Probudilo mne zaklepání na okno. Ani mi v tu chvíli nedošlo, že spím na nábřeží ve 3.patře, těsně pod střechou. Josef Visarionovič Stalin. Podal mi ruku a pomohl mi nastoupit oknem do koše svého balónu. Kdybych býval nešetřil ..
na bytě, mohl jsem pohodlně nastupovat z balkonu.
Stoupali jsme nad Hradčany. Jen se pousmál, pohladil si knír, vypnul hruď a podíval se směrem k východu. Stejně jako na starých kolorovaných fotkách. Slunce, které právě vycházelo nad Ruskem ozářilo jeho spokojenou tvář.
Bylo na něm vidět, že je hrdý na své činy, na své předky i následovníky. Pomluvili ho, distancovali se od něj, ale šli, jdou a půjdou v jeho expanzivních stopách.
Vál východní vítr. Ten, který obvykle v létě přináší nečekané počasí, přívalové srážky a jiné pohromy. A tak jsme beze slov pokračovali v letu směrem ke Karlštejnu. Přiznám se, že mi jeho společnost nebyla zrovna příjemná. Vzpomínal jsem na všechny ruské křivdy a měl jsem vlastně strach. Proč se zase vrátil?
Byl jsem rád, že se balon pomalu přiblížil k zemi a doufal, že brzy dosedneme na zem. Při pokusu o přistání jsem přepadl přes okraj koše. Do škarpy plné listí. Odlehčený balon se rychle vznesl a Josef Visarionovič mi pouze pokynul rukou. To bylo naposledy, co jsem ho viděl.
Oklepal jsem si listí z pyžama, bosky šlapal domů srpnovou cestou plnou stop po pásech ruských tanků a doufal, že se vítr zase co nejdříve otočí.
