Malá novela o "menšinových" lidech

"Podivný svět Richarda Krause" je moje novelka vycházející z reaálného života, ale popisující neskutečné příběhy skutečných lidí. Podobný příběh zažili mnozí, ale mnozí se o něm bojí psát. Variaci na tento příběh mi kdysi vyprávěl jeden host mého rozhlasového pořadu. Rozhodl jsem se ho zpracovat literárně, bez ostychu a bez skutečných jmen. Třeba se vám bude líbit.

Nikdy je vše temnéMartin H. I.

Richard postavil hrnek s horkou kávou na konferenční stolek a spokojeně se posadil do pohodlného secesního křesla. Konečně byl páteční večer, a mohl se radovat z představy, že ho čekají dva dny zaslouženého volna. Ovladačem zapnul hifi věž a z pěti reproduktorů, rozmístěných v obývacím pokoji, se začaly ozývat líbivé zvuky symfonického orchestru, interpretujícího Richardovu milovanou Rhapsody in blue. Druhým ovladačem ztlumil osvětlení v místnosti na minimum a zapálil si cigaretu.
Miloval tuhle páteční pohodu. Bez televize, bez lidí, bez stresu. Mohl si v klidu srovnat myšlenky v hlavě, zapomenout na všední starosti každodenního života. Zavřel oči a snažil se co nejintenzivněji vnímat uzavřený svět kolem sebe pomocí ostatních smyslů. A pocítil uspokojení. Poslouchal vysněnou hudbu, vdechoval uklidňující cigaretový dým, popíjel lahodnou kávu a pod sebou cítil měkké čalounění nejpohodlnějšího nábytku v bytě. Nechybělo mu vůbec nic.

II.

„Nechápu tě. Vždyť se z toho svého mrtvolného klidu musíš zbláznit, Richarde," Radim si otřel ručníkem zpocené čelo a ulehl zpátky na dřevěnou lavici. Sobotní sauna se stala pro oba přátele oblíbeným rituálem.
„Nechápeš, protože jsi nic podobného nevyzkoušel, milý příteli," odpověděl Richard a nalil mátovou vodu na rozžhavené kameny. Aroma doslova zaplnilo celou saunu.
„Richarde, kamaráde, cožpak se někdy necítíš sám?"
Richard ani na okamžik nechtěl zapochybovat o své osobní spokojenosti a životním klidu: „A víš, že ani ne? Co mi vlastně chybí? Mám práci, byt, auto, jsem zdravý, mám své přátele..."
„Richarde, ani na okamžik bych nezapochyboval o tom, že se máš dobře. Ale otázka zní: jsi šťastný?"
Šťastný? Proč šťastný? Cožpak nestačí být spokojený? Mít se dobře? Probůh, to si opravdu Radim myslí, že je pro každého člověka vysněným ideálem probouzet se každé ráno vedle jiného mladého těla?
„Šťastný?" řekl nahlas. „Myslíš, že jsem toho ještě schopen?"
Radim vstal, omotal si ručník kolem pasu a položil Richardovi ruku na rameno. Oba si vyměnili smutný pohled a vyšli ze sauny. Stoupli si pod studenou sprchu a vychutnávali chladivé okamžiky pod ledovou vodou.

III.

„Když já nevím, Simono."
„Můj milý Ríšo. Proč vždycky se vším tolik váháš? Vždyť o nic nejde. Jedná se o anonymní výzkum."
Richard se nerad domlouval na důležitých věcech po telefonu. Navíc o víkendu nechtěl nic zásadního řešit. Zapálil si cigaretu a zapnul telefon na hlasitý odposlech.
„Takže ty hledáš typického českého homosexuála..."
„Ano. Musím jich vyzpovídat tak padesát."
„A proč jím mám být zrovna já? V čem jsem typický?"
„Ríšo. Je ti mezi 25 a 35 lety, jsi sám, zajištěný, máš svůj byt, auto... Prostě typický průměrný homosexuál."
Richarda se Simonina definice poněkud dotkla. Cožpak jeho klidný a úspěšný život je zcela všední? Cožpak po zhodnocení jeho dosavadního života vyjde prachobyčejný průměr? A jaká je pak definice podprůměru a nadprůměru?
„Simono, nechci ti do toho mluvit, ale já se za průměrného homosexuála nepovažuji. Cožpak jsem celé mládí studoval jenom proto, abych byl nakonec zařazený v průzkumu jedné sexuoložky mezi typické homosexuály? Nikdy."
„Ríšánku, prosím, neurážej se. Já to přeci vůbec nemyslela špatně!"
„A jak jsi to tedy myslela? Navíc, Simono, poněkolikáté tě prosím, neříkej mi Ríšánku. Už nejsme na základní škole. Je nám, probůh, třicet!"
„Prosím tě, Ríšo, jenom se nerozčiluj," Simona chtěla zbytečně vyhrocený rozhovor zklidnit. Znala Richardovu sebestřednost a ráda ho popichovala. Jak snadným terčem byla jeho upjatá ješitnost. V zájmu objektivních výsledků své vědecké práce však někoho jako on potřebovala.
„Dobrá, nejsi průměrný homosexuál v pravém slova smyslu. Většina z vás nemá vysokou školu a neučí historii na univerzitě. Ale je ti třicet a jsi sám. Stejně jako většina tvých vrstevníků. Ríšo, nejde o nic zásadního. Bude to obyčejná vědecká anketa. Položím ti pár otázek. Bude to trvat maximálně hodinu a moc mi tím pomůžeš."
Richard se na chvíli zamyslel.
„Jsi tam, Ríšo?"
„Jsem. Tak jo. Nějak to přetrpím."
„Jsi hodný. Díky moc."
„Co bych neudělal pro svou nejlepší kamarádku. Hezký večer, Simono."
Richard položil telefonní sluchátko a zamyslel se. Prý typický homosexuál... Ale pak začal uvažovat nad tím, jak vlastně žijí jeho vrstevníci. Po pravdě, většina jeho známých byla sama. Bez partnera, bez celoživotní lásky. Zajištění mladíci, pohlední, úspěšní, ale žijící uzavřeni ve světě peněz a nahodilých známostí. Noční život, víkendová bezstarostnost, nikdy nekončící dýchánky, alkohol, sex...
Svým způsobem se od nich moc neliší. I on žije bez trvalé lásky a věnuje se naplno své práci. Ale přeci není jako oni, nechce být takový. Ale co když ho tak ostatní vidí?

IV.

Svět lásky, rozkoše a milování skončil pro Richarda už hodně dávno. Osobní štěstí se rozplynulo v jediném tragickém okamžiku. Tehdy se uzavřel do sebe a logicky zatrpkl. Láskyplná duše zahořkla a z romantického snílka se stal ambiciózní realista. Zůstali mu jen nejlepší přátelé, kteří mu rozuměli a dokázali v něm najít poslední stopy lidskosti.
Začal být náročný nejen sám na sebe, ale i na druhé. A společenský úspěch se brzy dostavil.
Jedinou obětí této ambiciózní životní hry se stala Richardova duše, toužící po lásce a něžnostech. Zůstala schovaná pod neproniknutelnou slupkou pracovního nasazení. A bylo to tak správné. Muselo. Když se totiž přeci jen objevila na povrchu, způsobila pouze smutek a prohloubení citové samoty.
Konečně dospěl k okamžiku, kdy jej nenapadala žádná další filozofická myšlenka z oblasti citového spleenu. Bylo půl šesté odpoledne, nejvyšší čas vyrazit na tenisové kurty.

V.

