Užitečnost nejen babiček, ale i dědečků

Dožíváme se vyššího věku díky pokroku, ale zatím nemůžeme předpokládat, že se budeme dožívat významně o mnoho déle, než zatím umíme. I tak nás babiček a dědečků přibývá. Jsme k něčemu?

Délka života různých druhů zvířat (ve smyslu možného věku dožití za příznivých podmínek) souvisí především s možnostmi rozmnožování. Ve chvíli, kdy nemají starší jedinci dostatečné předpoklady mít potomky, je z evolučního hlediska již nedůležité, zda jejich individuální život pokračuje dál. Proto je „smrt“ do určité míry naprogramovaná, přesněji je naprogramovaná spíše délka života stojící za to udržovat jedince ve funkčním stavu. V naší DNA jako nositelce dědičnosti jsou úseky (tzv. teloméry na chromozomech), které omezují počet na sebe navazujících dělení buněk. Existují i konkrétní geny, které významně ovlivňují délku života. To je však vyladěno s mnoha dalšími aspekty. S věkem se zvyšuje počet chyb v činnosti buněk. U menších teplokrevných druhů jsou nutné vysoké náklady na „žití“ (mají intenzivnější metabolismus). Vyplatí se tak být větší a tím žít déle. Ty druhy, které více pečují o  své potomky, mají tendenci k delšímu životu, aby stihly vychovat více potomků. Sociálně žijící druhy mívají také délku života vyšší.

My lidé jsme se vyvíjeli směrem k velmi intenzivní a dlouhé péči o děti. V naší evoluci se výrazně prohluboval a rozšiřoval sociální život. Souběžně se i vcelku zvyšovala tělesná velikost. V souladu s tím vším se prodlužovala také délka života, což znamená , že naši předci mohli žít postupně déle. Jsou však doklady, že bohužel mnozí umírali na následky nemocí a zranění podstatně dříve, než dosáhli vyššího věku, ale to nemění nic na tom, že alespoň někteří jedinci vysokého věku dosahovali. Vedle sebe a spolu tak žili tři generace (někdy i více generací).

U mužů se schopnost mít potomky s věkem snižuje jen postupně a významnější pokles tvorby spermií je spojen až skutečně se stářím. U žen je tomu jinak. Starší ženy mají ukončenou možnost reprodukce (rozmnožování) přechodem čili menopauzou, zřejmě především proto, že není u nich již jistota pro zajištění péče o děti vzhledem k její nutné délce. Současně se ukazuje, že se z evolučního hlediska více vyplatí pomáhat svým dcerám v starání se o vnoučata než o pozdější vlastní děti. Starší ženy se tak stávaly babičkami nejen coby příslušnice předchozí generace, ale jako významné pomocnice s důležitou společenskou úlohou (viz můj příspěvek o babičkovství - http://vladimirblazek.blog.idnes.cz/c/111031/Proc-mame-babicky.html). Význam žen-babiček byl pro lepší a zdárnější vývoj vnoučat několikrát prokázán u různých společností, např. jak u východoafrických Hadzů, žijících jako lovci a sběrači, tak u obyvatelstva Finska před vznikem moderní industriální doby. U dědečků však žádný takový efekt zjištěn nebyl. Zda bude více vnoučat, babičky svojí snahou a pomocí ovlivňují a čím žijí déle, tím více to platí. Dědečkové na početnost vnoučat už vliv nemají. Babičky jsou tedy „užitečné“, ale jsou „k něčemu“ dědečkové?

Samozřejmě, že ano. Ukazuje se, že prodloužení života a tím vznik třígeneračního modelu soužití má i jiné výhody. Jednak se i starší lidé (ženy i muži) mohou významně podílet na získávání potravy, její úpravě a dalších činnostech. Tou nejdůležitější výhodou je pravděpodobně předávání zkušeností a vytváření obrazu světa. To se děje vyprávěním starých příběhů, což je základem mytologie, z níž i vycházejí pohádky, udržování historického povědomí a zachování informací o příbuzenských vztazích, o významných událostech a jejich důsledcích, o místech a jejich užitečnosti či nebezpečnosti. S tím je spojeno uchovávání tradic, rituálů nebo pravidel pro správné či nesprávné chování. Sláva, tak i my dědečkové jsme důležití a užiteční!

Osobní potřeby a zájmy i ve vyšším věku a především mnohé náhradní a doplňkové aktivity v současnosti sice obohacují náš život jinak, ale vytlačují ono „vyprávění“ (odborně „naraci“) do pozadí. Jedná se o ohromnou společenskou změnu, kterou lidstvo prochází. Mění se vzájemné sdílení obrazu světa a sounáležitost s druhými lidmi. To dříve zajišťovali dědečkové a babičky, nyní moderní technologie. Nelze říci, zda je to špatně nebo dobře, protože tomu nelze zabránit. Ale přeci jenom, neměli by se dědečkové a babičky snažit vyprávěním prodloužit předávání zkušeností a tradic z minulých generací na ty budoucí? Děti (alespoň dokud jsou malé) to mají rády.