Zase ta rasa

Kolísání tzv. rasově podbarvených nálad má na jednu stranu zákonité a na stranu druhou náhodné příčiny. Teď stačil výhodný obchodní trik s byty, aby se spustila stavidla.

    Nové nepokoje kolem soužití gádžů, bílých, majoritní části obyvatelstva apod. s Romy, Cikány (Cigány), černými, nepřizpůsobivými obyvateli atd. jsou mnohými stavěny jako tzv. rasová otázka. A přitom se vlastně o rasovou problematiku vůbec nejedná. Myslím si, že my Češi jsme v zásadě lidmi tolerantními vůči šikmosti očí, tmavosti kůže, velikosti těla, plochosti nosu, plnosti rtů, kudrnatosti vlasů ... Na druhou stranu jsme občas všichni naštvaní na ty, kteří nám něco provedou. Když zrovna, na potvoru, jsou tmavší či menší či jinak jiní, ulevíme si rasistickým výrokem. Např. nelogicky se vyjádříme o Vietnamcích, že jsou Čankajšci, nebo o Romech jako o Cikánech (což by možná bylo správnější, protože ti, které označujeme za Romy, se tak většinou neoznačují); naopak Romové nám budou hanlivě lát do bílých gádžů. Za takovým výrokem se sice bude skrývat představa jakýchsi biologických rozdílů mezi těmi, co haní, a těmi, kteří jsou haněni, ale skutečná příčina se bude týkat skupinových, kulturních tradic a historicky daných, vzájemných nedobrých zkušeností. Biologické rozdíly jen zdánlivě ukazují na nějaké hranice. Moderní genetika a antropologie jasně ukazují na neexistenci něčeho, co by se dalo označit jako rasa. Jsme sice mnohdy velmi různí, ale hranice mezi námi jsou více než rozmazané. Znaky, podle kterých se takto rozpoznáváme, jsou důsledkem přizpůsobování prostředí a vůbec nic nevypovídají o jiných vlastnostech (řekněme inteligenci); navíc je u těchto znaků mezi různými skupinami (populacemi) většinou plynulý přechod. Černoši z Afriky přestěhovaní do Ameriky nebo Romové, kteří přicestovali do Evropy z Indie, se tzv. liší jen proto, že je tato plynulost přeskočena. Ale důvodů, které ukazují, že rasy nejsou, je mnohem více.

    Přesto vzájemné problémy máme, trvají stále a někdy jsou větší. My, ti tzv. „bílí“, v nich zapomínáme, že se nechováme k těm druhým, tzv. „černým“, jako k partnerům, že svou lepší životní úrovní pohlížíme na ně shora, že naše zvyklosti a pravidla jim brání se k nám přiblížit (jak se mohou sami dostat ze života v ghetech?). Ti „černí“ na druhou stranu znají a využívají naše slabiny, aby vůbec přežili a myslí si své o naší namyšlenosti, ale i hlouposti. Na rozdíl od rozmazanosti a nepodstatnosti biologických rozdílů tomu bývá jinak v oblasti sociální a kulturní, kdy rozdíly v ní mohou hranice prohlubovat a vytvářet (ale nemusí vždy). Něco takového právě děláme. Onu zeď se zákopy stavíme z obou stran. Na obou stranách rostoucí barikády stojí trochu bezradní rodiče, chránící své děti, a lidé, kteří chtějí prožívat radosti života. Je mi jen líto, že se stranou pochechtávají očišťovatelé národů a ras a obchodníci s lidskou slabostí.