Dobré vztahy s Prahou

Psychiatrie nerozlišuje mezi skutečnou shodou okolností a psychotickým mylným výkladem světa. Mám tendence vyprávět zeširoka, tak se k mým opakovaným a mimo statistiku stojícím souhrám dostávám až někde za polovinou tohoto textu.

Narodila jsem se v Karlových Varech, kde jsem i žila do svých jednadvaceti let. Přestože moji rodiče stále žijí spolu, v nadsázce bych mohla říct, že v péči  jsem bývala jednu dobu střídavé. Druhým pečujícím byla Praha a nevychovala ze mě žádné dítě ulice.

 Do Prahy jsem poprvé přicestovala ještě před revolucí a to velmi důstojně. Přiletěla jsem tam letadlem spolu se soudružkou učitelkou a spolužáky ze 3.B na školní výlet. Do historického centra jsem se tenkrát zamilovala na první pohled. Když jsme se pak nekonečně dlouho vraceli domů autobusem, přišlo hořké uvědomění, že to bude láska na dálku.

 Na druhém stupni ZŠ  mě pak babička učívala přebíhat v Praze mezi různými nádražími, když jsme spolu jezdívaly za pratetami do Východních Čech. Praha pro mě  byla stále velmi daleko, po železnici tam ostatně trvá cesta z Varů okolo čtyř hodin stále. .

Rodiče nás spíš vodili po Krušných horách a vozili nás k moři do DDR. Že se sama vypravím do Prahy, jsem je přesvědčila někdy v mých čtrnácti letech. Jejich důvěru jsem nezklamala, záhy mi dovolili vzít tam na výlet o čtyři a půl let mladší sestru. Když jsem pak v patnácti chtěla svou lásku ukázat o rok mladší kamarádce, vlekly jsme s sebou autobusem i jejich obrovskou fenku vlčáka Výlet do Prahy bez toho psa totiž nešel s jejími rodiči žádným způsobem dojednat. Pamatuji si, jak jsme Quině kupovaly na Václaváku hamburger jako odškodnění za útrapy. Na Růže pro Algernon do divadla v Celetné jsme pak mohly naštěstí  zakrátko cestovat už bez ní.

O prázdninách mezi druhákem a třeťákem na střední jsem si pak začala dopisovat s Káčou, mou první opravdovou kamarádkou z Prahy. Při našem seznamování na Jiráskově Hronově se mi docela smála, když jsem se chtěla zeptat na jednu známou holku z Prahy. Prý si neumím představit, jak je Praha veliká. Přesto jsem její jméno vyslovila a přidala i informace o jejím bratrovi, který v té době něco hlásil v televizi, snad sport nebo počasí. Pavlu znala jen od vidění, zato ten bratr jí učil na gymplu. Ne drazí čtenáři, to ještě opravdu není žádná z těch slibovaných téměř neuvěřitelných souher, které jsem slíbila vyprávět. Všimla jsem si, že takovéto náhodičky se nám lidem stávají celkem často a krátké podivení nad ní uzavíráme většinou prohlášením, že svět je malý.

V mých šestnácti letech byla Praha najednou neuvěřitelně blízko. To když jsem zjistila, jak lehce se dá dojet tam i zpátky autostopem, Říkávala jsem tehdy, že Vary jsou vlastně jejím předměstím. Chvilku také škádlivě, že Praha je předměstím Karlových Varů. Počet tamních kamarádů a přátel se začal zvyšovat, najednou nebyl problém zdržet se tam přes noc. Poprvé jsem v Praze nocovala na jevišti Žižkovského divadla. Tou dobou jsem i trochu pochybovala o svém ve dvanácti letech vážně učiněném rozhodnutí, že budu jednou bydlet ve svém domku někde na vsi u lesa a napadalo mě, že se možná usadím v Praze.

Že je Praha magická jsem cítila od prvního příletu. Kdy jsem ale začala pozorovat, že sledy neuvěřitelných náhod se mi v ní dějí víc než jinde, to přesně nevím. Že je náhoda jen zákonitost, u které člověk předem nezná příčinu, mi řekl Pepa Nos, který mě svezl z Prahy do Karlových Varů, kam cestoval na svůj koncert.  Náhoda to tenkrát byla parádní, honorář za stránkový rozhovor, pořízený během cesty,  se mi jako studentce moc hodil.

Mohla bych vás napínat ještě pěkně dlouho milí čtenáři, vzpomínek se mi vynořuje na dva romány. Protože ale zrovna píšu blog, napínat vás už příliš nebudu. Jen ještě uvedu, že inspiraci k napsání  jsem včera pocítila, když jsem půjčovala kamarádce knížku od Stanislava Grofa. Koncem devadesátých let jsem se v ní totiž dočetla, že podobné náhody těm mým popsal už Carl Gustav Jung v roce 1960. Říká se jim synchronicity a několik nepříliš zamotaných, které navíc mohou doložit důvěryhodní svědci, je tu:

Když jsem bydlela na vesnici vedle Vrbna pod Pradědem, nabídla mi kamarádka z Jeseníka spolujízdu na přednášku do Prahy. To bych nebyla já, abych se v Praze nechtěla zdržet déle,  O nocleh jsem tentokrát poprosila Evu, se kterou jsem se krátce před tím seznámila v Podkrkonoší. Slíbila jsem jí totiž, že až budu mít cestu, že jí v Praze navštívím. Měly jsme na sebe jen telefon, kde v Praze Eva bydlí ,jsem netušila ani přibližně. Stejně tak jsem neřešila, kde se bude konat přednáška, měla jsem přece odvoz až na místo. Domluva s Evou byla jasná a stručná, po přednášce jí zavolám a domluvíme se, kde se potkáme. Když nastala ta chvíle, Eva mi řekla, že už se vrátila domů a potřebuje vědět na jaké Praze se tedy nacházím, aby mohla poradit na jakou tramvaj skočit.  Žádný dopravní prostředek  nakonec nebyl potřeba, přestože jsem s sebou vlekla těžký batoh s keramikou do komisního prodeje. Dojít k Evě před dům mi trvalo stejně dlouho jako jí seběhnout ze schodů, aby mi odemkla. Bylo to totiž přibližně 200 metrů. 

