Společnost ponížení

Další z úvah o dnešní společnosti. Možná příliš kritická. Možná příliš mírná.

Nocni metroV.Vokal Postmoderní doba, postkapitalismus, kapitalistický socialismus, globální společnost... Proč se vlastně snažíme pojmenovat dobu, ve které žijeme? Jistě proto, že jsme to dělali odnepaměti. Touha po jasných mantinelech, formě, zasazené do dobového kontextu. Takové je lidstvo. Nezakotvenost člověka tíží. Chce být zaškatulkován, označen, pojmenován.
K čemu to však je, když ten samý člověk ztrácí kolektivní vědomí vlastní existence a stává se stále častěji nikam nepatřící individualitou, mnohdy tápající ve tmě?
Velmi nerad cestuji hromadnou dopravou. Těžko se v metru nebo tramvaji soustředím. Tlačenicím se vyhýbám, raději obětuji dochvilnost a počkám si na prázdnější vagón.
Nejsvobodnější je pozdněvečerní cestování. Místa je dost, svobodněji se dýchá, panuje příjemné ticho. Stanici metra, poblíž které bydlím, znám dokonale. Patří mezi ty menší, útulnější. Ačkoliv se v Praze cítím anonymně, na tomto místě to neplatí. V útrobách podzemní dráhy poznávám každodenní cestující a také oni znají mou tvář. S některými se dokonce zdravím. Někdy se vracím domů hodně pozdě a intimita městské dopravy se tím ještě zdůrazňuje.
Nedávno jsem sotva stihl poslední metro. Při jízdě jsem si četl a občas se rozhlédl po téměř prázdném vagónu. Zaujala mě dvojice mladých lidí, sedících na protějších sedadlech čelem ke mně. Dívka se držela chlapce za ruku a docela mile se usmívala. Její partner k ní neustále promlouval. Ona jen pokorně pokyvovala hlavou a v jejích očích se zrcadlila láska. Při hlučné jízdě jsem chlapci nerozuměl, utržky monologu jsem mohl zachytit pouze během zastavení. Hovořil sebevědomě a poměrně spisovně. Pochopil jsem, že zřejmě studuje ekonomii a marketing. Zároveň se dívce svěřoval se svými prvními úspěšnými pokusy v podnikání. Působil uhlazeně, měl na sobě oblek, značkové boty a modrou lesklou kravatu. Dívka musela být jeho vzhledem okouzlena.
Téma jeho monologu mě po třetí stanici přestalo zajímat, a tak jsem se raději začetl do novin. Už jsem pár nevnímal. Všiml jsem si jich až při výstupu z vagónu. Opouštěli metro ve stejné stanici.
Nástupištěm se rozlehla předtočená nahrávka, v níž strojený hlas neznámého hlasatele oznamoval, že poslední souprava metra právě odjela a stanice bude brzy uzavřena. Obešel jsem oranžové pilíře a neslyšně kráčel za dvojicí.
Byl jsem blízko domova a cítil se příjemně. Těšil jsem se na pohodlí svého vyhřátého bytu a hlavně na svou milovanou postel.
Před eskalátory vytírala podlahu místní uklízečka. Dobře jsem ji znal. Tahle svérázná postava je nezapomenutelná. Asi čtyřicetiletá žena v modrých teplácích a výraznou nadváhou. Skryta před posměchem davu vystupovala ze své anonymity jen pozdě večer. Jako by nechtěla budit pozornost. Plní si své pracovní povinnosti daleko od lidí, hluboko pod zemí, aby se poté vrátila do své nory, nikým nerušena, nikým nespatřena. Když jsem nedávno shlédl na internetu vystoupení Susan Boylové, uvědomil jsem si, že ochránkyně čistoty mé stanice metra si musela v životě projít podobnými zkouškami.
I jí se musely děti posmívat. Celý život skrývala tvář, aby nebudila pozornost. Noční útěk do podzemí byl zřejmě ochranou před světem a jeho nepochopitelnou škodolibostí.
