Dnes a jindy v noci

Prázdniny mám rád. Ne proto, že bych si je mohl užívat bezstarostně a odpočinkově.

Stará chalupa mne nutí vyškrabávat všechny zbytky sil a zahlazovat do ní vtisklé zuby povětrnostních vlivů. Navíc mi vždy zbyde v diáři spousta povinností typu napsat skripta, dodělat odborný článek, doplnit poznámky k výuce. Žádné prázdniny nestihnu vše, co se mi na jejich počátku jevilo jako splnitelné. První dny prázdnin jsou však až omamné dlouhým časem přede mnou. Ten se však začne brzy zrychlovat. Přesto mám prázdniny rád.

Úžasné je na nich to, že mohu jít spát, kdy se mi zachce, bez strachu, že ráno musím nevyspalý vstávat, abych něco stihnul. Chce-li se mi dopsat kapitolu o evoluci řeči, mohu nad ní tvrdnout až do zpěvu kosáků pod balkónem. Napadne-li mne napsat blog, dám se do toho: nejezdí tramvaje, je ticho a já v duchu občas zanadávám na nespolehlivou myš nebo na Windows Vista. Píšu-li či čtu-li něco na chalupě, vyjdu občas ven, abych si zakouřil v doprovodu světlušek a Velké Mevědice.

Čas v noci plyne sám o sobě bez civilizačních znamení, co kdy kde má nebo musí být. Připadá mi, že plyne stejně jako před tisíci lety, kdy stejně svítily světlušky a na obloze zářila Velká Medvědice. Ten pocit mne vždy velmi uklidňuje.

Lidé spí a já si jen tak medituji a cítím se dobře.