Tento titulek na mne vykoukl někde na internetu. Naštěstí se nejednalo o mně, ale o známého českého herce.
I když už Filip Blažek přestoupil z kategorie princů do kategorie mužů v nejlepších letech, jistě uvedený titulek přilákal mnoho dívek a žen. Jak jsem pochopil z prvních přečtených vět, byla to pravda i tak trochu podvod.
Můj jmenovec skutečně pobíhal nahý (a ještě k tomu údajně s růží v z...) po ulici, ale jednalo se o natáčení seriálu. No, proč ne. Pozastavil jsem se však nad sdělností titulku. Co čtenáři nabízí a co od článku pod ním čtenář může očekávat. Nakonec jsem se přesvědčil, že informace je vlastně podvodná, neboť dává naději dozvědět se něco „pikantního“ o konkrétní osobě, tedy herci, ale přitom šlo o pohyb v nudistickém hávu postavy z Přešlapů. Takovýchto „přešlapů“ a podvodů je plný náš současný život a stojí na nich polovina reklam, ale mně nepřináleží tuto skutečnost hodnotit a odsuzovat, zvlášť ne veřejně (byť mám k tomu dosti vyhraněně negativní názor). Zajímavější je, proč to takto funguje!
Čím je živočišný druh sociálnější (mám teď na mysli jen savce, nikoliv mravence a termity), tím jsou mezi jedinci členitější sociální vztahy. Zvláště dobře lze z tohoto hlediska pozorovat a studovat primáty. Dokonce byl popsán vztah mezi mírou nutných kontaktů mezi jedinci ve skupině a velikostí mozku. Na druhou stranu s rozvojem mozku a kognitivních funkcí (= poznávacích procesů) se síť vztahů stává složitější. Je doprovázená vytvářením koaličních vztahů, často vrstevnických nebo na bázi příbuznosti (což však třeba u promiskuitních šimpanzů je možné jen po linii matky). Hierarchie skupiny je tak vnitřně proměnlivá, doprovázená četnými menšími konflikty a udobřovacími akty. Zásadně důležité je si udržovat povědomí o sociální síti ve skupině, tj. kdo je s kým „zadobře“, kdo s kým se zrovna „nemá rád“, kdo je úspěšný při odhalení nepřítele a kdo při lovu (ano, šimpanzi loví), kdo koho podvedl a kdo je naopak ochotný pomáhat (a za co).
Lidská společnost je daleko složitější, než je tomu u i již tak dost komplikovaného sociálního života šimpanzů, kteří v tomto ohledu hrají zřejmě mezi primáty prim. Sledování toho, co se odehrává ve skupině, v níž jedinec žije (např. ve vesnici u tradičních společností), je pro něj stejně důležité jako získání potravy nebo partnerky. Nedávno jsem viděl australský film Deset kánoí, kde bylo krásně ukázáno, jak si Aboriginálové (australští domorodci) povídají o tom, kdo jaký je, kdo co má rád, jaké má manželky, která je komu s kým nevěrná, komu se podařilo ulovit něco výjimečného. Co si povídaly obdobně ženy zde bylo poněkud v pozadí, ale více takovýchto informací „přetřesou“ spíše ženy při společném sběru a zpracování potravy a materiálů na oblečení atd. Jeden výzkum obsahu rozhovorů dvojic v britských kavárnách ukázal, že naprostá většina toho, co si sdělujeme, jsou informace o druhých. „Drbání“ patří zřejmě k naší podstatě a možná to byl i jeden z hlavních důvodů, proč se u našich předků objevila řeč na podkladě vokalizace (tedy vydávaných zvuků). /Pozn.: Při utváření a upevňování vztahů mezi sebou si primáti čistí srst, kdy toto čištění srsti má daleko větší význam sociální než očistný. Čištění srsti se dá označit jako „drbání“./
Naše sociální síť v rozvinutých společnostech je až extrémně přebohatá a mnohé „drby“ se tak k nám již nedostanou z první ruky. Navíc dochází souběžně u mnoha lidí k ochuzování přímých sociálních kontaktů (máme občas důvody si chránit soukromí a vytvářet bariéry). Řešením jsou média. Potud je vše v pořádku, ale občas kroutím hlavou nad podbízivostí těchto médií čtenářům. Nějak mi do toho zatím nezapadá ukojitelnost čtenářů z hlediska obsahu (jak holá a překroucená bývají některá sdělení) a neukojitelnost z hlediska počtu (kolik toho je nutné přečíst, aby byl člověk „in“). Po této stránce je běh Filipa Blažka v Adamově rouše ještě docela zajímavá zpráva (navíc na pláži u moře a v soukromí také rád pobíhám nahý).
