Snědl jsem švagrovi oko

Dort to byl, jak se na oslavu narozenin sluší. Měl přes kilo, byl to punčák a na horní ploše měl jedlou fotografii švagra před 30 lety. Při rozebírání kousků na mě vyšlo oko.

     Nejdříve jsem ho okrajoval kolem dokola, ale když už to dál nešlo, strčil jsem si ho do úst celé. Punčák byl vynikající; s jedlým papírem s fotkou to bylo malinko horší, ale nevadil. Nejdůležitější na celém rituálu oslav narozenin bylo však to, že jsme se sešli téměř celá rodina od již zemřelých zakladatelů linie. Bylo nás šestnáct, ale bůhví po kolika letech.

     Sounáležitost rodu byla pro lidi dříve nezbytnou součástí života. Společní předci bývali pokud možno co nejdéle (a do co nejstarších kořenů) pamatováni a vypočítáváni. Společný původ nejen sbližoval, ale zajišťoval i pomoc. To, že někdo sdílel s námi shodné vlohy (alely genů) a měl z části i obdobné kulturní a sociální zázemí, vytvářelo předpoklady pro spolupráci. Také u zvířat je častá pomoc blízkým a příbuzným, neboť to umožňovalo šířit i vlastní vlohy (tedy jen jejich část) a šířit ty způsoby života a zvyklosti chování, které se ukázaly jako úspěšné. Vikingové podle rozboru starých ság vyráželi na své výboje vždy v uskupeních podle příbuznosti rodin. V různých společnostech jsou snadněji adoptovány děti z příbuzných rodin a je méně týrání a zabití příbuzných dětí než nepříbuzných. V evoluční biologii a psychologii se hovoří o příbuzenské selekci a příbuzenském altruismu.

     Pevné rodové vazby, které pro jednotlivce tolik dříve znamenaly, se v současnosti zákonitě rozpadají. Na jednu stranu se naše vztahy atomizují, na stranu druhou globalizují. Nelze říci, že je to špatně nebo dobře, prostě to tak je. Přesto jsem rád, že mé dcery vzpomínají na dětství ve znamení rodinných srazů a oslavných akcí spojených s pečením kuřat či ve znamení dobrodružných výprav a her s bratranci a sestřenicemi na společných prázdninách.