézt. 

To rozhodlo. Prak jsem už pár dní měla i s asi deseti kuličkami ve skříňce v šatně. Celý den jsem se musela dost kontrolovat a nutit ke klidu. Jen jsem doufala, že má fešák dost cigaret… Na sesterně jsem sebrala ze škatulky dva páry tenkých latexových rukavic. Jo, jen tak mimochodem, víte jak poznáte na první pohled zdravotní sestru? Dívejte se jí na ruce. Nebude mít žádné ,,drápy“, to jako myslím dlouhé nehty a taky prstýnky s ostrými hranami, nebo kamínky budou chybět.  

Proč? 

No, aby jednak neporanila pacienta, aby se jí za nehty co nejméně držela nečistota a v neposlední řadě, aby neprotrhla právě slabostěnné latexové rukavice. 

Na záchodě jsem s rukama v rukavicích pečlivě otřela ze všech kuliček co jsem v práci měla všechny otisky prstů. Druhý pár rukavic jsem si strčila do kabelky a hned vedle našel své místo prak. 

Bylo to tak snadný, jen to čekání bylo o nervy. Služba mně končila v sedm večer a to už byla tma jako v pytli. Vyšla jsem z budovy do zahrady a hned jsem si navlékla na boty hygienické návleky z igelitu, co máme v nemocnici pro návštěvy.Tím jsem chtěla eliminovat případné šlápoty  - stopy pod dubem. Návleky byly tmavě modré a protože chodím oblékaná spíše sportovně, tmavé džíny a hnědá bunda tvořily slušnou kamufláž. Došla jsem pod dub a čekala. Většina kuřáků si ráda dá cígo před spaním a Jindra nebyl jiný.  

Najednou stál na balkóně, berle opřené o zábradlí. Nad sebou měl rozsvícenou lampu na zdi a tak jsem mohla vidět, jak je ve večerním chladu zabalený do županu. Lampa ho dokonale oslepovala a tak mě nemohl pod listím dubu vidět, ani kdyby chtěl. Zapálil si cigaretu a bylo znát, že si těch pár šluků před spaním užívá. Musela jsem se v duchu usmát, nad myšlenkou, že vlastně odsouzenci na smrt dostávali taky pár šluků… 

Lidská hlava je tvrdý oříšek. Pokud na ní ale narazí něco odspodu, mezi bradou a krkem, je to docela průšvih. Skála stál opřený předloktím o zábradlí a nachýlený dopředu. Tak mně nabízel zespoda pohled na svou bradu. 

Levou rukou v latexové rukavici jsem svírala prak a v jeho vidlici se ustálil obrys jeho hlavy. Prsty pravačky (také v rukavici) jsem vložila do kousku kůže ocelovou kuličku.  

Zase jsem se ocitla v té noci. V té noci, kdy přivezli Irenu na sál. Zase jsem viděla její vlasy slepené krví. Zase jsem cítila, jak se chvěje v parku u léčebny v Bohnicích. 

,,Skála už je taky pryč…??“ 

,,Ano Ireno, neboj se. Už je pryč…!!“ 

,,Navždycky pryč!“ 

Kulička opustila sevření mých prstů a nezadržitelně letěla jako stříbrná čárka  směrem k nebi. To proto, aby poslala jednoho hajzla do pekla! 

,,Mlááásk!“ 

Ano, přesně tak to znělo. Rozhodil ruce a cigaretový vajgl, který mu vypadl z prstů, opsal žhavý oblouk. Zmizel mně z dohledu a jak padal dozadu, ozval se nejdříve rachot shozených berlí. Hned potom co berle dopadly na balkónovou podlahu, bylo slyšet tříštící se sklo. Na nic jsem nečekala a hleděla jsem co nejdříve zmizet. 

Rozklepala jsem se vlastně až doma. Až tam mně donesl adrenalin, pak ze mě vyprchal a já jsem se sesunula do křesla. Zvláštní bylo, že se mně klepaly jen nohy. Ruce byly v pohodě. Nalila jsem si panáka Metaxy. Nic moc síla, ale nic jiného jsem doma neměla. 

Dokázala jsem to…! 

Další kapitola a ukázka z mé nové knihy -,,Cherchez la Femme". Těm, kdo čtou tuto kapitolu jako první a zaujala je, si dovolím doporučit, aby si v mém blogu ve ,,starších" článcích našli předchozí kapitoly, aby pochopili, o co vlastně jde...