Blog první, který vypráví o svém vzniku a představuje chlubilku autorku

 O mnoho dlouhých měsíců soukromého života jsem přišla a za mřížemi, pokoušeli se mě tam vyléčit. Na dohnání ztraceného času to chce dobrý managment. Co tedy slova o sobě, adresovaná redakci,  použít rovnou jako část svého blogu?.

Vyplňováním jedné z kolonek registračního formuláře pro založení blogu zde, jsem strávila mnohem víc času, než jsem plánovala. Bylo třeba napsat minimálně pět souvislých vět o sobě. Pojala jsem to nakonec  nějak zeširoka a začala od svého pobytu v dětských jeslích..

Nejprve se mi zobrazovalo, kolik znaků musím ještě zadat. Když jsem si všimla, že odpočet v pravém dolním rohu kolonky se změnil, začala jsem tušit problém. Se  zmenšujícím se čísílkem ,hlásícím kolik znaků zbývá do maximálně povolené délky textu, jsem se začala lehce potit. Zkracování tak, aby zůstal zachovaný všechen obsah, bývá pro mě totiž někdy pěkná dřina. 

A taky že byla,! .S výsledkem jsem celkem spokojená. Nápad ještě si jen tak od radosti pohrát a využít těch šest posledních volných znaků jsem úspěšně zahnala. Však je už po půlnoci.

Před odesláním jsem se ale ještě zarazila. Strávila jsem představováním se redakci docela dost času a asi bych se picla, kdyby se formulář neodeslal a vrátil se mi k opětovnému vyplnění prázdný. Pár formulářů už mě za život takhle vypeklo. Se zatajeným dechem, zda si text nešikovně nevymažu při označování nakonec sama, jsem ho úspěšně zkopírovala a uložila do počítače. Jsem fikaná.

Pokud tady jako bloger neprojdu, budu se moct mrknout a třeba dám s odstupem sebekriticky redakci zapravdu. 

 Nedávno jsem se odvážila přečíst si po sobě jednu jedenáctistránkovou práci, poprvé od doby, co jsem jí před deseti lety napsala. Tenkrát jsem si nechala namluvit, že sedět u počítače celou noc  se nesmí a znamená ,to, že nejsem v pořádku. Nechala jsem se odvézt do blázince a uvěřila jim, že jsem psala nějaké grafomanické nesmysly. Myslela jsem si pak, že až se jednou k přečtení odhodlám, uvidím jak moc jsem byla mimo. Však mě léčily třicet dva dní.

Heleďte, a ono ne!  Ta práce má hlavu a patu a je v ní spousta mých zapomenutých zážitků i cenných postřehů. K přečtení bych se asi neodhodlala, kdybych si nezajela nahlédnout do psychiatrické nemocnice svou zdravotní dokumentaci.

V mé přijímací zprávě je popsáno, na čem jsem v té době pracovala a komu chtěla pomoc. Označili to za  záchranářský blud. No, jsem ráda, že jsem po propuštění našla sílu vytyčený úkol zdárně dokončit.

Nejdříve mi ten zápis, kterým začíná jedna z mých zdravotních dokumentací, připadal jako další zábavná historka z mého života .,Až po pár dnech začaly vyplouvat nejrůznější nepříjemné vzpomínky na ponižování  během té mé nedobrovolné přestávky ve svobodném životě. Třeba se někdy k vypravování toho příběhu dostanu podrobněji.

Teď ale ještě zpátky k tomu dnes zkopírovanému textu z formuláře. Dala jsem si s ním, jak už jsem psala, docela dost práce. Proč ho tedy zkusit ještě nevyužít podruhé? Zkusím to, vkládám ho sem a představím se hned i vám:

Má nejstarší vzpomínka na pokus  o prosazení práva na individualitu je z jesliček. Seděla jsem tenkrát na nějakém vysokém stole s čepičkou  na hlavě a plakala. Úplně stejnou měly všechny děti, které seřazené u dveří už čekaly na procházku. Vážně jsem se nejprve snažila vysvětlit klidně, že jsem přece holčička a ráda bych šla ven v tom puntíkovaném šátečku, co jsem v něm ráno přišla . Sestřička mi tu čepici nasadila  místo odpovědi na otázku, proč to v šátečku nejde.

Celkem tragická pak byla další prohra v boji o podání přihlášky do LŠU. Musela jsem místo dramaťáku  zůstávat  po škole se soudružkou učitelkou a recitovat budovatelské básně. Říkala tomu kroužek a byl prý  pro mě mnohem lepší.

 V dlouhou  řadu osobních triumfů se mi život obrátil ve třinácti, když jsem zorganizovala ve školní jídelně bleší trh. Na vedlejší ZŠ, totiž mou sukni ani nevytáhli z pod pultu a to mě naštvalo. Přesvědčit paní ředitelku a vedoucí školní jídelny pro podobnou akci šlo hladce a opravdu nás se spolužačkami nechaly blešák uspořádat zcela samotné. Zákazníci byli spokojení a ten pocit z toho, že mi poprvé někdo vyká, si dokážu vybavit ještě teď. Snad od té doby si připadám dospělá.

V sedmnácti jsem pocítila nesvobodu  amatérském divadelním souboru a založila si vlastní. Posbírali jsme několik cen z národních přehlídek a později se profesionalizovali. Divadlo jsem pověsila na hřebík, když jsem se rozhodla vybudovat vlastní keramický ateliér....Ráda bych na blogu mimo jiné  psala o přáních, u kterých je pravděpodobnost splnění téměř stejná jako  chytit první ve sportce. Plní se mi celý život i nejroztodivnější blbinky, které mi někdy v nadsázce vyletí z úst. Už si docela dávám pozor, než prohlásím, že bych něco chtěla.

 Protože mě samotnou se psychiatři pokoušeli  léčit z mé touhy po svobodě, stala jsem se podpůrcem člověka, kterého málem připravili  o svéprávnost. Žiji na vsi se psem a kocourem, peču hrnky a chleba.

Tak, Teď už jen vymyslet nadpis a pokus o napsání části svého prvního příspěvku už během registrace blogu, prohlašuji za dokončený.