Moje první setkání s opravdu divokým medvědem mi připomnělo, jaké nesmysly často říkáme po generace dětem a v podstatě jim sami věříme.
S medvědem jsem se potkal naštěstí na dálku. V Alpách.
Viděl jsem jeho stopy a ten pohyb, který v dálce mizel prý patřil také jemu. Přišel na návštěvu ke kamarádovi. Kamarádovi včelařovi. Zcela zlikvidoval čtyři úly ze sedmi. A nebyla to první návštěva. A tak mi kamarád Arno ukazoval, co a jak vlastně medvěd s úly vyvádí.
A až tady mi po osmnácti letech včelaření došlo, že medvěd je především masožravec! Nejde do úlu pro med, ale pro včelí maso. Tak se říká larvám a vajíčkům včel. A ty bývají uprostřed úlu, aby jim bylo co nejtepleji. Medvěd se tedy vrhne na úl a neohrabanými prackami vyrvává ze středu úlu to nejlepší. Přitom všude kolem teče med. A protože člověk obvykle nekouká medvědovi přes rameno (ten který to zkusil možná skončil v jeho prackách), tak pak přijde na místo skázy a vidí, jak všude teče med. Pak má představu, že si medvěd pochutnával na medu.
A tak kreslí různé medvídky se soudkem, jak mlsají lžičkou sladkou hmotu. Ale pravda je jinde. Jenže pohádka je pohádka a tak asi budeme dál místo dravých a ničících včel malovat medvídka se soudkem a lžičkou.
Včelí maso je asi pro medvěda obrovská pochoutka. O kousek dál stojící ohrady s kozami si ani nevšiml. A tak jsem také larvy ochutnal. Jsou krmené pouze mateří kašičkou a tak je to jeden z nejzdravějších pokrmů na světě. Nic moc. Bez chuti. Ale když se opražily, byly jak vynikající oříšky. Krást včelám larvy je barbarství. Ale čas od času naklade matka nadbytek trubčích vajíček a larvičky pak může včelař ochutnat, protože v úlu by byly zbytečnou zátěží.
