21.8.1968 – ničivý požár, do něhož sám náš národ přilil olej…

Asi ještě hodně roků bude toto datum připomínat den, kdy se někdo cizí pokusil zlomit náš národ. Hodně roků, než zapomeneme. Zapomeneme stejně, jako někteří zapomněli za pouhý jeden rok…

.

Mám na mysli rok od proběhlé okupace. Letos se hodně (konečně…) připomíná nejen okupace vojsky Varšavské smlouvy jako taková, ale i události, které následovaly pouhý rok poté, tedy v srpnu 1969. Okupace byla národní tragédií, jak už to v takových případech v dějinách bývá. Co už však zas tak běžné nebývá, aby sám okupovaný na svou potupu během pár měsíců zapomněl, a dokonce je schopný násilím jakoukoliv vzpomínku na prožitou bolest ve vlastních lidech potírat.

Obávám se, že právě tenhle aspekt je jakýmsi českým národním specifikem, respektive jde o ostudu nebývalých rozměrů, dosahu a morálního úpadku národního povědomí.

To, že nás znásilnili Rusové a spol., je jedna věc, druhá věc však je, a já osobně to považuju za mnohem horší než samotné znásilnění, jak jsme se jako národ k tomu zločinnému aktu, spáchaném na nás samotných, sami postavili.

Mnoho let jen tajně a pod povrchem mohla dřímat naše národní zloba za ten zločin, protože ti, co stáli tehdy v našem čele, se nejen před okupanty ohnuli, oni jim ještě pomáhali bít, vraždit, mučit a devastovat vlastní lidi, pomáhali mu ze všech sil, jako by se v tom vyžívali, předháněli se doslova v tom, jak našim faktickým novovládcům naší vlasti zalézt hlouběji do rekta. Když se nad tím zamyslím, tak to vlastně není jen české specifikum, oni Východní Němci si od své vlastní STASI také užili své, i další státy, jejich vrcholné aparáty, znásilněné Rusem, dusili ve vlastních lidech odvahu, čest, pravdu…

Tohle je to nejhorší, co mohl tehdejší Sovětský svaz svým vazalům udělat, potupit je samotné před sebou. To v takové míře nedokázal ani Hitler, i jemu sice pomáhala hrstka kolaborantů, ale nikde, snad s výjimkou Francie, nebyla taková podpora z vládnoucích míst okupantovi, jakou zažívalo a tylo z toho, chlupaté Brežněvovo obočí.

Naši vlastní lidé dovedli okupaci z roku 1968 k dokonalosti. Naši vlastní lidé dokázali při tom ničivém požáru přilévat galony oleje přímo do ohně.

Kolik z nich asi dnes hraje komedii, jak vzpomínají na hrůzy okupace…

No, možná, že vzpomínají, ale ta jejich slza v oku nemá podobu truchlení, ale nostalgie po „jejich zlatých časech“.

A že jich ještě musí být naživu…

.