... pohladil ho po čele.

    Není to tak dávno, co jsem měl zdravotní problémy a co jsem si kvůli nim říkal „hlavně zůstat na živu“.

   Když jsem tehdy usínal na motolské kardiochirurgii, měl jsem to snazší než mí blízcí – věděl jsem, že buď se probudím nebo ne, zatímco oni čekali, zda se probudím nebo ne. Nakonec se operace srdce na podruhé úspěšně podařila a já na živu zůstal. S pozměněnými pohledy na sebe a okolí, s převrácenými životními hodnotami, názory a náladami. Po pár letech je to už vše někde nenápadně uschováno a “vpleteno“ do běžného života, spojeného s výukou a psaním článků, s nákupy, návštěvami či nadáváním na politickou scénu, s počítáním nových vnoučat a tak dále.

   Teď se mi událo, že někdo mně blízký trpí a překonává sám sebe, aby se dočkal opět běžného života, spojeného s prací, nákupy, návštěvami, nadáváním na politickou scénu a počítáním nových vnoučat. Zatím to však nějak nejde, neboť tělo zjevně svádí sérii dílčích bitev. Zcela spontánně se stalo součástí mého současného života nejen slovně sdílet nemoc a utěšovat, ale dotýkat se intenzivněji a častěji a beze slov. Asi ne náhodou se mi vybavují první doteky zdravotní sestřičky po mém probuzení na jednotce intenzivní péče a dětská básnička o mravenečku, který se polámal v lese a pomohlo mu pohlazení po čele.

   My lidé jsme proti našim příbuzným opicím a lidoopům na dotýkání spíše skoupí, ale stále má dotek pro nás nenahraditelnou hodnotu. V běžném životě plném práce, nákupů, návštěv či nadávání na politickou scénu nám však snadno uniká, že pohlazení je někdy víc, než cokoliv jiného.