Richard přišel jako poslední.
„Co se stalo našemu historikovi?" podivoval se Viktor nad pozdním příchodem svého kamaráda. „Jindy je tu jako první, a teď jen taktak stíhá úvodní hru."
Pětatřicetiletý Viktor poplácal Richarda po zádech a šel se připravit na svou polovinu hřiště. Po jeho boku stál o hlavu větší Radek. Richardovým partnerem byl i tentokrát Radim.
„Stalo se ti něco?" zeptal se Richarda při první výměně stran.
„Ale nic vážného. Simona mě chce zařadit do nějaké bláznivé ankety, tak mi skoro hodinu vysvětlovala podrobnosti."
„Na anketu teď zapomeň a mysli na to, že dneska musíme někam vyrazit! Jinak doma ztrouchnivíš!"
Richard se zamračil: „Nikam nepůjdu. Musím si připravit přednášku na pondělí."
„Obvyklá výmluva? Cožpak ty máš chuť studovat nějaké potrhlé dokumenty z 19. století? O sobotním večeru mám zcela jinou představu!"
„Ta přednáška bude o Metternichovi. A náhodou se na ty potrhlé dokumenty těším!"
„Blbost. Dneska mi kopačky nedáš."
Richard pocítil nepříjemné křeče v břiše. Tenhle stres nesnášel. Vytušil, že se z nočního tahu tentokrát nevymluví. I proto téměř vyhraný zápas prohrál nervózními chybami.

VI.

Richard si konečně lehl do své veliké postele a oddechl si, že je doma. Zažívá to pokaždé. Tancuje v gay klubu, právě si někdo jeho úsměv vyloží jako výzvu k seznámení a on chce pryč. Tráví večer na homosexuální diskotéce, ale paradoxně největší sympatie v něm vzbuzuje tančící žena na pódiu. Přišel se svými přáteli, ale cítí se sám. Oni se rozprchli po diskotéce a on zůstal u baru se sklenkou laciného bílého vína. Styděl se. Nevěděl proč, ale připadal si mezi tolika mladými lidmi trapně. Jako by působil dojmem, že musí někoho ulovit a odtáhnout si ho domů. Fyzický kontakt mu přitom byl v této situaci doslova odporný.
Toužil po odchodu do své domovské intimity, mezi své knihy a romantické vzpomínky. Setkává se s lidmi, které by radši nikdy nepotkal, a přesto je zdraví a pokrytecky se na ně usmívá. Přemýšlí nad tím, zda je vztah reálná možnost, nebo jen fikce, zapadající do zažitých mezilidských schémat. Svět je plný relativit, s nimiž bojujeme, válčíme a kterým podléháme, s nimiž se však neumíme dost dobře vypořádat.
Na malou chvíli zaznamenal milý úsměv hezkého mladíka, ale kluk po chvíli zmizel. Pak ho viděl v přítomnosti opilého Radima, který si ho odváděl z klubu pryč. Ten na Richarda šibalsky zamrkal a rychle se vytratil se svou noční obětí. Tohle byl impuls, po kterém musel klub opustit.

VII.

Richard miloval nedělní snídaně. Pekárna nedaleko jeho bytu měla otevřeno i o víkendu a on si nikdy nenechal ujít tu neopakovatelnou chuť čerstvých rohlíků. Připravil si bílou kávu a pečivo si namazal máslem a džemem. Jídlo si odnesl na tácku do obývacího pokoje, zapnul si televizi, a pak minimálně dvacet minut snídal. Považoval tenhle nedělní rituál za důležitou součást svého života. Vychutnával si ji sám a nadmíru rád. Snídaně osamoceného krále. Tak si ji sám pojmenoval.

VIII.

Pondělní přednáška dopadla výborně. Metternich studenty zajímal. Uspokojovalo ho vědomí, že mu se zájmem naslouchá do posledního místa zaplněná aula. Přesně tak to měl rád.
Po návratu do své univerzitní pracovny si přečetl krátkou zprávu na svém mobilním telefonu: „Vstupuji na tenký led, největší milostné drama v životě mi právě začíná. Radim."
Richard měl Radima rád. Patřil do jeho života a po letech mu přirostl k srdci i se svými nešvary. Jako jeden z mála lidí na světě dokázal Richarda rozesmát. Byl to jeho poslední kontakt s realitou. Radim představoval malou škvíru ve dveřích, vedoucích z Richardovy akademické uzavřenosti do normálního života.
Podobných zpráv už dostal Richard od svého přítele mnoho. A přestože ho obvykle Radimovy avantýry příliš nezajímaly, byl přeci jen zvědavý, koho tentokrát vtáhl do svého milostného života.
„Kdy ho budu moct poznat?" odpověděl mu v textové zprávě.
„Tenhle víkend. Ještě se domluvíme, kam společně zajdeme."
Richarda odpověď uspokojila, a tak se mohl dále v klidu věnovat svým univerzitním povinnostem.

IX.

Jednu z hlavních společenských událostí každého týdne pojmenoval Richard „Filmovými čtvrtky". Akce spočívala v tom, že vybral ve videopůjčovně film, který ze svého hlediska považoval za kvalitní, a pustil jej svým přátelům. U následné kávy pak snímek společně podrobovali nemilosrdné kritice.
Tento týden však přišlo pouze pět filmových znalců. Radim se omluvil s tím, že tento týden tráví čas s novou známostí. Richardovi od něj každý den chodily dlouhé zprávy. Radim v nich označil svůj nový objev za nepřekonatelného milence a popisoval do detailu sexuální praktiky s neobyčejným množstvím fantazijních prvků.
Richard na jednu stranu záviděl, na straně druhé cítil uspokojení, že se chová rozumě a nevtahuje někoho cizího do svého života. Teď ležel v posteli a snažil se usnout.

X.

