Stalo se v Praze (že jsem Plzeňákem)

Americký dramatik Edward Albee patřil mimo mnoha jiných literátů k mému mládí. Jeho krátká aktovka „Stalo se v ZOO“ zůstala dokonce v mé paměti a zůstává pro mne stále určitým vyjádřením občas nutné a potřebné změny v životě.

sv. Bartolomej

Taková změna nemusí být až tak tragická a vycházet z bezvýchodnosti, jako v uvedené divadelní hře, nemusí být ani nápadná, ale nakonec k ní prostě dojít musí. A tak se mi nedávno stalo v Praze, že ...

Již delší dobu se prostřednictvím zaměstnání utváří můj vztah k Plzni. Dojíždění do západočeské metropole mne s věkem více a více unavovalo, i když cesta z Prahy tam trvá stejně dlouho jako z Bílé Hory (té pražské), kde jsem dříve bydlel, na druhý konec Prahy do Kbel, kde jsem také učil. Plzeň není zrovna velkoměsto, ale má ucelený a hezký historický střed, blízko lesnatou příjemnou krajinu, bohatý kulturní život. A tak jsem se přestěhoval. Za prací (což v Česku není oblíbené, ale pohodlí je pohodlí). Papírově jsem se stal Plzeňákem, ale duší jsem nějak zůstával chtě nechtě napůl v Praze – na Karlově mostě a v uličkách, které ještě ani teď neobjevili turisté a obchody s cetkami.

Jedním z projevů chování člověka je kontrola prostoru kolem sebe. Je známo, že kulturní zvyklosti upravují velmi významně to, na jakou vzdálenost s kým hovoříme, podáváme si ruce na pozdrav, koho si necháme přiblížit k tělu. Například Australané nebo Švédové si udržují při rozhovoru vzdálenost mezi sebou větší než Japonci nebo Italové. Obdobně na vesnici spolu poklábosí sousedi z větší vzdálenosti než ve městě. Čím větší město, tím bývá tato vzdálenost menší. Také rychlost pohybu se s velikostí sídelní aglomerace zvyšuje.

Nedávno jsem byl opět v Praze, mé rodné stověžaté matičce. Mezi dopoledním jednáním a odpoledním programem mi zbýval čas. Bloumal jsem po Starém Městě a měl divný pocit. Psi pobíhali a očuchávali rohy jako jindy, turisté zdvíhali hlavy a vcházeli do krámků jako jindy, babičky, zbývající původní obyvatelky čtvrti, postávaly tam, kde jim to rušný život dovoloval. Jen jsem z toho všeho měl divný pocit. Jako by svět byl zrychlený a odehrával se vedle mne místo kolem mne. Zkrátka tak trochu „Matrix“. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že celé je to o pohybování se v prostoru. Již jsem dodržoval jiné vzdálenosti a pohyboval se pomaleji, než když jsem žil původně v Praze.

Při dojíždění do Plzně na mně vystrčil svoji špičku kostel svatého Bartoloměje a já věděl, že moje sounáležitost s místem a lidmi je plzeňská.