O z(ne)výhodňování aneb o rozlišování čili o diskriminaci

Většinově je diskriminace chápána jako nevhodný společenský přístup. Co však je už diskriminace a co jen oprávněné ochranářské počínání, však není možné jednoduše posoudit.

Letíme-li letadlem, spoléháme na to, že určité instituce zajistily pečlivý výběr kandidátů na pilota, že tito kandidáti byli dostatečně procvičeni a vyzkoušeni. Každý jedinec má odlišné fyziologické předpoklady reagovat na podněty rychle či pomaleji, každý z nás má jiné předpoklady se vyrovnat se zátěžovou situací a reagovat buď adekvátně a efektivně nebo zpanikařit. Výběr pilota považujeme za samozřejmý. Na druhou stranu určitý jedinec, který má o zlomek vteřiny pomalejší reakční čas než stanovený limit, se může cítit být diskriminován, pokud nebude vybrán do pilotního kurzu, když přitom tolik touží létat.

Hotel, kde Vás v recepci obslouží mladá pohledná dívka s velkýma očima, se štíhlým pasem a přiměřeně velkými ňadry, se zpěvavým hlasem a s úsměvem na tváři, zapůsobí na mužské návštěvníky tak, že příště se v tomto hotelu ubytují opět a doporučí jej všem svým známým. To, že je recepční příjemná a hezká, považujeme za přirozené. Padesátiletá neúspěšná adeptka se bude cítit diskriminována, že nebyla přijata na toto vysněné místo recepční hotelu.

Vědecká pracovnice, která se několik let věnovala především péči o děti, má o tři významné vědecké práce méně než její kolega z ročníku na studiích a nebude vybrána v konkurzu na vedoucího katedry. Její konkurent je ve světě již známá odborná kapacita, ona si teprve jméno získává. Hluboce zklamaná to bude chápat jako aroganci mužů, kteří převažovali ve výběrové komisi.

Takto bychom mohli pokračovat k čím dál drsnějším a provokativnějším příkladům, kde na plynulé škále bude podíl diskriminace z důvodů pohlaví, věku, náboženského vyznání, sexuální orientace, barvy pleti či „rasy“ mít rozhodující nebo významnou roli nebo bude hrát roli pouze dílčí. Cesta z bludného kruhu je obtížná. Konstatovat nezbytnost odmítání diskriminace a hlásat lidská práva je jedna věc; zabezpečení, aby k ní přeci jenom nedocházelo, je věc druhá. A mnohdy je to i nemožné. Mezi výběrem podle potřebných kritérií a znevýhodňováním jedněch proti druhým může být jen tenká linka.

Diskriminace je jako způsob myšlení jistě neospravedlnitelná. Na druhou stranu lze z diskriminačního uvažování tak snadno kohokoliv nařknout. Současně je tak obtížné diskriminující záměr prokázat.

Stalo se ve světě zvykem řešit některé důsledky diskriminací naopak zvýhodňováním těch, kteří bývají častěji znevýhodňováni. Tomuto přístupu se říká pozitivní diskriminace (což je trochu absurdní termín, když se vlastně jedná o protěžování, byť ve všeobecném či přímo státním zájmu). Tzv. pozitivní diskriminace je však jen zoufalá snaha napravovat něco, co ve společnosti nefunguje. Přikazovat procenta žen pro křesla ve vládě nebo parlamentu či stanovovat počty studentů afro-amerického původu k přijetí na školu mělo ve světě sem tam určité pozitivní důsledky, ale v zásadě je to velmi nespravedlivé. Koneckonců takové počínání nutně svádí jednak k méně kvalitnímu výběru a může snižovat i motivaci, jednak může vést k dožadování se právní ochrany ve smyslu dalších a dalších pozitivních diskriminací.

Ad absurdum si lze pak představit situaci, kdy před přijímacími pohovory na školu či do zaměstnání nebo před volbami budou zoufale vyhledáváni jedinci, kteří by měli IQ tak kolem 90, současně jim po pracovním úrazu chyběla jedna končetina a byli homosexuální, protože chybějí do naplnění kvót procent v právě uvedených parametrech. Tím proboha nejsem proti pomoci hendikepovaným (sám jsem po dětské obrně a znám mnoho těch, kteří mají obtížné šance se v naší společnosti uplatnit), nebrojím ani náhodou proti „jinakým“ skupinám (naopak homosexualitu chápu z evolučního hlediska jako doprovodný jev zvyšování prosociálnosti a kooperativnosti u člověka). Nařizování a zákonnou povinnost považuji za špatnou. Jedná se pouze o alibismus, očišťování svědomí; navíc to moc nestojí.

Ale finančně zvýhodnit matky s dětmi, vytvořit dětský koutek v parlamentu, zajistit tlumočníky do řeči hluchoněmých na úřadech nebo provést stavební úpravy pro tělesně postižené a poskytnout jim podporu pro přepravu je zcela o něčem jiném – to není pozitivní diskriminace, ale kompenzační podpora, utvářející sociální sounáležitost a solidaritu. Sem by měla směřovat snaha o zvýhodňování, i když to něco stojí.

Co s tím, páni politici? Co s tím, naše soudnictví? Cos tím, každý sám před sebou?