Byly dvě hodiny ráno a on stále nezavřel oči. Hlavou se mu honily podivné myšlenky. Vstal a šel si ohřát mléko, jindy zaručený recept na blahodárný spánek. Ani to však tentokrát nezabralo.
Přesunul se tedy do své pracovny a automaticky zapnul počítač. Zkontroloval doručenou poštu a začal si prohlížet vybrané články na stránkách zpravodajských serverů. Na jednom z nich byl umístěný odkaz na seznamovací chat, a tak ho napadlo, zda někdo v tak pozdní hodině nehledá na internetu seznámení. Ke svému překvapení zjistil, že v místnosti pro homosexuály je přítomno dokonce třicet uživatelů. Zaregistroval se pod přihlašovacím jménem „Metternich" a vstoupil do diskuse. Stačila mu však minuta a už věděl, že tu nemá co dělat. V každém diskusním příspěvku nalézal nechutné sexuální narážky. Udělal poslední zoufalý pokus a veřejně se zeptal, zda se v místnosti nenajde někdo, s kým by si mohl pohovořit o Vídeňském kongresu. Nic od svého veřejného projevu neočekával. Už chtěl z chatu odejít, když tu si všiml v okně pro osobní vzkazy jedné reakce: „A proč Metternicha zajímá právě reakce místního auditoria?"
Uživatel byl přihlášen pod jménem „Petronius". Richard rychle otevřel odkaz na uzavřenou diskusi a začal si s neznámým „Petroniem" psát.
Metternich: Zdravím elegantiae arbiter.
Petronius: No, arbitrem ve věcech elegance rozhodně nejsem.
Metternich: Možná jím nebyl ani Petronius.
Petronius: Třeba si z něj Nero udělal legraci. Nebo se mu třeba jen tak pomstil, byl to přeci výstřední císař.
Metternich: Možná. A co Petronia přivádí sem?
Petronius: Nemůžu usnout a chtěl jsem si s někým povídat.
Metternich: Tak tomu rozumím. Také nemohu spát. Ani nevím proč. Jsem tu sám a je tu až mrtvolné ticho.
Petronius: A proč chceš rozmlouvat o Vídeňském kongresu?
Metternich: Jen mě to napadlo. Chtěl jsem vytvořit ironický kontrast k probíhající veřejné diskusi v této místnosti. Nepřišla mi příliš zajímavá.
Petronius: V půl třetí ráno tu nečekej nic jiného.
Metternich: Ale jak vidím, nejsou tu jen příznivci sexuální korespondence.
Petronius: Vídeňský kongres je mnohem zajímavější tématika.
Metternich: Co o něm víš?
Petronius: Třeba to, že jsi na něm hrál první housle.
Metternich: To máš pravdu, Metternich si tam užil jedinečné sólo svého diplomatického života.
Petronius: Byl to schopný politik.
Metternich: A všeho schopný.
Petronius: Našel si ve svém státnickém životě i čas na lásku.
Metternich: Nečekal jsem, že se tu setkám se znalcem jeho života. Upřímně, to přihlašovací jméno jsem zvolil zcela náhodně. Nic jiného mě nenapadlo.
Petronius: Upřímně až do pondělka jsem toho o Metternichovi také mnoho nevěděl.
Metternich: Proč zrovna do pondělka?
Petronius: V pondělí jsem byl na přednášce o něm.
Metternich: Studuješ historii?
Petronius: Proč se ptáš?
Metternich: Jen tak. A kde byla ta přednáška? Na univerzitě? V Praze?
Petronius: Ano, proč tě to zajímá?
Metternich: V kolik byla v pondělí ta přednáška?
Petronius: Od jedenácti. Proč? Tys na ní byl?
Petronius: (po pěti minutách) Jsi tu?
Petronius: Stačilo se rozloučit. Dobrou noc.

Richard se vyděsil. Jakmile mu uživatel „Petronius" oznámil čas přednášky, okamžitě se odhlásil a vypnul počítač. Jen on může potkat v půl třetí ráno na homosexuální seznamce svého studenta. Doufal, že jeho identita zůstala v anonymitě a že jej student nedokázal identifikovat. A podle čeho by ho vlastně mohl poznat? Nic mu o sobě nenapsal...
I tak měl z internetové komunikace špatný pocit. Rozhodně netoužil po tom prozradit svou homosexualitu před svými studenty. S bušícím srdcem ulehl do postele a po několika minutách usnul.

XI.

Richard stál před zaplněnou aulou, učil stejné studenty jako v pondělí. Nervózně si prohlížel osazenstvo. Jen těžko formuloval myšlenky a věděl, že jeho projev může působit rozpačitě. Po několika minutách se však dokázal zkoncentrovat, a jeho přednáška nakonec přeci jen neskončila jako naprosté fiasko.
Při výkladu byl zvyklý procházet se mezi lavicemi. Tentokrát si záměrně vybíral místa s větší koncentrací pánského osazenstva. Mezi svými studenty se pokoušel najít „Petronia".
Může to být černovlasý mladík silnější postavy u okna? Nebo dlouhovlasý blonďák ve vytahaném svetru v zadní řadě? Nemohl by být „Petroniem" hnědovlasý chlapec v brýlích u dveří?
Richard „Petronia" nepoznal. Je to dobře nebo špatně? Sám nevěděl.
Při odchodu z přednáškové místnosti cítil úlevu.

XII.

Nejzajímavější část týdne se konečně přiblížila. Richard dokončil nezbytné přípravy na večerní návštěvu svého přítele. Nakoupil chlebíčky a červené víno. K sobotnímu večeru patřil archivní Merlot a on se chtěl před Radimovou známostí blýsknout kvalitním ročníkem. Chtěl prostě vytvořit přátelskou a pohodovou atmosféru. Nehodlal svému příteli nic zkazit. Hodně mu na Radimově štěstí záleželo, a tak neponechával nic náhodě.
Celý týden uvažoval nad tím, kdo mohl na Radima udělat takový dojem. Velmi dobře věděl, že jeho přítel je vybíravý. Musel se tudíž seznámit s někým velmi atraktivním, mnohem mladším než je on sám. Na druhou stranu většina Radimových známostí byla velmi průměrné inteligence. Richardův přítel si s intelektem svých partnerů nedělal žádné starosti. Stačila mu andělská tvář a mladistvý vzhled.
I na tuto alternativu však Richard pomyslel. Předsevzal si, že nebude otevírat žádné složité téma, aby se mladík v cizím prostředí necítil špatně.

XIII.

Richard otevřel dveře a před jeho očima se objevila očekávaná dvojice. Vedle jeho třicetiletého přítele stál štíhlý blonďák s neuvěřitelně krásnýma modrýma očima. Kolik mu mohlo být? Osmnáct? Dvacet?
„Petr."
„Těší mě, Richard."
„Já vím, Radim mi o Vás hodně vyprávěl."
Richard byl poněkud vyvedený ze svého obvyklého klidu a ani nepozval své hosty dál.
„Copak, kamaráde? Neprošli jsme vstupní kontrolou?"
„Omlouvám se, pojďte dál," dodal hostitel, ale před sebou viděl stále ony azurově modré oči.
Richard roztržitě pobíhal po bytě a postupně nabízel svým hostům chlebíčky, popelník a nakonec i víno.
„Pokud Vás to neurazí, pane doktore, dal bych si něco tvrdšího," ozval se Petr. Richard rychle odběhl do kuchyně a po chvilce se vrátil s lahví koňaku a třemi skleničkami. Nalil všem dvojitou dávku: „Na zdraví," a obrátil ji do sebe na ex.
„Nepřežeň to, Ríšo, večer teprve začíná," napomenul ho Radim.
„Už je mi dobře," oddechl si Richard, kterému se po rychlé konzumaci tvrdého alkoholu očividně ulevilo. „A neříkej mi pane doktore, mladíku. Připadám si pak jako ve škole."
Petr se na Richarda usmál a vyprázdnil obratem svou sklenku.
Po pár minutách byla láhev koňaku prázdná a Richard mohl otevřít své milované víno.
„A teď mi povězte, jak jste se vlastně seznámili!"
„Milý Ríšo, tomu nebudeš věřit. Tohle se mi stalo poprvé." Radim objal Petra kolem ramen a políbil ho na štíhlý krk.
Richard zažíval zvláštní pocity. Radim mu představil nespočet mladičkých známostí, ale žádná z nich se mu nelíbila tak, jako tenhle blonďatý andílek.
Ale jak je to možné? Kluci do dvaceti let ho nikdy nezajímali. Připadal si před nimi jako jejich kantor. Většinou je poučoval a nikdy k nim necítil respekt, natož úctu. Proto si je nikdy nepřipouštěl k tělu, i když o něj už mnohokrát projevili zájem. Už osm let byl sám a ani ve snu by ho nenapadlo seznámit se s „dítětem". A teď tu naproti němu jeho nejlepší přítel objímá sotva dospělé štěně, a on mu tiše závidí.
„Tak jak jste se tedy potkali?" vyzvídal netrpělivě Richard.
Překvapivě pokračoval Petr a Richard se mohl zaposlouchat do jeho příjemného a vyrovnaného hlasu: „Radim se obával, že to nepochopíte. Naše seznámení totiž proběhlo docela zvláštním způsobem."
„Ríšo, ty víš, že jsem od přírody lenoch," dodal Radim. „A na takové to tokání a dlouhé seznamování moc nejsem." Na chvíli zavládlo mlčení, které ukončil Petr.
„Nebudu to prodlužovat, stejně to musí ven. Živím se jako společník starších mužů."
Richard zalapal po dechu a vytřeštěnýma očima se podíval na Radima.
„Kámo, neděs se, hlavně neřekni nějakou hloupost," reagoval rychle Radim.
Petr se smutně zvedl, diplomaticky odešel do koupelny a nechal v obývacím pokoji oba přátele samotné.
„Radime, ty ses asi zbláznil, ne?"
„Jak to myslíš?"
„Cožpak ty máš zapotřebí kupovat si prostituty?"
„A proč ne? Je na tom něco špatného?"
„Minimálně to, že jim nejde o lásku, ale o peníze. Nikdy tě nebudou milovat. Jen žít na tvé náklady."
„A ty si myslíš, že to platí o každém? Odsoudíš člověka jenom proto, že je to šlapka?"
Richard neodpověděl a raději schoval hlavu do dlaní.
„Je to milý kluk, Ríšo. Opravdu. Je velmi inteligentní a hodný."
„Ale ty si ho platíš!"
Radim zvýšil hlas: „Řeknu ti to na rovinu, kamaráde. Žiješ v jiném světě. Ty tvé milované dějiny tě izolovaly od normálního života. Partnera jsi neměl osm let a o sexu ani nemluvím. Chováš se jako nějaký převor v klášteře a pohrdáš vším, co ti může přinést radost a rozkoš. Ten kluk si ode mě nevzal ani korunu." Radim se zvedl a chystal se k odchodu. „A ještě pro tvou informaci, Ríšo. Ano, odvedl jsem si ho v neděli večer z homosexuálního nevěstince. Ale když jsem se ráno probudil, tisknul se ke mně jako mimino. Chtěl jsem mu dát peníze a rozloučit se. Ale on si je nevzal a zeptal se mě, jestli bych neměl zájem poznat ho lépe. A od té doby jsme spolu. A teď se měj hezky a díky za pozvání."
Radim zavolal do koupelny na mladíka a oba odešli. Richard za nimi rozpačitě zavřel dveře a kukátkem ve dveřích je pozoroval, jak čekají na výtah. Petr se v jednu chvíli otočil ke dveřím a Richard si všiml jeho očí. Už nebyly azurově modré. Byly červené a tekly z nich slzy. I tak byly krásné.