Pokaždé, když ji v metru potkám, usměji se na ní a slušně ji pozdravím. Nejprve na mě vůbec nereagovala. Otočila se nebo sklonila hlavu. Po čase si však na mě zvykla. Začala mě poznávat a reagovat na mě. Její úsměv není ničím krásný ani oduševnělý. Jde spíše o škleb. Přesto je upřímný a pokud možno vstřícný. Nikdy nic neřekne, jen se usmívá. Ať je již mentální svět této ženy jakýkoliv, jsem rád, že jí mohu občas udělat radost.
Všimla si mě už z dálky. Přestala vytírat podlahu, žoviálně se opřela o koště a usmála se. Kráčel jsem tak deset kroků za mladým párem a připravoval se na zdvořilý pozdrav.
Chlapec si však nebohého tvora všiml. Upozornil na její rozpoležení svou dívku a začal se nahlas smát. Smích bývá chytlavý, a kdo by nenapodobil milovanou bytost. Přidala se tedy i dívka. Minuli překvapenou ženu, postavili se na eskalátory a pobaveně vyjížděli nahoru.
Co se odehrávalo v hlavě podzemního tvora, nevím. Žena zřejmě nejprve nerozuměla, co se děje. V hlavě se jí pak asi vybavily nemilé vzpomínky na krutý posměch z dětství. Slonila hlavu, otočila se zády ke mně a bez dalších emocí začala opět vytírat podlahu. Nezastavil jsem se. Možná jsem byl zbabělý, ale nevěděl jsem, co jí mám říct. Jen jsem jako obvykle zdvořile pozdravil. Nereagovala.
I já se tedy postavil na eskalátory a vyjížděl nahoru. Odtud se ještě stále ozýval jedovatý smích mladého páru a posměšné útržky typu: „Takhle bych dopadnout nechtěl."
Měl jsem chuť mladíka okřiknout, vlepit mu facku. Ale neudělal jsem to. Zůstal jsem nezávislým pozorovatelem.
Klidná cesta domů skončila prapodivnou hořkostí. Byl jsem naštvaný na sebe, že jsem nezasáhl. Ale hlavně na společnost, že je něčeho takového schopna.
Stal jsem se svědkem lidského ponížení a uvědomil si, že nic jiného nebolí více.
Neúspěch, prohra, odmítnutí... To vše dokáže člověka hluboce zasáhnout, zranit. Ale dá se s tím bojovat. Proti ponížení jsme bezmocní.
Snad každý z nás zažil poprvé ponížení ve světě dětí. Ty si jen zřídka uvědomují následky svých činů.
Jako kluk jsem byl na svůj věk extrémně malý a hubený. Měl jsem však kamarády, kteří mě brali takového, jaký jsem. V pubertě se stejně rozdíly eliminovaly a já většinu svých vrstevníků přerostl. Příroda mi však připravila mnohem složitější osud. Předně jsem měl jedno ucho větší než druhé. Ještě k tomu mnohem více odstávalo. Nechtěl jsem tím na sebe upozorňovat, a tak jsem zažíval ohromná muka. Třeba když mě rodiče vzali k holiči a nechali ostříhat mou hustou černou kštici. Maminka nemohla nikdy pochopit, proč v kadeřnictví při pohledu do zrcadla pláču. Ale já v zrcadle viděl svou malou ostříhanou hlavu, ze které trčelo na levé straně obří červené ucho. Bál jsem se, že se mi spolužáci budou smát a než mi zase vlasy dorostou, budu cílem všeobecného posměchu.
A pak mi umřela máma. Dítě pláče ve vážných chvílích jen proto, že se snaží napodobit dospělé. Vzpomínám si, že její smrt byla pro mě něco absolutně neznámého a nesrozumitelného. Ale plakal jsem proto, že plakal můj táta, dokonce i můj starší bratr, který už byl mnohem rozumnější. Ponížení jsem zažíval ve chvíli, kdy měli ostatní spolužáci hovořit při hodině o své rodině a já se bál prozradit, že mi umřela máma. Stejně to všichni věděli, ale já se cítil méněcenný. Nechtěl jsem o tom mluvit, hlavně později. To už byl můj smutek skutečný a slzy upřímné.
