Kde byl (či je) pupek světa?

Počátky lidské kultury a duševního života jsou zřejmě o hodně starší, než jsme si mysleli. A počátky toho všeho nejsou spojeny jen s Evropou a Předním Východem, jak jsme si mysleli.

Lascaux

     Nedávno jsem psal populárně naučné články o nejstarších nalezených korálech z provrtaných ulit plžů a jiných artefaktech z jeskyně Blombos a další o jedné z nejstarších „map“ (zobrazení krajiny) ze severního Španělska. Časové údaje, které se k nim vztahují jsou ohromující – nálezy z Blombos na jihu Afriky jsou staré 70 000 let, „mapa“ z jeskyně Abauntz byla naškrábnutá do kamene před 13 500 roky. Údajů o velmi pradávných schopnostech a dovednostech našich předků v linii tzv. anatomicky moderního člověka přibývá. Blíží se tak podstatné přehodnocení představ o jejich životě a myšlení, stejně jako o životě a myšlení našich „bratrů“ – neandrtálců.

     Mám zkušenost, že pro lidi v mém běžném životním a rodinném okolí jsou tyto časové dimenze tak nepředstavitelné, že sdělení o počátcích nás lidí coby samostatného druhu (viz ten anatomicky moderní člověk) je stejné, ať bych uvedl jakýkoliv údaj od 10 000 do miliónu let. Počátky lidí na evolučně nižší úrovni jsou jimi vztahovány do vzdálenějšího období, ale nadšení antropologů z nálezů přesahujících 4 milióny let si nic nedělají. Ano, nejsme schopni pojmout tak obrovské období (ačkoliv proti stáří Země je i trvání naší samostatné vývojové linie kolem snad 7 miliónů let jen nepatrnou epizodkou).

     Naopak povídání o výrobě hrotů šípů z malých úštěpů dávno před Evropou v jižní Africe vyvolává přeci jenom údiv. Zvláště když doplním uvedenou technologickou informaci o skutečnost, že potomky těch velkých objevitelů, kteří předběhli celý ostatní svět, jsou nejspíše dnešní příslušníci kmenů Khosajů a Sanů (dříve tzv. Křováků a Hotentotů). O prostoru naší Země a o existenci různých populací přeci jenom máme představu reálnější.

     Rozhodně stojí za upozornění, jak prastaré jsou kořeny našich symbolických představ nebo schopnosti promýšlet výrobu jemných nástrojů. A jak již dávno se toužíme líbit a zdobíme se, používáme hlinky k barvení věcí (jakých zatím netušíme, že by sebe sama?), hledáme nejrůznější zdroje potravy (např. že jsme se naučili lovit ryby a hledat jedlé mušle), vymýšlíme luky, vrhače kopí, těžíme suroviny a obchodujeme s nimi, hledáme nová místa, kde se usídlit.

     Není to tak dávno, co vědecký zájem prehistoriků, antropologů a archeologů se soustředil na Evropu a okolí a na posledních 35 000 let, kdy tu vládli tzv. kromaňonci, kteří však nejdříve vytlačili až k vymření neandrtálce. Ne, náš (míněno lidský) kulturní svět nevznikl tady v Evropě  a není dílem jen našich bezprostředních předků (tedy předků nás Evropanů). Lidé prokázali svůj um již dávno dříve, a to minimálně o několik desetitisíců let ve východní a pak v jižní Africe, později v jižní Asii a postupně dál a dál, až došlo i na náš sebestředný poloostrov světa - Evropu. Je však pravda, že pak ti pradávní Evropané dokázali rychle ukázat, co v nich dřímá a předvedli se dokonalým uměním zobrazovat zvířata a vytvářet abstraktní a ozdobné linie. Ale i to bylo ještě hodně dávno před tím, než začaly vznikat první civilizace a s nimi tradice, ze kterých vyrůstáme dodnes.

     Lidská kultura je a byla vždy natolik rozrůzněná a dynamická, že si představovat výsadní postavení jedné části světa nad ostatními regiony je jen nemístné velikášství. Stejně tak rozvoj velkých civilizací se odehrával v různém čase v různých místech s invencí a tvořivostí, nad níž se nám právem zastavuje dech. A platí to podle mého názoru do značné míry stále, a to i přes ekonomickou úspěšnost či neúspěšnost tu či onde v současném světě.