XIV.

Richard neprožil příjemnou noc. Dlouho nemohl usnout, a když už zavřel oči, tak se mu zdály nepříjemné sny. Zároveň se mu vrátily vzpomínky na tragický konec jeho jediného vztahu s mužem. Nemohl se dočkat východu slunce, a hned poté se vydal na procházku po Praze. Nedělní metropole byla prázdná, nikde žádná auta. Jarní slunce se probouzelo a Richardovi se pomalu vracela klidná nálada.
Před návratem domů se stavil se ve své oblíbené pekárně a nakoupil čerstvé housky. Po snídani si uvařil kávu, zapálil cigaretu a začal přemýšlet.

XV.

V pět hodin odpoledne zastavila před Radimovým domkem v Průhonicích modrá fabie. Z automobilu vystoupil Richard. Radim mu otevřel dvířka od zahrady a zavedl ho dovnitř. Za chvíli už oba přátelé seděli v jídelně u velikého stolu. Petr jim přinesl kávu a Richardovi popelník.
„Přišel jsem, abych se ti omluvil, Radime. A hlavně se chci omluvit tobě, Petře." Richard se při tom díval na stůl. Nechtěl vidět káravé oči svého nejlepšího kamaráda.
Petr si sedl vedle Radima a pod stolem se něžně chytli za ruce. Radim se usmál: „Chci ti poděkovat, Ríšo. A jsem rád, že jsem se mýlil. Přeci jen v tobě zůstalo trochu upřímné lidskosti."
Richard odtrhl oči od stolu a podíval se na Radima, a pak na Petra. Zase ty nádherné oči a už zase azurově modré. Oba ho sledovali s napětím, ale přesto trpělivě.
„Neměl jsem právo hodnotit člověka, kterého neznám."
„To jsi neměl, ale Petr má hodné srdce. Určitě na to zapomene."
Richard se podíval na mladíka a smutně se na něj usmál. Tomu se rozzářily oči a poslal mu na oplátku úsměv, plný rovných bílých zubů.
„Petr ví, že jsi neměl jednoduchý život. Pochopil, že na první pohled působíš odměřeně. Ale řekl jsem mu, že jsi jediný člověk, který mi nikdy nevrazil kudlu do zad. Jediný, komu můžu věřit."
„Něco jsem ti přinesl, Petře," Richard vstal, vyndal z kapsy malou knížečku a podal ji překvapenému mladíkovi. „Radim ví, co to je. Třeba ti o tom někdy něco řekne. Nerad bych, aby mě někdo, komu na mém nejlepším příteli záleží, považoval za necitlivého netvora, který stojí na druhém břehu od lásky."
Radim se postavil a objal svého kamaráda.

XVI.

„Simono, co je to, probůh, za otázky?"
„Přijdou ti hloupé?"
„Nevím, ale k čemu ti bude odpověď na otázku, zda jsem v deseti letech chtěl být kosmonautem, vědcem, automechanikem nebo kadeřníkem?"
„Zajímá mě, zda se homosexualita projevuje už v chování malých dětí."
„Takže když tam zakroužkuji kadeřníka, tak jsem byl homosexuálem už v deseti letech?"
„To netvrdím. Ale něco to o tobě vypovídá. Třeba, že jsi měl estetické sklony."
„A když zakroužkuji, že jsem si v dětství hrál s panenkami, tak to znamená, že jsem potenciální transsexuál?"
„Ty k tomu průzkumu přistupuješ moc skepticky. Prostě odpovídej podle pravdy, Ríšo."
Richard se ironicky usmál a pokračoval: „Ale já už si nepamatuji, kým jsem chtěl být v deseti letech. A s panenkami jsem si hrál jen tehdy, když k nám přijela moje sestřenice. Hráli jsme si na pediatry."
„Ríšo, proč je s tebou všechno tak složité? Proč všechny věci tak řešíš? Nad těmihle otázkami nesmíš přemýšlet. Jsou založeny na volných asociacích, a tak musíš zakroužkovat to, co tě napadne jako první."
„Ale to taky může být pořádná blbost a ne pravda."
Simona pohladila Richarda po vlasech, usmála se na něj a nechala ho v její ordinaci samotného. Každá otázka byla z jeho pohledu problematická. Sledujete rád fotbal? Díváte se na telenovely? Pláčete při romantických filmech?
Cožpak se každý homosexuál musí chovat jako žena? Kvůli své kamarádce však odpověděl na všechny otázky, i když mu to bylo proti mysli.

XVII.

