Tajný svět za kouřovou clonou

Dvorek ve smutku?M. Holý Na dvorku jednoho žižkovského činžáku se denně scházelo šest lidí. Čtyři ženy a dva pánové. Všem muselo být přes šedesát. Sledoval jsem je téměř každý den úzkým okénkem ze školní toalety. Bylo zajímavé poslouchat jejich nekonečné hovory. Ne že by byly kdovíjak oduševnělé. Byly to většinou jednoduché diskuse, běžné. Zahrnovaly však v sobě lidské každodennosti, které bychom při troše dobré vůle mohli označit za moudré.
Selský rozum bývá někdy nebezpečný, jindy blahodárný. Za tajnou kouřovou clonou mého záchodového výhledu byl tento rozum jednoduše a krátce příjemný.
Začal jsem jim říkat „činžovníci". Nejprve v poněkud hanlivém duchu, později zcela nezaujatě. Nic hloupějšího jsem zřejmě vymyslet nemohl, ale měnit tohle označení se mi už nechtělo.
Stal jsem se po čase součástí jejich komunity. Nechtěnou, nepoznanou, ale přesto reflektující. Každé ráno jsem se těšil na nové příběhy, na pokračování těch starých. Před mými zraky ožívaly doposud neznámé postavy a děje a jejich svět se po čase, sice potají a nepozorovaně, stal i mým světem.
Komunitu držel pohromadě vysoký muž s brýlemi. Mluvil pomalu, ale přitom rozumně a zajímavě. Když spustil, všichni ostatní zmlkli a naslouchali mu s nábožnou úctou. Seděl příliš daleko na to, abych mohl rozeznat detaily v jeho obličeji. Přesto ve mně budil tento člověk podivný respekt. Byl nepsaným vůdcem, přirozenou autoritou. Přicházel pokaždé jako poslední. Jako podle nějakého nepsaného rituálu: všichni už jsou zde, král může přijít.
Po čase jsem vypozoroval, že jde zřejmě o bývalého vysokoškolského učitele. Často vyprávěl příběhy z univerzity a vzpomínal na své studenty a kolegy. Nemluvil mnoho, ale když už něco řekl, bylo to velmi zajímavé. Přiznám se, že jsem se pokaždé nejvíce těšil právě na něj. Byl to on, kdo někdy poněkud banální diskusi usměrnil a přenesl ji do hlubší a rozumnější roviny.
Přemýšlel jsem nad tím, zda nemám přijít mezi ně, sednout si s nimi a stát se konečně zvaným hostem, nikoliv jen neznámým vetřelcem. Nakonec jsem si to rozmyslel. Se svým statutem jsem se smířil a nikterak jsem ho nerozvíjel.
Přišly Vánoce a já je více než dva týdny nespatřil. Po pravdě, svátky jsem strávil tak hekticky, že jsem si na své „činžovníky" ani nevzpomněl.
Po prázdninách jsem se vrátil do školy a během druhé přestávky zašel na toaletu. Otevřel jsem úzké okno a nedočkavě se rozhlédl po dvorku. Byli na svých místech. V klidu jsem pokuřoval a za uklidňujícím oblakem dýmu se těšil na další příběhy.
Ten den ale byli moji „činžovníci" nezvykle tiší. Jen občas prohodili, téměř šepotem, pár zdvořilostních frází, a poté zas upadli do podivně smuteční letargie. A mně to v tu ránu došlo. Uvědomil jsem si, že jich není šest, ale pět. Zády k mému okénku, nalevo od jejich malého stolku, kam si pokládali hrnečky s kávou nebo čajem, sedávala nenápadná paní s výrazným šedivým drdůlkem. Většinou mlčela a naslouchala. Vlastně jsem ji zepředu spatřil jen jednou. Měla hluboké vrásky, veliké kruhy pod očima, chodila pomalu a těžce. Její židle byla prázdná.
Snažil jsem napínat uši a pochytit z tichých útržků, co se vlastně stalo. A po chvíli jsem pochopil. Zemřela. Byla vážně nemocná a o Vánocích ji zastihla smrt.
Druhý den celé dopoledne sněžilo, a tak „činžovníci" zůstali doma. Další den se znovu sešli. Byli trochu hovornější, i když stále dodržovali poněkud tišší pietní tón.
Po týdnu však všechno odeznělo. Smířili se s odchodem své společnice, vzpomněli si na ni už jen s úsměvem a lehkou nostalgií. Život je o narození a smrti, v mezidobí zachovej klid.
Přišlo jaro. Na dvorku rozkvetl starý kaštan a denní stíny byly stále kratší. Vzduch voněl sluncem a příroda se po dlouhé zimně neodvratně hlásila o slovo. A pak další prázdniny. Tentokrát ty dlouhé, letní.
Utekly jako voda a já už se prvního září nemohl dočkat svých „činžovníků". Stáří je však neodvratným nositelem smrti. Za kouřovou clonou seděli už jen čtyři společníci. Opět poněkud smutně, znovu se smířlivou úctou ke konečnosti života. Drobná žena sedící vedle nekorunovaného krále dopoledních setkání nedorazila. Zemřela před týdnem, nikdo jí nemohl pomoci.
Zůstali čtyři a jejich sezení byla čím dál smutnější.
Opět tu byly Vánoce a já si šel do nedaleké trafiky koupit televizní program. Musel jsem vystát krátkou frontu. Nevšímal jsem si, kdo stojí přede mnou. Četl jsem si na mobilním telefonu doručené zprávy a nevnímal své okolí. Náhle jsem ho uslyšel.
U pokladny stál vysoký muž s brýlemi. Kupoval si noviny a já ho poprvé uviděl zblízka. Hltal jsem jeho tvář, bledou, starou, s krásným, ale přitom smutným úsměvem.
Měl jsem nutkání ho pozdravit, dát se s ním do hovoru, ale neudělal jsem to. Odmítl jsem vstoupit do jeho života, odmítl jsem narušit auru platonické nepoznatelnosti. Rychle jsem zaplatil a chvíli ho sledoval. Kráčel pomalu ke svému domu, zamyšleně, rozvážně. Otevřel si svazkem klíčů dveře a v tu chvíli se na mě otočil. Musel spatřit můj zvídavý pohled. Určitě nevěděl, kdo jsem, ale jako by se v jeho očích objevilo pochopení, opět ten smutný úsměv. V tu chvíli jsem ho viděl naposled.
Po svátcích už na dvorek nedorazil. Trojice „pozůstalých" sice seděla na svých místech, ale všichni mlčeli. Odešel jim král. Přirozená autorita jejich dopoledních sezení. Nevím, zda se rozloučil se svými společníky, ale se mnou ano. Aniž věděl, kdo jsem, usmál se na mě a zavřel za sebou dveře. Navždy. Zůstanou jen vzpomínky, ale také podivná prázdnota.
Ještě dvakrát, třikrát dorazili na dvorek, ale pak zmizeli.
Stál jsem u úzkého okénka školní toalety a za kouřovým dýmem jsem viděl jen tichou prázdnotu.