Padá na hlavu a plní přání

Stojíme a čučíme na oblohu. Čekáme a čekáme, abychom viděli padající hvězdu. A když konečně padá, jsme z toho vedle a v tu chvíli si na svá přání nevzpomeneme.

Ve svém okolí spíš uvidím padat Perseidy, než že bych potkal pohádkového dědečka. A tak jako loni i předloni vyvleču na zahradu postel. Přehodím prostěradlo, přidám polštář, duchnu v tom horku ani nepotřebuji. A budu čekat a vzpomínat na všechna svá mravná (i ta druhá) přání.

Manželka bude brblat, že s ní nejsem v posteli, sousedi si poklepou na čelo, ale pokud neusnu (jako bohužel loni i předloni), budu mít vše, co si tajně přeji. Všichni mi budou závidět. Pak vyměním sousedy a možná i manželku a můj život bude zcela jiný, báječný. Sám budu hvězda a plno lidí mi (si) bude přát, abych padal.

Ale je fakt, že mám i jedno skromnější a veřejné přání. Když už ta hvězda padá, tak hlavně ať  nám nespadne na hlavu!