Úterky neměl Richard příliš v lásce. Druhý den ho na univerzitě čekaly zdlouhavé historické semináře, vyžadující důkladnou přípravu. A zrovna dnes se mu do příprav příliš nechtělo. Nakonec se však přeci jen přinutil a v devět byl se svou prací hotov. Uvařil si kávu, zapálil cigaretu a v absolutním tichu se na chvíli zamyslel. Vzpomněl si při tom na Simoninu anketu. Poslední tři otázky se týkaly jeho soukromého života. Jak často máte v posledním roce sex? Kolik jste měl za svůj život sexuálních partnerů? Kolik jste měl za svůj život vážných vztahů? 0, 1, 1. Ve dvaceti osmi letech a vystačí si se dvěma čísly a zrovna těmi s nejnižší hodnotou. Ano, žije poklidným a spořádaným životem. V práci se mu daří. Ale všechny své úspěchy prožívá sám. Se svými osobními pocity se nemá komu svěřit. Usíná sám, sám vstává. Těch několik přátel, co zbylo, mu vztah nenahradí. Je člověk předurčen k osudu samotáře, nebo dokáže žít jen po boku někoho blízkého?
Ten samý večer se opět přihlásil na seznamovací chat. Zatímco v půl třetí ráno tu narazil na třicet sexuálních loudilů, v devět hodin večer bylo přihlášeno přes dvě stě uživatelů a ne každému šlo o sex. S nickem „Kastulus" si tak mohl promluvit o filozofii, „Angel" o literatuře a „Bluedeath" o politice.
O půlnoci se chtěl odhlásit, ale na poslední chvíli si všiml, že mu někdo zanechal v osobních zprávách vzkaz. Byl to „Petronius".
Richard chvíli zvažoval, zda je rozumné komunikovat se svým studentem. Nakonec však usoudil, že pokud se neprořekne, uživatel vůbec nemusí poznat, s kým komunikuje. A třeba se o svých studentech dozví něco nového.

XVIII.

Petronius: Hezký večer, kancléři.
Metternich: Hezký večer, filozofe.
Petronius: Proč jsi minule tak rychle odešel?
Metternich: Vypadlo mi připojení k internetu. Dodatečně se omlouvám.
Petronius: To se stává. A proč vlastně chodí „kancléř" na homosexuální chat?
Metternich: Asi ze stejného důvodu jako „filozof". Nemyslíš?
Petronius: Takže kvůli sexu?
Metternich: „Filozof" tu hledá sex?
Petronius: Jen jsem tě zkoušel. Já tu kvůli sexu nejsem. Moc rád komunikuji s lidmi.
Metternich: I já. Navíc je mi doma samotnému trochu smutno.
Petronius: Aha. Jsi sám, nebo máš přítele?
Metternich: Jsem sám.
Petronius: Mohu se tě zeptat na věk?
Metternich: Je mi 30 let.

Richard chvíli váhal, zda má prozradit svůj pravý věk. Nakonec však usoudil, že tím nemůže nic zkazit. Navíc se mu nechtělo už podruhé během rozhovoru lhát.

Petronius: Tak to já jsem mnohem mladší. Nevadí ti to?
Metternich: Proč by mi to mělo vadit? Vždyť si jen povídáme.
Petronius: Se staršími se mi povídá mnohem lépe. S vrstevníky si moc nerozumím.
Metternich: Když jsem byl mladší, měl jsem úplně stejný problém.
Petronius: A proč jsi sám? Nikoho nehledáš?
Metternich: Víš, vlastně jsem nad tím zatím ani nepřemýšlel. A ty jsi sám?
Petronius: Jak se to vezme. Seznamuji se.
Metternich: A jak se to vyvíjí?
Petronius: Sám nevím. Je mi s ním moc dobře. Chová se ke mně hezky a myslím si, že mě má rád. Ale nevím, zda mi rozumí tak, jak bych si představoval. Ale žádný vztah není bez chyby.
Metternich: Chce to čas. Je starší než ty?
Petronius: Ano.
Metternich: A co tě baví, filozofe, co rád děláš ve volném čase?
Petronius: Moc mě baví poznávání nových věcí. Rád cestuji. Jako kluk jsem si maloval do map místa, která bych rád navštívil. A tak se občas sbalím a vyjedu si tam, kam jsem doposud cestoval jen v atlasu. Mám rád přírodu, malé vesnice, ale i historická města, hrady a zámky. Zajímám se o osudy lidí, kteří v těch místech žili.
Metternich: To zní moc hezky. Budeš vnímavý kluk. Cestování mám rád. Miluji stará města, zříceniny, hrady. Moc rád si malebná místa fotím a za dlouhých zimních večerů si fotografie prohlížím a vzpomínám, jak krásné okamžiky jsem prožíval.
Petronius: Jen mě mrzí, že jsem na to vždycky sám. Nikdo se mnou cestovat nechce.
Metternich: Nápodobně. Ani rodiče?
Petronius: S rodinou je to složité, ale promiň. Neznáme se, takže si to zatím nechám pro sebe.
Metternich: A co tvůj nový přítel?
Petronius: Neznáme se příliš dlouho. Ale myslím, že na to není. Má náročnou práci a moc času nemá.
Metternich: Určitě bude mít jiné kvality.
Petronius: Určitě.
Metternich: Je už docela pozdě. Půjdu si lehnout.
Petronius: Už? To mě mrzí.
Metternich: Ráno vstávám do práce.
Petronius: A co děláš?
Metternich: Promiň, ale tohle si zase nechám pro sebe já, nevadí?
Petronius: Nevadí. Když budeš chtít, bývám tu často navečer, tak si můžeme zase někdy popovídat.
Metternich: Moc rád.
Petronius: A ještě jedna prosba.
Metternich: Ano?
Petronius: Pokud budeš chtít, pošli mi své tři nejoblíbenější fotografie z výletů, které ti o dlouhých zimních večerech udělají pokaždé největší radost.
Metternich: Hned tři? No dobrá. Pošlu ti je na tvou chatovou adresu. Dobrá?
Petronius: Díky moc. Už se na ně těším. A zase někdy.
Metternich: Dobrou noc.

XIX.

Richard se odhlásil ze seznamky, ale počítač ještě nevypnul. Otevřel si soubor se svými digitálními fotografiemi z výletů a začal si je prohlížet. „Petronius" mu nasadil brouka do hlavy. Který ze snímků má vlastně nejraději? Prohlížel si je nesčetněkrát, ale žádný z nich svou kvalitou nepřevyšoval ty druhé. Každý měl svou originalitu a ke každému měl osobní vztah. Byly to stopy, které po sobě zanechal při svých cestách, a každá z nich byla jedinečná a neopakovatelná.
Přebíral stovky nejpovedenějších fotografií nejméně hodinu a nakonec z nich vybral tři. Přesně podle „Petroniova" přání. Hned na to je poslal na smluvenou e-mailovou adresu. Těšil se na příjemcovu reakci.

XX.

„Petronius" kliknul na doručený e-mail a otevřel přiložené fotografie. Chvíli si je prohlížel a nakonec se mu zalily oči slzami.
Z žádné fotografie nebylo poznat, kde byla pořízena. Z jedné se usmívala bezzubá žena, stojící v nekončícím stádu ovcí. Vypadala udřeně a vrásčitě. Z jejích očí přitom vyzařovalo štěstí a klid. Musela milovat místo, kde žila a pracovala.
Na druhém snímku kojila nádherná dívka rómské národnosti ani ne roční dítě. Dívala se do objektivu a její upřímný úsměv odhaloval zdravé bílé zuby. Byla oblečena do prostých, ale čistých šatů. Její plné ňadro symbolizovalo plodnost a zdraví a celá scéna zářila klidem a mateřským štěstím.
Třetí snímek zachycoval rituál židovské obřízky. Na bílém prostěradle ležel plačící dvouletý chlapec a nad ním se skláněla jeho matka, otec a obřad vykonávající rabín. Oči duchovního byly soustředěné a neomylné. Podobných obřadů už vykonal stovky a rituál se musel vydařit. Tvář chlapcovy matky byla plná obav. Měla o své dítě strach. Dala mu život a instinktivně ho bránila. Otec naproti tomu překypoval hrdostí. Z jeho syna se jednou stane muž a bude to Žid se vším všudy. Jednou bude hrdě nosit jeho jméno.
„Petronius" nemohl od fotografií odtrhnout oči. „Metternich" nebyl žádný hlupák. Nejezdil po světě za senzacemi a zprofanovanými divy světa. Cestoval proto, aby poznával lidi. Jejich zvyky, názory, štěstí i strach. Musel je mít rád a cítil k nim přirozenou úctu. Oni ho za to poctili důvěrou a on směl zachytit nepatrný střípek z jejich života. Tenhle člověk začal „Petronia" zajímat.