Další synchronicita je z doby, kdy jsem bydlela na vesnici u Slavonic. Kamarádila jsem s tamní chalupářkou z Prahy, kterou jsem poprosila o nocleh, když jsem se do Prahy poprvé objednávala k nové odborné lékařce. Kde vlastně v Praze Luba bydlí, jsem na mou duši do té doby netušila opět ani přibližně. Jestli jsem k ní potom domů těch 300 metrů od ordinace došla po vyšetření nebo to bylo naopak a k doktorce jsem od Luby seběhla, to už si nepamatuju. Nocovávala jsem pak u ní v Podolí častěji-

Synchronicita se nám  udála i v rámci setkání s kamarádkou z Ústí nad Labem. To už jsem bydlela tady na vsi u Olomouce. Dlouho se nám nedařilo jedna druhou navštívit, předběžně jsme se tedy shodly na setkání v Praze a čekaly, až alespoň jedna z nás tam bude mít cestu. Když Katka zavolala, že se tedy do Prahy chystá na odborné vyšetření, nepředběhla mě s telefonátem o dlouho. Já si totiž právě domlouvala ředitelem našeho spolku osobní prezentaci svého projektu. Ano, ano, opět shoda místa jako v případech předchozích. Klinika, kam Katka jela, stála od kanceláře naší organizace asi 600 metrů, bylo to za rohem. Podzemní garáže, kde parkovala pak stály v půlce cesty mezi oběma místy.

Letos na jaře jsem se rozhodla zajet do Prahy na kulatý stůl k zajímavému tématu který se konal na advokátní komoře. Potvrzení o registraci mi přišlo až den před konáním akce a já přemýšlela, koho ze známých poprosit o nocleh, takhle uprostřed pracovního týdne. Nakonec jsem si vzpomněla na gauč v naší kanceláři, paní ředitelka proti mému přenocování na něm nic neměla. Adresu, kam se druhý den dostavit, jsem zjišťovala až cestou ve vlaku a počítala s i s delším ranním cestováním. Užaslá jsem opět byla, jako když se mi něco podobného stalo poprvé. Mezi oběma místy je příjemná pěší docházková vzdálenost přibližně osmi stovek metrů. 

Vážím si všech výše popsaných náhodiček, z nichž jsem žádnou neplánovala, neočekávala ani se nepokoušela nijak jinak ji přivolat. Vždy ale se zatajeným dechem děkuju.  

Pražačce Káče, o které se mluvilo už někdy zezačátku tohoto  vyprávění, se děti narodily v kibucu v horách a také tam vyrůstají. Nejsou to snad ani dva týdny co mi vyprávěla o svém mladším synovi a jeho vztahu k procházení se po jakémkoli městě:  ,,Představ si, že se mu nelíbilo ani na Karlově mostě!  A vůbec nechápe, proč by měl chodit pěšky po Praze! Po Praze, nejkrásnějším městě na světě přece!! "  Vidíte, já do té doby o žádném světovém městě nepřemýšlela jako o nejhezčím. Naprosto rovnocenně na mě působí třeba Florencie.....Prahu ale miluju pořád stejně jako na začátku, kdy jsem do ní poprvé přiletěla se třídou 3.B. Může i město, myšleno soubor neživých staveb, něco cítit k člověku?

Nechci o tom začít filozofovat, opravdu. Přiznávám, že otázka je trochu oslím můstkem, jak se vrátit ke kousku citace Stanislava Grofa z úvodu tohoto článku. která pochází z jeho knihy, o které už také byla řeč: Tradiční psychiatrie nerozlišuje mezi skutečnou shodou okolností a psychotickým mylným výkladem světa. Jakýkoliv náznak neobvyklých náhod v pacientově vyprávění je automaticky označen za projev bludu vztahovačnosti a považován za příznak mentálního onemocnění Nezaujatý výzkumník však zjistí, že v případě skutečné synchronicity musí každý, kdo má přístup k faktům,  připustit, že taková souhra okolností je mimo veškerou statistickou pravděpodobnost.

Jung si byl vědom skutečnosti, že synchronicita je neslučitelná s tradičním vědeckým myšlením. Byl to Albert Einstein, kdo při osobním setkání povzbudil k tomu, aby se dále myšlence synchronicity věnoval.....

Já za sebe jsem přesvědčená, že bez dobrého a upřímného vztahu žádná synchronicita nikdy nepřijde. Takže prosím vás, hlavně tedy psychiatři a advokáti nedobrovolně hospitalizovaných, pokud mezi čtenáři náhodou jste: Já lidská bytost ženského pohlaví si myslím, že mám velmi dobrý vztah s městem Praha, jsem přesvědčená že si to myslet mohu, nejedná se o symptom žádné choroby a není potřeba mě z toho zkoušet vyléčit.

. Myslím že nás takových bude určitě více, tak moc prosím za všechny: až před vámi někdo prohlásí, že on a Praha mají velmi dobré vztahy, opravdu není kvůli tomu nebezpečný sobě ani okolí. Za zvýšenou pozornost ovšem rozhodně stojí, pokud by k vám snad o svých vztazích začala promlouvat sama Praha.

   .