Táta byl přesvědčený komunista, i když se jen těžko vypořádával s okupací Československav roce 1968. Pořídil si mě a bratra v pozdním věku, a tak už byl v době „Sametové revoluce" v důchodu. Spolužáci i učitelé věděli o jeho politickém smýšlení, a tak mi po listopadu 1989 ve třídě dávali okatě najevo, kdo konečně po čtyřicetileté totalitě zvítězil. Hlavně od učitelů to bylo kruté. Děti nechápou politiku. Věděl jsem, kdo je Michajl Gorbačov a že novým prezidentem se stal Václav Havel, ale nechápal jsem, proč mě učitelé, které jsme museli dosud oslovouvat „soudruhu", předvádějí jako příklad těch, co prohráli. Bylo to kruté a hloupé ponížení, i když táta byl rozumný a snažil se mě utěšovat. Ale stejnak jsem vnímal jako vysvobození to, že jsem úspěšně složil příjimací zkoušky na gymnázium a mohl začít nanovo, bez zatížení minulosti a starých vazeb.
Tenhle druh dětského ponížení je však univerzální. Vyskytuje se v každé době. Dítě je bezbranné a tudíž zranitelné. Lidé pak škodolibí a krutí.
S novou dobou však přicházejí nové sociální podmínky. Totalita utlačuje své politické oponenty. Stíhá je, zavírá, popravuje. Je to zbabělé a zločinné. Politický vězeň možná zažívá pocity ponížení, ale troufnu si konstatovat, že jde více o neúspěch, prohru. V době nesvobody vítězí síla. Ale prohra s totalitou v podobě osobního útlaku se v tu chvíli rovná hrdinství. Z původně poražených se při společenských zvratech stávají vítězové a předchozí neúspěch je rázem zapomenut. Ponížení jako hrdinství nevnímáme nikdy. Zůstává jen smutek.
Existuje jakási osobní paměť. Nazýváme ji vzpomínkami, které v dospělosti spoluvytvářejí naši osobnost. Ač v hlubokém úkrytu, zůstává v mnohých z nás veliké množství pocitů z dětství. Zážitek ponížení v raném věku vyvolá později vzpomínky. Podobné pocity jsem zažil onen večer v metru. Navíc jsem si uvědomil, že pravé lidské ponížení je v poslední době stále častější.
Vzpomněl jsem si na jeden zážitek z mé pedagogické praxe. Jedna z mých tříd se chystala na zimní lyžařský kurz do Rakouska. Studenti se na zájezd těšili jako malé děti. Výcvik však nebyl levnou záležitostí. Měsíc před odjezdem za mnou přišel jeden z nejnadanějších studentů z oné třídy a narovinu mi řekl, že jeho rodina na zájezd nemá dostatek peněz. Ze třídy byl jediný. Žil jen s maminkou, která pracovala jako zdravotní sestra. Otec mu zemřel.
Bylo od něj statečné, že mluvil přede mnou tak upřímně. Vzápětí mě však požádal, abych důvod jeho absence na horách před třídou neprozrazoval. Chápal jsem ho. Cítil se před sociálně zajištěnými spolužáky ponížen, aniž by za to sám mohl.
A ještě jeden příklad. Při třídních schůzkách jedna má kolegyně oznámila manželskému páru, že jejich dcera propadá z českého jazyka. Sebevědomý otec se ironicky pousmál a ostře prohlásil, že si kolegyně léčí na jeho dceři životní mindrák. On, že prý podniká, vydělává milióny a je oporou této společnosti. Kolegyně prý šla učit jen proto, že nic jiného neumí. Pohrozil intervencí u ředitele a sebevědomě, v doprovodu své mladé manželky, odešel. Ke cti kolegyně musím konstatovat, že v novém školním roce studentka nenastoupila. Ale ponížení v ní zůstalo. Necítila se při incidentu zrovna nejlépe.
A tak to funguje stále častěji. Totalitu vystřídala peněžní morálka a nedůstojnost člověka před totalitní direktivou jeho ponížení před dravostí kapitalistického trhu.
Opakovaně tvrdím, že člověk touží být zaškatulkován. Chce, aby doba, v níž žije, byla pojmenována, zařazena do širšího kontextu. Bráním se tomu. Přesto to udělám.
Nesmírně mě mrzí, že dnešní společnost musím pojmenovat „Společností ponížení".