Průzkumy, Vyšehradská výzva a úvaha nad stranictvím

O tom všem se snažím zamýšlet. Myšlenky se rozvětvily různými směry. Zamířily k problematice stranictví, průzkumů veřejného mínění i k Vyšehradské výzvě.

KolazV. Vokal V jedné ze svých předchozích úvah jsem zmiňoval, že veliké ideologie už dávno nejsou pravými nositeli svého jména. Jejich veřejnými reprezentanty se ve dvacátém století staly politické strany, které si klasické ideje vyložily po svém. Ale jako by se partaje zpronevěřily původnímu účelu svého vzniku. Přestávají reprezentovat ideologie a ve zmateném světě bez tvůrčí identity pouze reagují na aktuální společenské problémy, bez koncepce a hlubšího promyšlení.
Koncepční prázdnota. Tak by se dal dvouslovně charakterizovat stav současných stran. Hrany politických idejí jsou natolik otupeny, že se programovým dělítkem stávají témata, na nichž by za běžného stavu věcí panovala všeobecná shoda.
Samozřejmě, mohli bychom jásat. Vždyť co přinesly ideologie ve 20. století dobrého? Fašismus, komunismus, bezbřehý kapitalismus. Za tím vším lze hledat příčiny válek, systematického vraždění, ekonomických krizí i regionálních konfliktů. Pojem „ideologie" se stal nadávkou, pejorativním pojmenováním éry zla.
Ale přináší postmoderní doba očištěná od ideologií jen samá pozitiva?
Budeme-li se držet euroatlantického civilizačního prostoru, tak lidstvo postupně získává vše, po čem během celé své historie toužilo. Lidská práva, všeobecné volební právo, svobodu, demokracii, tržní ekonomiku. Co dalšího může ještě požadovat?
Pod pokličkou dnešní společnosti se však skrývají i stinné stránky postmoderní doby. Úpadek vzdělanosti, lhostejnost, nárůst bezohlednosti a kriminality, egoismus, ustup humánní důstojnosti. Majoritní kapitalistická společnost žijící v osobní míře dostatku si je i přes určitou míru lhostejnosti vědoma těchto stinných stránek. Ne snad z vlastní zkušenosti, ale díky občasné mediální masáži, která o těchto nešvarech čas od času hovoří, i když velmi nerada.
Svět médií je sám o sobě jedním z nejzajímavějších témat dneška. Pokusit se rozšifrovat jeho zákonitosti nelze na několika řádcích. Snad jen jeden komentář, směřující k obsahu témat dnešních médií. Jak je možné při nárůstu všeobecné vzdělanosti (stále hovořím o euroatlantickém kontextu), že oproti minulým dekádám je skladba tištěných i elektronických médií stále povrchnější a drastičtější? Jak můžeme nazývat dnešní svět „Světem informačním", když průměrný občan střední Evropy v polovině minulého století měl o „svém" světě mnohem hlubší povědomí než dnešní absolvent střední školy s maturitou? Před padesáti lety budilo hlubší vzdělání a sečtělost respekt, úctu. Dnes budí častěji posměch a mnohdy i soucit. Ideálem spokojené rodiny je bydlení v rodinném domku uvnitř satelitního městečka situovaného poblíž větší aglomerace. Rodina griluje na malé zahrádce, v garáži před domkem je zaparkován luxusní automobil, v poštovní schránce čeká na ženu v domácnosti čerstvý výtisk nejčtenějšího bulvárního listu a večery tráví tato pospolitost ve společnosti plazmové velkoplošné obrazovky a sleduje nejoblíbenější komerční stanici. Jakákoliv jiná životní alternativa budí nedůvěru, často i znepokojení a nepochopení.
Stávající politické strany usilují o maximální volební zisk. Tedy musejí oslovovat právě tento typ voličů. Průměrného občana, žijícího v informační pasti (Zdůrazňuji, že ne všichni lidé takto žijí. Mnozí zastávají vůči současnému světu alternativní postoje nebo nedosahují potřebných sociálních standardů. Je jich však výrazná menšina.). A možná právě proto politici rezignovali na svět idejí a soustřeďují se na občanské emoce, snaží se uměle polarizovat naši společnost a usilují o volební efektivitu pomocí líbivých hesel a prázdných frází.
Jak bláhový čin dělá lídr nejsilnější levicové strany, když na začátku každé oficiální tiskové konference zvedá nad hlavu cár papíru s výsledky průzkumu veřejného mínění a hlásá, že jeho partaj se bude přesně podle tohoto průzkumu chovat. Třímá jej v rukou jako vítězný prapor, stěžejní transparent, jako zbraň, kterou se pouští do svých politických oponentů a touží oslovit váhající voličský elektorát. Uvědomuje si fakt, že naprostá většina témat podpořených sociologickým průzkumem nemá žádnou souvislost s idejemi, které doposud reprezentovala strana, v jejímž je čele?
Snad lze toto chování nazvat populismem. Přizpůsobovat své postoje veřejnému mínění však znamená zaprodávat se emočnímu jednání běžné populace. Ta se přitom v zásadě nechová racionálně, jedná na základě momentálních pocitů a nálad. Podobná nálada, na jejíž vlně se mohou strany v daný okamžik vézt, může během několika týdnů a snad i dnů či hodin tyto strany zničit. Vždyť veřejné mínění je tak liknavé. Tak často se mění. Tolikrát se přizpůsobuje.
Lídr dnešní levice tak pod dojmem „veřejné nálady" sdělí na tiskové konferenci politickou linii své strany, podpořenou průzkumem veřejného mínění. Veřejnost však pod vlivem různých okolností během týdne svůj postoj změní (Vzpomeňme si, jak skeptičtí byli Češi vůči vstupu naší země do NATO. Dnes se přitom tato organizace těší výrazné podpoře celé společnosti). Jak se poté zachová stranický vůdce? Změní i on své postoje? A pokud ano, bude stále věrohodný a neprokouknou občané jeho krátkozrakou taktiku?
Ptám se, kdo politikům tuto strategii radí. Kdo hraje roli novodobého Jaga, našeptávajícího své rozumy hltajícímu slabošskému uchu?
Erazim Kohák (Podle všeho to byl zřejmě hlavně on, ovšem naslouchající přitom názorům těch „zbylých" opozičníků, kteří se nedostali na přednější místa pražské kandidátky.) popsal situaci uvnitř nejsilnější levicové strany celkem trefně. Dovolím si ocitovat stěžejní pasáž tzv. Vyšehradské výzvy (stěžejní alespoň pro mě): „Často jsme i v naší straně přesvědčováni a utvrzováni v názoru, že ČSSD je obchodní společnost, o jejímž úspěchu na trhu voličských hlasů rozhoduje víc marketingová studie reklamní agentury než to, oč sociální demokracie usiluje. Jde tedy především o správně nafotografované plakáty, dobře vybraná místa pro billboardy a efektní hesla než o obsah těchto hesel a to, zda jsou v duchu těch myšlenek, které stály u zrodu naší strany."
Uznávaný filozof a jeho přátelé pojmenovali jednu stranu stále lacinější mince. Ale jejich manifest postrádá východiska, jasný ukazatel správného směru. Žel bohu i tito „rebelanti" za poslední léta zabředli do politické praxe, jejímž hlavním cílem je uspět v primárních volbách a dostat se na přední místa stranických kandidátek.
Podle mě jde o mnohem hlubší problém, který nevyřeší jedna zoufalá výzva neúspěšných kandidátů.
Pád železné opony se uskutečnil přesně 200 let poté, co povstal proti zvůli monarchie rozdivočelý pařížský lid. Konfrontace občanské vůle a absolutistické zvůle skončil tehdy krveprolitím a z následných napoleonských válek se zničená Evropa vzpamatovávala celé desetiletí. Výsledkem však nebyla pouze ekonomická nestabilita starého kontinentu. Byl to hlavně počátek klíčící moderní občanské společnosti.
Významní politologové a historici viděli před dvěma dekádami jistou paralelu mezi roky 1789 a 1989. Doufali v obrodu demokracií střední a východní Evropy a v pokus o nápravu demoralizované společnosti poválečného kapitalismu. Doufali, že pravý „euroobčan" reflektující svět kolem sebe zdravýma očima povstane jako Fénix z popela a nakazí svou zdravou nekonvenčností i postkomunistický svět.
Zažili však zklamání ve chvíli, kdy nové středo a východoevropské demokracie odmítly alternativní občanský svět a propadly se do stejné propasti konzumu a nemocné morálky, v jakém se ocitly západní systémy po 2. světové válce.
Problém je tedy mnohem hlubší. Zdá se, že moderní kapitalistická společnost sama o sobě není schopna obrody. Přiznávám, že těžko nacházím alternativu. Navíc role publicistů a komentátorů nespočívá v hledání nových alternativ. Od toho tu byli odpradávna filozofové, ideologové. A možná to budou opět oni, kteří přijdou s neotřelými nápady a probudí nekonvenční občanskou společnost z hlubokého spánku.
Snad spočívá cesta v hledání nových elit a jejich pronikání do světa obyčejných lidí. Elity se běžnému světu příliš vzdálily. Staly se nesrozumitelnými, možná nepřijatelnými. I ony si musí uvědomit, že je potřeba mluvit majoritním jazykem. Srozumitelným, jasným a přesto revolučním, pokrokovým.
Neotřelý návod poskytli „oázám nonkonformity" (odkazuji tím na svůj starší text na blogu: Nové hodnoty postmoderní společnosti) naši akademici při happaningu „Vražda české vědy", když na protest proti krácení dotací na vědu a výzkum oběsili fiktivního akademika v okně sídla Ústavu dějin umění v Praze. Abstraktní problém tížící úzký okruh českých badatelů se tak rázem stal srozumitelný pro většinovou populaci a vzbudil u Čechů sympatie. A rozhodně nešlo o zdvižení papíru s průzkumem veřejného mínění nad hlavu politického lídra při oficiální tiskové konferenci nejsilnější levicové strany.