XXI.

„Metternich" a „Petronius" si od té doby psali téměř denně. Nic o sobě nevěděli, a přesto se navzájem dělili o své názory na okolní svět, jako by se znali celý život.
Pro Richarda se stala večerní internetová korespondence útěkem od všední každodennosti. Doposud černobílý svět se začal opět vybarvovat do radostných barev a on se přestal cítit sám. Nikomu o své virtuální známosti neříkal. Nechtěl se o ni s nikým dělit. Chtěl ji mít jen pro sebe. Po osmi letech citového odloučení se opět začal cítit šťastný.

XXII.

Petr s Radimem se seznámili přesně před měsícem a při té příležitosti uspořádali v sobotu večírek pro své nejbližší přátele. Lépe řečeno pro Radimovy přátele. Petr na oslavu nikoho nepozval. V hlavním městě nikoho neznal.
Richard dorazil mezi prvními. Příliš se nebavil, postával v povzdálí a popíjel bílé víno. Radim byl středem pozornosti a všem se chlubil novou známostí. Petr byl z tolika lidí poněkud v rozpacích, ale roli hostitelova partnera zvládal bez větších problémů. Příjemně se usmíval a všichni Radima chválili za to, jak milého mladíka si našel.
Po hodině oficialit se Richard vytratil z hlavní místnosti a přemístil do prvního patra vilky, kde měl Radim knihovnu. Vytáhl z regálu knihu, která ho na první pohled zaujala, posadil se na gauč u okna a začetl se. Vcelku přijatelný způsob, jak přežít nudnou party.
„Dobrý den, pane doktore, copak že se nebavíte s ostatními?"

XXIII.

Richard zvedl oči od rozečtené knihy a ve dveřích uviděl Petra, který si ho zvědavě prohlížel svýma azurově modrýma očima.
Richard se na mladíka smutně usmál: „Pan doktor nemá tyhle večírky moc rád, víš?"
„Ani já ne. Připadám si tu jako atrakce, kterou každý pozoruje a hodnotí."
„Já ti rozumím. Ale Radima už přeci jen trochu znáš. Rád se před ostatními předvádí."
„Já vím. Ale necítím se mezi tolika lidmi moc dobře."
„Zvykneš si. Všichni si tě oblíbili."
Petr se na Richarda mile usmál a ten mu úsměv opětoval. V místnosti zavládlo na okamžik ticho, které nakonec přerušil mladík: „Co to čtete, pane doktore?"
Richard se podíval na obal rozečtené knihy a prohlásil: „Vlastně nic závažného. Sáhnul jsem po Heinrichu Mannovi, Mládí krále Jindřicha IV. Moc pěkné čtení. Připomnělo mi to léta studií. Tehdy jsem podobné věci hltal jedním dechem."
„Nebude vám vadit, když si přisednu? Moc se mi nechce vracet dolů. A nebojte, nebudu vás rušit."
Richarda uvedl Petrův příchod do mírných rozpaků: „Jsi tu přeci doma." A přemístil se na levý kraj gauče. Mladík si začal prohlížet knihy v regálech, jednu si vyndal, sedl si vedle hosta a začal číst.
O totéž se pokusil Richard, ale nějak se nemohl soustředit na text. Doma byl zvyklý číst sám a přítomnost cizí osoby ho rozptylovala.
Nenápadně se podíval na svého souseda. Petr působil klidně a vyrovnaně. Spokojeně se usmíval. Bezelstné stvoření, pomyslel si Richard. I když bezelstný? Vždyť se živil prostitucí. Na známosti s jeho nejlepším přítelem vlastně vydělal. Radim si ho hned nastěhoval k sobě a on si tu mohl žít jako v ráji. Živí se vůbec něčím normálním? Co dělá ve volném čase, když je Radim v práci? A co je vůbec zač?
Petr byl velmi přitažlivý mládenec. Štíhlý, opálený, krásné oči, štíhlá postava, slušně upravené vlasy, moderní oblečení. Navíc nepůsobil dojmem člověka na okraji společnosti. Vystupoval inteligentně, měl příjemný hlas, milý úsměv... Ale jaký je ve skutečnosti?
Petr si po chvíli všiml, že ho Richard pozoruje. Jeho oči opustily rozečtený text a tázavě se na Radimova kamaráda podíval: „Je vám něco, pane doktore?"
Richard se cítil trapně a vysoukal ze sebe velmi chabou odpověď: „Jen jsem se zamyslel. Omlouvám se." Tenhle chlapec ví, jak dostat lidi do úzkých, pomyslel si.
„Nic se nestalo." Petr dokázal na své andělské tváři vyčarovat ten nejkouzelnější úsměv na světě.
„Copak sis vybral za knížku?" pokoušel se Richard zachránit situaci.
Úsměv na Petrově tváři zmizel a zůstal zcela neutrální výraz. Jen ty jeho oči. Co je na nich tak zvláštního?
„Malého prince. Mám ho moc rád. Když jsem byl malý, tak mi z něj maminka četla. To jsem tuhle knížku chápal jako pohádku. Až dnes v ní vidím širší souvislosti."
„Pohádky jsem měl rád, ale od jisté doby je nečtu. Končí totiž většinou dobře. Ale život takový není. Lidem by se nemělo lhát. Nebudou totiž připraveni na špatné konce, které je v životě potkají."
„Přečetl jsem si tu knížku, kterou jste mi věnoval, pane doktore. Je o vás, viďte?"
Richard byl zaskočený: „Ano, je."
„To vše se opravdu stalo?"
„Ano."
„Proč jste mi ji věnoval?"
„Nezachoval jsem se férově. Odsoudil jsem člověka, aniž bych ho znal."
„Slyšel jsem, jak jste o mně tehdy s Radimem mluvili. Každé slovo."
„O to víc mě mrzí, co jsem tehdy řekl. Já vím, že vypadám jako mrzout, který se neumí usmát. Působím odměřeně, jako bych pohrdal lidmi i věcmi kolem sebe. Ale nejsem takový. Jen tak působím. Udělal jsem chybu, ale chtěl jsem ji napravit. Proto jsem se omluvil. Radim ví, proč se tak chovám. Tu knížku jsem ti dal proto, aby ses mě pokusil pochopit."
„Napsal jste ji sám? Na obalu není uvedený autor."
„Záleží na tom?"
„Ano, záleží."
„Napsal jsem ji sám."
„To jsem rád. Člověk, který ji napsal, totiž nemůže být zlý. Je v ní hodně lásky a smutku."
Richardovi se zalily oči slzami. Prudce se od Petra odvrátil. Nechtěl, aby mladík viděl jeho slabost. Postavil se a šel vrátit rozečtenou knihu na své místo.
„Promiňte, řekl jsem něco špatně?"
Richard stál k mladíkovi zády a jen beze slova zakroutil hlavou.
Petr vstal a položil svou ruku na Richardovo rameno: „Nechtěl jsem, abyste myslel na minulost. Nechtěl jsem, abyste se vrátil k té tragické události. Promiňte."
Richard se otočil čelem k Petrovi, se slzami v očích se na něj usmál a odešel.
XXIV.

