Cherchez la Femme - Bolest duše...

Aneb nebezpečný příběh pro velký holky... To místo v Praze – Bohnicích bývá často předmětem vtipů. Blázinec sám o sobě ale není ,,strašným“ místem.

Bolest má mnoho podob...NkzB

Mají tam krásný park s kostelem a já osobně bych tam na čtrnáct dní na ,,relax“ poslala každého druhého, koho znám. Ne, není to strašné místo. Strašné bývají osudy, které tam lidi přivedou… 

Zdálo se, že v rámci možností tam byla Irena šťastná. O to horší byla celá situace pro nás okolo ní. 

Doprdele!! 

Ženská v jejím věku má být doma! Tam ,,doma“, kde to pomáhá svému mužskému vybudovat k obrazu svému. Má se starat nejmíň o jedno dítě, mít spoustu známých a prima práci. Plánovat a jezdit s rodinkou na dovolenou, rozčilovat se nad tím, proč musí ,,zas nádobí umývat jen ona a ten vypínač v koupelně už taky potřebuje spravit nejméně měsíc…“

Snad proto, že nic z toho nemám ani já, jsem byla víc smutná za nás obě. Jenže já jsem pořád tu šanci měla a byla to jen má volba, že tomu tak zatím není. Irenina možnost volby možná navždycky pohasla tehdy v noci v lesoparku. Kousek od ulice s lampami…

,,Příští týden přivezu mámu Irčo. Byla teď nějaká nastydlá, ale už bude v pohodě.“

( Na fotografii kostel sv.Václava v areálu psychiatrické léčebny v Bohnicích... )

Seděla naproti mně a pomalu si rozbalovala Kinder vajíčko, které jsem jí donesla. Měla ráda ty hračky uvnitř…

Její tvář, která byla vlastně mou, měla výraz dítěte. Ne, tvář vašeho dvojčete není zrcadlem. Irena byla jen o třicet minut mladší než já. V tu chvíli, kdy jsem jí pozorovala, však byla ,,dítětem“. 

Zmučeným, plachým dítětem. 

Policejní vyšetřování nevedlo nikam a i když se vsadím, že Kubín dělal co mohl, výsledek žádný.

,,Bylo vznesené obvinění proti neznámému pachateli, či skupině pachatelů z podezření ze spáchání trestného činu znásilnění, těžkého ublížení na zdraví s trvalými následky a omezování osobní svobody podle paragrafů číslo… Je možné, že v závislosti na případném vyšetřování případně dopadených pachatelů může státní zástupce překvalifikovat jejich zločin na pokus o vraždu podle paragrafu číslo…“

Stačí vám to?!

Ti šmejdi, co udělali z mojí ségry trosku, si v klidu běhají po světě, snad mají rodiny, co já vím. Mají všechno a Irena má jen radost ze skládacího autíčka z Kinder vajíčka… 

,,Venku je teplo viď…?“

Tichý hlas Ireny mě vrátil zpátky z temnoty mých myšlenek na její ještě temnější budoucnost.

,,Jo, letos se květen povedl. Chceš se jít projít do zahrady?“

Pořád mohla chodit jen pomalu. Jedna noha – přísun druhé, druhá noha – přísun. Posadili jsme se na lavičku a drželi se za ruce. Přesně takhle jsme jako malý holky seděly a držely se před sámoškou. Cucaly jsme nanuky a čekaly, až máma vystojí frontu u řezníka.

,,Taťka za mnou nepříjde?“

Jednou rukou se držela té mé a tou druhou si uhlazovala neexistující zmačkání na nohavici tepláků. Už kolikrát jsem jí říkala, aby si vzala na sebe šaty, nebo sukni co měla na pokoji ve skříni. Vždycky si vzala tepláky, snad nechtěla působit ženským dojmem…

,,Táta umřel Irčo, už to budou čtyři roky.“

Zpočátku mě tyhle její otázky děsily. Její doktor ,,přes bednu“ mně řekl, ať si z toho nic nedělám. Že je to její styl obrany před tím, co se jí stalo. Ona prostě ,,žila“ v čase před znásilněním. Nevnímala čas tak, jako vy, nebo já. Znásilnili jí sice až tři roky po tátově smrti, ale to ona neřešila. Pro ní prostě existovalo jen to, co bylo ,,před tím“ a tam někde táta býval. Prý ale není na škodu, připomínat jí skutečný a současný stav věcí. Nemohli jsme jí tak úplně udržovat v představách ve kterých žila. Nesměli jsme jí ale taky nic připomínat násilím. Ona to měla stejně nastavený tak, že když se jí něco nelíbilo, prostě to nevnímala. V jistém smyslu jí bylo možno tak trochu závidět… 

Ten zvuk uslyšela dřív, než jsme mohly vidět jeho původ. Mohla za něj čtyři kolečka přidělaná k ,,prkýnku“. Nějaká rodinka byla na návštěvě pacienta a měli s sebou asi dvanáctiletého kluka. Všichni šli po zahradním chodníčku nám za zády. Všichni šli, ale ten kluk jel na tom ,,skejtu“. Měl na hlavě kšiltovku posazenou kšiltem ke straně a na sobě vytahaný triko. Krk samej stříbrnej řetěz a korunu všemu nasazovaly vytahaný ,,kapsáče“. To jsou takový ty kalhoty, co mají kapsy až někde u kolen a ti blbečci co je nosí, v nich vypadají jako v dětských dupačkách ze kterých ztratili plenu. Já osobně tyhle týpky nesnáším, to ale nebylo v tu chvíli důležitý. Důležitější bylo, co pohled na něj udělal s Irenou. Nejdřív ztuhla jako kámen, ale když se skupinka přiblížila k nám a ten malej fracek vzal skejt do ruky, Irena dostala záchvat. Vytrhla svou dlaň z mé a začala neskutečně řvát.

,,Prosím tě Jindro né! Já nechci! To nesmíš! Já jsem to nikomu neřekla…!“

Pak sebou praštila na zem. Stočila se do klubíčka, ruce si silou tiskla mezi nohy a v pláči kvílela jako zvíře. Byla jsem v šoku, rodinka ještě víc a ten mlaďas co se jistě nejmenoval Jindra si tisknul to okolečkovaný prkýnko k tělu, jako by mu ho chtěl někdo vzít.

Nevěděla jsem co mám dělat, utíkat na sesternu, nebo jí uklidnit vlastními silami ?! Barák byl daleko a já jí nechtěla nechat ležet na zemi samotnou. Poprosila jsem paní od ,,rodinky“, jestli by nezaběhla na Irenin pavilon a neřekla tam, co se stalo. Ať jsou tak hodní a příjde nám někdo naproti. Paní slíbila, že se o to postará a zmizeli nám opravdu z dohledu. Chytila jsem jemně Irenu za ramena a začala jsem jí zvedat z trávy. Všimla jsem si při tom, že už má pár šedivých vlasů. 

,,Ireno, neboj se, už jsou pryč. Odehnala jsem je…“ 

Otevřela jedno oko, vyprostila jednu ruku ze sevření stehen a odhodila si pramen vlasů, který vadil jejímu druhému oku v pohledu. Opatrně se rozhlížela, v pláči pořád škubala celým tělem, ale pomalu se snažila posadit se.

,, A co Skála?! Jindra Skála už je taky pryč…?! 

V tu chvíli byla zas řada na mně, abych dostala šok. Samozřejmě, že žádný Jindra Skála tam nikde nebyl, ale jednoho cápka toho jména jsem znala. Bydlel ve stejné ulici jako máma s Irenou a kdysi i já, jen jejich barák měl asi tak desetkrát větší cenu než ten našich.

Další ukázka z mé nové knihy Cherchez la Femme