Hej mistře!

Každý zná slavné úvodní „Hej mistře“, kterým budí mladý pasáček staršího ovčáka, aby nakonec spolu navštívili právě narozeného Ježíška, „mesiáška“.

    Rybova Česká mše vánoční, dílo přeštického rodáka a nepomuckého obyvatele, dobového představitele barokního muzicírování a kostelní hudby a chudého učitele s širokými zájmy a talentem patří pro mne mezi atributy češství a Vánoc.

    Díky mé ženě jsem se letos nespokojil s jeho poslechnutím z CD; místo toho jsme se vydali do kostela. Díky naší společné lenosti jsme nešli na štědrovečerní půlnoční zpívání, ale navštívili o svatoštěpánském odpoledni nedávno rekonstruovaný plzeňský kostel sv. Jana Nepomuckého s vytápěním kostelních lavic. Samozřejmě, že dojem byl nádherný a byli jsme bohatě vánočně naplněni.

    Proti pouhému očekávání nás slavnostně a tiše sedících, jak si prožijeme poslech zpěvu a hudby z kúru pod novogotickou klenbou, nás na uvítanou oslovil farní kněz s poznámkami o jednotlivých částech skladby a o jejich vztahu ke mši jako obřadu. Slavné hudební dílo získalo pro mne hlubší obrysy. Najednou to nebyla pouze pocitově dokonale vygradovaná hudba, zobrazující český betlém, ale promyšlená stavba, zasvěcující do klíčového náboženského příběhu, svázaná s rituály, které prováděl kněz před oltářem a které sdíleli přítomní věřící. V kontextu významu mše jako obřadu spojení s Bohem jsou úvodní části (ty svojí náladou nejlidovější a tím „nejčeštější“) stupňovanou přípravou k chválení Boha (část Sanctus) a k oslavě Ježíše (mohutně znějící závěrečná část Communio).

    ... a nám uniká a ztrácí se v předivu čerstvých zážitků a významů nových věcí a jevů jak vnitřní výstavba a náboženský smysl Česká mše vánoční od Jakuba Jana Ryby, tak třeba smysl barev pentlí a výšivek, varhánek na sukních nebo způsobech uvázání šátků u staročeských (a moravských) krojů, stejně jako symbolika tetovaných obrazců zvířat a meandrů na kůži obličeje a těla původních polynéských obyvatel. Měli bychom mít na paměti, že tyto významy a symboly jsou v pozdravech z minulých časů stále ukryty. Čím dál méně jsou pro nás čitelné. Měli bychom si proto užívat, když se nám občas podaří je poodhrnout a pocítit jejich oslovení.