V létě před osmi lety se Richard společně s Alešem vypravili na společný výlet do Brna.
Richard Aleše miloval, i když jako každá láska, i tahle byla komplikovaná. Aleš byl Richardův učitel dějepisu na gymnáziu. Byl o 18 let starší, ale ani tenhle věkový rozdíl nebránil mladému studentovi, aby se do svého učitele bláznivě nezamiloval. Aleš jeho lásce odolával dlouho. Kvůli Alešovi chtěl Richard studovat historii. Když složil úspěšně přijímací zkoušky na univerzitu, byl Aleš první, komu to musel oznámit. Tentokrát se ani jeden z nich neovládl. Oba se vášnivě objali a láska se konečně dočkala naplnění.
Čtyři roky trvalo jejich společné štěstí. Až do chvíle, kdy jejich auto srazil nedaleko Brna nákladní vůz.
Když se probral z bezvědomí, patřila první Richardova slova Alešovi. Jeho spolužák z gymnázia Radim tehdy seděl u lůžka a neměl odvahu sdělit mu osudovou tragédii. Pravda Richarda ochromila. Jeho rekonvalescence trvala nepřiměřeně dlouho. Nechtěl s lékaři spolupracovat. Ztratil jediný smysl svého života. Než být sám, tak raději nebýt.
Příroda však je neskutečně velkorysá. Půl roku po nehodě mohl Richard opustit nemocnici a postupně se vracel do normálního života.
Změnil se mu však celý svět. Jediné, co mu po životní lásce zůstalo, byla láska k historii, která se následně stala i jeho profesí. A tak se soustředil pouze na ni. Přišel o většinu přátel. Na blízku mu zůstali pouze Radim a Simona. Jedině oni měli trpělivost pochopit kamaráda, zklamaného životem.

XXV.

Už čtyři dny se „Petronius" neozval. Nereagoval ani na e-maily. Richard jich napsal několik, ale všechno bylo marné. Žádná odezva. Nenápadně sledoval své studenty při přednáškách a seminářích. Mezi chlapci si však nevšiml žádné změny v chování. Možná právě ztratil virtuální lásku.

XXVI.

Richard otevřel svou domovní schránku na poštu a objevil v ní obálku se zvláštním dopisem.

XXVII.

Vážený pane doktore,

neumím psát jako vy, ale třeba i Vás bude zajímat můj osud. Každý z nás v sobě skrývá tajemství, o kterém se bojíme mluvit.

Je jedno, jak se jmenuje město, kde jsem se narodil. Každopádně jsem nikdy nepoznal svého otce. Nevím, zda ho znala i moje maminka, ale pro mě to nikdy nebylo důležité. Musím přiznat, že maminka mě měla ráda a byla na mě hodná.
Když mi bylo deset, oznámila mi, že odjíždí do zahraničí a starat se o mě bude babička. Dostávala od maminky pravidelně peníze, a tak jsme se nikdy neměli špatně.
Byl jsem prý krásné dítě. Vyrůstal jsem pod babiččinou ochranou, pod vlivem jejích přítelkyň a kamarádek. Babička mě všude vodila a chlubila se, jak má roztomilého vnuka.
Byl jsem bezproblémový žák. Babička toužila po tom, abych studoval na gymnáziu, a pak šel do Prahy na vysokou školu, jedno jakou. Chtěla mít v rodině inženýra, když se to zatím nikomu z příbuzenstva nepodařilo.
Šlo mi to i na gymnáziu a já se těšil na okamžik, kdy vstoupím do velkého světa hlavního města a stanu se studentem vysoké školy.
Asi před dvěma lety jsem na sobě poznal, že mě přitahují muži. Věděl jsem o jednom sousedovi z vedlejšího domu, že je homosexuál a vyhledal jsem jeho přítomnost. Byla to největší chyba v mém životě.
Domluvil se na mě s několika jeho známými, zatáhli mě do opuštěného domu na kraji města, a tam mě znásilnili. Byl to nejhrůznější okamžik v mém životě. Zůstal jsem v tom domě ležet až do druhého dne. Nemohl jsem se pohnout. Nebyl jsem zraněný, ale prožil jsem neuvěřitelný šok. Ráno jsem se vrátil k babičce a oznámil jí, že odcházím. Neřekl jsem jí proč, ale nemohl jsem žít v jednom městě s lidmi, kteří mi tak ublížili.
Přijel jsem do Prahy a týden přespával na lavičkách v parku a pod mostem. Brzy mi došli peníze a já nevěděl, co mám dělat. Spal jsem na tramvajové zastávce a oslovil mě starší muž. Zeptal se mě, jestli nepotřebuji pomoc. Řekl jsem mu, že nemám peníze a nemám kde spát. Muž mě vzal k sobě domů, kde jsem se umyl, on mi dal najíst, a pak jsem se s ním pomiloval. Udělal jsem to jen proto, abych měl kde přespat.
Nechal mě u sebe týden, ale pak jsem musel pryč. Poradil mi, kde najdu podobné starší muže, kteří mi zaplatí, když se s nimi vyspím. Trvalo to rok. Za vydělané peníze jsem přespával po různých hostelech a ubytovnách. Jeden z mých zákazníků mi pak poradil, že je snadnější způsob, jak si vydělat peníze. A tak jsem se stal zaměstnancem veřejného domu pro homosexuály.
Mohl jsem tam bydlet, měl jsem co jíst. Začal jsem žít „normálním" životem. Měl jsem na oblečení, mohl jsem cestovat, kupovat si knížky.
Prvopočáteční odpor ze sexu za peníze jsem brzy překonal. Stala se z toho obyčejná rutina. Ale já vždycky doufal, že poznám někoho, kdo mě bude mít rád nejen pro to, že jsem mladý a hezký.
Ten večer, kdy jsem poznal Radima, jsem seděl na baru a opíjel se. Nepotřeboval jsem peníze, měl jsem jich za poslední dobu dost. Radim si ke mně přisedl a začal si se mnou povídat. Byl moc milý a uměl naslouchat. Netahal mě hned do postele a bylo mi s ním dobře. Proto jsem s ním odjel domů.
Už když jsme opouštěli to prokleté místo, věděl jsem, že po něm nebudu chtít peníze. Chtěl jsem dokázat, že se s někým umím pomilovat i proto, že je mi s ním dobře. A Radim mě pochopil. Je to hodný člověk a já mu jsem za to vděčný. Nejsem s ním kvůli penězům, ale proto, že byl první, kdo ve mně neviděl jen kus masa.

S pozdravem,
Petr

PS:
Pane doktore,

chci žít normální život. Nevím, co mám od života očekávat. Ale vím, že potřebuji podporu. Od Radima, od jeho známých.
Vím, že si o mě myslíte, že Radima zneužívám. Ale není to tak. Nevzal jsem si od něj žádné peníze. Zařídil mi práci. Po večerech uklízím v jedné firmě. A všechno, co vydělám, utratím za společné nákupy.
Věřím, že jsem udělal krok správným směrem. Ale nechci vypadat jako přítěž, parazit. Potřebuji, aby mi lidé, kterých si vážím, věřili. Potřebuji, aby mi věřil nejlepší přítel mého partnera. Záleží mi na tom.

XXVIII.

Richard přečetl dopis jedním dechem. Konečně pochopil, proč ho tolik zaujaly Petrovy oči. Zrcadlil se v nich tragický osud nešťastného člověka. Stejný pohled zažíval, když se ráno díval do zrcadla. I ve svých očích rozpoznával každý den podivný smutek. Smutek zaviněný tragickým osudem.

XXIX.

V sauně tentokrát seděli ve třech. Richard, Radim a Petr.
„Chci vzít dnes Petra poprvé do gay klubu, Ríšo."
Richard se překvapeně podíval na svého přítele: „Myslíš, že je to dobrý nápad?"
„Být to na tobě, kamaráde, tak sedíme doma u Mozarta a prohlížíme si diapozitivy z Louvru."
Richard se smutně usmál a podíval se na Petra: „A jak se do gay klubu těšíš ty?"
„Nikdy jsem tam nebyl a nevím, co můžu očekávat. Ale pokud tam půjdeme všichni tři dohromady, budu v dobré společnosti. Takže se těším." Petr přátelsky zamrkal na Richarda.
„Bude se mu tam líbit, Ríšo. Je mladý, určitě se chce bavit. Společnost stárnoucích kmetů není pro mladou duši příliš inspirující."
Trojice se odmlčela. Byli v sauně sami. Radim seděl vedle Petra a Richard naproti nim. Pozoroval je a přemýšlel. Prohlížel si Radima. Na jeho usměvavé tváři bylo poznat, že je šťastný. Petr vedle něj působil stydlivě. V sauně byl poprvé a nevěděl, jak se má chovat. Byl ve své rozpačitosti roztomilý. Richard jej poprvé viděl nahého. Prohlížel si jeho mladé štíhlé tělo, pot stékající po hrudníku, světlé chmýří na nohou.
Všiml si, že ho pozoruje i Petr. Nahota mu nikdy nedělala problém, ale před mladíkem se najednou cítil nesvůj. Ještě jednou si ho prohlédl. Andělská tvář, útlé tělo, štíhlé nohy a zase ty krásné oči. Pocítil vzrušení. Odtrhl od chlapce oči a rychle se zvedl: „Počkám na vás v šatně, špatně se mi dýchá."
Richard seděl na lavičce v šatně u velikého zrcadla a nechápavě kroutil hlavou. To je přeci nesmysl. Cožpak se mu může líbit dítě? Je ti třicet, příteli, říkal si. Už dávno nemáš nárok na pošetilosti mládí.
Vzrušení z mužského těla pocítil naposledy se svou jedinou láskou. Obdivoval jeho duši i tělo. Milovali se hodiny, dlouhé noci. Vášnivě i něžně. Ale to už je tak dávno, že je to až neskutečné. A teď? Představil si Petra. Blonďatý devatenáctiletý přelud. Richard se sám sobě zasmál.
Upevnil si kolem pasu ručník, postavil se před zrcadlo a začal se prohlížet. Na třicátníka nevypadal nejhůře. Na rozdíl od Radima byl štíhlý, husté vlasy, tvář bez výraznějších vrásek. Ale jeho duše už dávno nebyla mladá. Zarylo se do ní příliš mnoho smutných událostí a s tím lze jen těžko něco dělat.

XXX.

Před návštěvou klubu se šel Richard k sobě převléknout. Na chvíli zapnul počítač a přihlásil se na seznamovací chat. Čekala na něj nepřečtená zpráva z předešlého večera.

Petronius: Budu se ptát asi hloupě. Ale jak se pozná, když někoho miluješ?

Richard nemohl od těch dvou vět odtrhnout oči. Jak se vlastně projevuje láska? Vždyť miloval. Je to sice už dávno, ale tak intenzivní city, které prožíval před lety, se přeci nezapomínají.

Metternich: Láska znamená být šťastný vedle toho, koho miluješ. Těšíš se na něj, chceš s ním sdílet radost i smutek a bojíš se o něj, když není s tebou. Záleží ti na tom, aby i on byl šťastný vedle tebe, aby nebyl smutný, pomáháš mu a přitahuje tě. Každá část jeho těla i duše. Ale láska je i soucit a lítost.

Odhlásil se z internetu, převlékl se a vyrazil do večerní metropole.

XXXI.

Richard si sedl na své oblíbené místo u baru a pozoroval dění kolem sebe. Radim s Petrem tančili o patro níž na diskotéce, ale on chtěl být sám, mohl aspoň přemýšlet. Všechno mu to přišlo neskutečně pošetilé. Muži se pozorovali, bavili, drželi za ruce, líbali, ale jako by se to vše dělalo pouze na oko, kvůli dojmu, povrchně.
Neměl chuť na víno, a tak si objednal vodku. Po čtyřech skleničkách pociťoval mírnou opilost. Mumraj kolem sebe začínal vidět rozmazaně a všechno mu najednou bylo jedno. Utápěl se v čisté lihovině a cítil se uvolněně.
„Je vám něco, pane doktore?" Richard se otočil a za ním stál usměvavý Petr.
Těžko formuloval myšlenky, ale na okamžik se dokázal zkoncentrovat: „Kde je Radim?"
„Potkal dole kamarády a povídá si s nimi. Poslal mě za vámi, abych zkontroloval, že jste v pořádku."
„Přisedni si, chlapče."
Petr se posadil na barovou židli a začal Richarda pozorovat.
„Proč si mě tak prohlížíš, mladíku?"
„Jen tak, vadí vám to?"
„Jsem opilý, takže nevadí. Vlastně je mi momentálně všechno jedno." Richard do sebe obrátil pátou vodku a spokojeně se na Petra usmál.
„Nesluší vám, když pijete, pane doktore."
„Děkuji za upřímnost, ale dneska jsem tu nemohl zůstat střízlivý."
„Stejně jste zvláštní člověk, víte to?"
„Každý jsme něčím zvláštní. Já, ty...Jsme prostě přírodními originály."
„Četl jste ten můj dopis?"
Richard se zahleděl Petrovi hluboko do očí, ale kvůli své alkoholové indispozici z nich nedokázal nic vypozorovat. Vzpomněl si na Petrovy tragické vzpomínky a najednou mu ho bylo líto.
„Četl."
„Chtěl jsem, abyste si o mně nemyslel, že jsem parazit. Ale nenapsal jsem to proto, abyste mě litoval. Rád bych abyste mě pochopil."
„Myslíš, že můžu pochopit, co jsi prožil?"
„Stejně se mohu zeptat i já: myslíte, že jsem pochopil vaší tragédii?"
„Do důsledku to nepochopí nikdo."
„Ani Radim?"
„Radim ví, co jsem prožil a pomohl mi. Ale nikdy nemohl pochopit, že se mi kvůli smrti jediného člověka zbortil celý svět, že jsem ztratil všechny hodnoty. A nikdo nepochopí ani to, že se za to vše cítím odpovědný."
„Odpovědný? Jak to myslíte? Nemůžete nést odpovědnost za chyby druhých."
„Je to mnohem složitější."
„Jak to? Tu nehodu přeci způsobil řidič nákladního vozu!"
Richardovi se zalily oči slzami. Přestože byl opilý, uvědomoval si, že už podruhé před Petrem pláče.
„Způsobil ji řidič nákladního vozu, máš pravdu. Ale naše auto jsem řídil já. Za těch osm let jsem mnohokrát přemýšlel nad tím, co jsem mohl udělat jinak, aby následky nehody nebyly tak tragické. Vymyslel jsem si tisíc variant, které by Aleše zachránily. Představoval jsem si, jak oba přežijeme, jak jsme šťastní. I kdybychom byli mrzáci a byli na vozíku. I kdyby byl na vozíku jen on. