Až se usměju, zemřeš...

Přiletěli po dvojicích, jen ona přicestovala sama. Ve Vídni bylo poměrně teplo, ale muž, kvůli kterému tam byli, pocházel ještě z poněkud teplejšího podnebí…

Abdul Rašíd byl mužem číslo „dvě“ v hierarchii jedné radikální islámské organizace. Byl to poněkud tělnatý muž, v podstatě dobráckého zjevu, do kterého by asi jen málo kdo řekl, že má na rukou krev mnoha Izraelců. Svého času byl „mokrým“, neboli akčně činným člověkem. Jeho hlava vymyslela spoustu zla, které bylo určeno pro izraelské civilisty a jeho ruce vyrobily mnoho, co bylo příčinou předříkání modlitby Jizkor (židovská modlitba za zemřelé) v mnoha nešťastných izraelských rodinách.

Do Vídně přicestoval na schůzku s jistým obchodníkem se zbraněmi a ubytoval se v hotelu Graben na Dorotheergasse. Udělal tu chybu, že měl sebou jen jednoho osobního strážce, Hassana Shatiho.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

„Jo, myslím, že se to povede.“

„Jasně, že se to povede“, zasnila se jediná žena ze skupiny, když si naposledy před akcí prohlížela tvář Abdula Rašída na lesklé fotografii.

„Až se na tebe usměju, zemřeš…“, cvrnkla prstem do jeho podobizny, ale v tu chvíli se neusmívala. Snad si vzpomněla na svou sestru Leilu, které by letos bylo dvacet let, kdyby si ovšem před dvěma roky nesedla do jedné jeruzalémské kavárny, do které chvíli po tom přinesl neznámý muž plátěný kufřík z dílny organizace Abdula Rašída. Z dílny, která tak trochu páchne plastickou výbušninou…

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Abdul Rašíd vešel do haly hotelu Graben něco po třetí hodině odpoledne. Pomalým krokem přešel po temně rudém koberci, ve tváři spokojený výraz, se kterým jako by přehlížel veliké květináče s nízkými palmami a úslužný úsměv mladého recepčního. Dva kroky za ním kráčel jeho bodyguard, Hassan Shati. Nemuseli jít k recepci, protože čipovou kartu, která sloužila místo klíče k pokojovému zámku, měl Hassan u sebe v kapse. Abdul Rašíd nesl plochý, kožený kufřík se zlatým kováním. Jeho ochránce měl ruce prázdné, tak, jak má muž na jeho místě správně mít. Snad jen poněkud vyboulené místo pod sakem prozrazovalo místo, kde má ukrytou zbraň. Ani jeden z nich si nevšiml prošedivělého muže s kozí bradkou, který seděl u jednoho z kulatých stolků a měl před sebou rozložený plán města. Kulaté hodiny nad recepčním pultem ukazovaly tři hodiny a šestnáct minut přesně. Oba snědí muži prošli z haly krátkou chodbičkou a zahnuli vpravo ke dveřím jediného výtahu.

Prošedivělý muž s kozí bradkou vstrčil ruku do kapsy a dvakrát zmáčkl tlačítko na krátkovlnné vysílačce.

Výtah vyjel do druhého patra a když se, se sotva slyšitelným zašuměním, otevřely jeho dveře, kráčel chodbou naproti dvěma mužům, mladý muž v saku hotelového personálu.

„Promiňte prosím, pane Fadlallah (Abdul Rašíd nebyl pochopitelně ve Vídni pod svým skutečným jménem. Ironií bylo, že jako pseudonym použil jedno ze jmen Šejka Mohammeda Husseina Fadlallaha, který je považován za duchovního vůdce organizace Hizballáh), vyzvedl jste si na recepci vzkaz, který tam pro vás došel dnes dopoledne…?“

Abdul Rašíd se zamračil, zjevně rozmrzelý tím, že ho recepční na vzkaz neupozornil, když šli před okamžikem okolo. Požádal, no spíše rozkázal, aby mu pikolík ten vzkaz donesl na pokoj.

„Bohužel se obávám, pane, že mi ho recepční nesvěří, Omlouvám se, pracuji zde teprve pár dní a pokud jsem slyšel dobře, tak kurýr, který obálku donesl, říkal, že jde o vzkaz výhradně do vašich rukou. Tedy snad jen možná tady váš společník by mohl…“

Věta zůstala nedořečená, ale splnila svůj účel. Abdul Rašíd pokynul svému tělesnému strážci a ten, trochu překvapený, ale poslušný pokynu, udělal čelem vzad a odkráčel zpět k výtahu. Po několika krocích se zastavil a vrátil se, aby Rašídovi předal čipovou kartu od pokoje. Ten ji od něho převzal a zamířil k pokoji 119B.

Za osobním strážcem zašuměly dveře výtahu a mladý „pikolík“ vstrčil ruku do kapsy a jedenkrát zmáčkl tlačítko vysílačky stejného typu, jakou měl v kapse i prošedivělý muž s bradkou, tam dole v hale.

Krásná mladá žena uslyšela v miniaturním sluchátku, které měla ukryté v uchu pod hustými zrzavými vlasy, jedno cvaknutí.

„…jde sám!“, zašeptala směrem ke svým krásným nohám, které byly opatřené černými krajkovými punčochami. Ty nohy stály jen kousek od vozíku s různými lahvičkami a sáčky, které obsahovaly všelijaké pochutiny, co se běžně nacházejí v ledničkách na hotelových pokojích. Přes vozík byl přehozený čistý bílý ubrus, který spadal skoro až na zem. Ten vozík měl ale plošiny dvě. Na té horní byly už vzpomínané pochutiny a na té spodní, na té, co byla zakrytá bílým přehozem, ležel na boku skrčený drobný muž. Asi by nikdo neřekl, kolik síly a mrštnosti se v tom malém těle nachází. Muž měřil sotva 150 centimetrů, ale byl něčím, jako vražednou pružinou.

Ten muž držel v ruce malou, černou a podlouhlou krabičku. Když slyšel od své společnice, že se jejich „cíl“ blíží, položil svůj palec zlehka na jedno z tlačítek, na boku oné „krabičky“.

Někdy v tu chvíli dorazil bodyguard, Hassan Shati, k recepčnímu pultu a čekal, až recepční ukončí telefonický hovor s nějakým neodbytným zákazníkem, kterému bylo třeba několikrát vysvětlovat, že opravdu jeho reservace na ubytování nedorazila a že se zřejmě jedná o politování hodné nedopatření. Hassan Shati nemohl vědět, že ten „neodbytný“ zákazník, který telefonicky blokuje čas a pozornost recepčního, je jen další ze členů vražedného komanda.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Abdul Rašíd projel čipovou kartou čtecí zařízení na dveřích svého pokoje, vstoupil dál a zavřel za sebou. Když uprostřed svého pokoje spatřil vozík s laskominami a vpravo vedle něho krásnou mladou dívku, ani mu nepřišlo divné, že ač je na pokoji hotelová služba, že byly dveře přesto zamčené.

„Promiňte, pane, už zde končím…“, zelené kočičí oči se na něho dívaly zpoza dlouhých černých řas a její dekolt ho jen přesvědčoval o tom, jak necudné jsou tyhle „nevěřící“ ženy. Dívka se dala i s vozíkem do pohybu. Když se vozík ocitl v těsné blízkosti jeho nohou, vysunula se spod závěsu ruka s čímsi černým a do jeho těla bylo na pět sekund vpuštěno napětí o síle devíti set tisíc voltů.

Abdul Rašíd padl k zemi jako kus hadru. Krásná dívka vytáhla z jedné lahve na vozíku injekční stříkačku, jejíž abnormálně dlouhá jehla byla ukrytá ve zvláště pevném krytu a poklekla k němu. Muž malé a drobné postavy vyklouzl zpod ubrusu na vozíku a místo elektrického paralizeru, který ukryl v kapse, se v jeho ruce ocitl malý fotografický aparát. Položil na postel Rašídův kožený kufřík, asi dvě vteřiny si hrál se zámkem a potom rychle, ale pečlivě, ofotil dva dokumenty, které se v kufříku skrývaly.

Abdul Rašíd měl otevřené oči, ale byl dezorientovaný a jeho svaly odmítaly poslušnost. Krásná dívka se zrzavými vlasy mu vbodla injekční jehlu přímo do srdce a zmáčkla píst stříkačky. Chemická substance rozbušila Rašídovo srdce závodním tempem, aby ho po několika vteřinách donutila se zastavit.

Krásná dívka se nádherně usmála a zašeptala –„…říkala jsem ti, že až se usměju, tak zemřeš…“

Dokumenty byly vráceny do kufříku, ten byl znovu zamčený a pohozený na zem vedle už mrtvého těla Abdula Rašída. Dívka si sundala bílou zástěru, kterou vstrčila do kabelky, co ležela na vozíku přikrytá několika sněhobílými ubrousky. Rázem se z ní stala krásná mladá žena v černých minišatech s působivým dekoltem. Muž malé postavy si urovnal sako z nemačkavého materiálu, které ukrývalo ve svých kapsách paralizer a fotoaparát.

Vyšli na chodbu, kde stál mladý muž, který si před okamžikem svlékl sako hotelového personálu, které vhodil do pytle na odpadky. Ten pytel stál za dveřmi od malé místnůstky, přesně naproti dveřím pokoje Abdula Rašída. Do oné malé místnůstky se také přemístil vozík s laskominami a všichni tři se vydali k zadnímu schodišti. Cestou zmáčkl „bývalý“ hotelový pikolík třikrát tlačítko vysílačky a dole v hale se ze svého křesla zdvihl prošedivělý muž s kozí bradkou. Pečlivě si složil mapu Vídně a zamířil ke dveřím, vedoucím z hotelu ven.

Nechápavý „zákazník“ konečně ukončil svůj příval otázek na recepčního a ten se mohl konečně obrátit k Hassanovi Shatimu, aby mu předal obyčejnou bílou obálku, v níž nebylo nic jiného, než reklamní leták na představní jednoho z vídeňských divadel.

„Nechápavý“ zákazník vyšel z telefonní budky, co stála na dohled od hotelu Graben a zamířil k nenápadnému, tmavě modrému autu, u kterého se sešel s prošedivělým mužem, s kozí bradkou. Oba nasedli do vozu a odjeli.

Výtah vyvážel Hassana Shatiho do patra, kde v pokoji chladlo tělo jeho chlebodárce a halou prošla, od zadního schodiště, skupinka veselých, mladých lidí. Krásná dívka se zrzavými vlasy byla zavěšená do dvou mladých mužů, kterým zrovna vykládala něco, čemu se oba svorně zasmáli…

Kulaté hodiny nad recepčním pultem ukazovaly tři hodiny a dvacet šest minut přesně…

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tento příběh je fikcí a mou fabulací. Jakákoliv podobnost se skutečnými událostmi je čistě náhodná.

V.K.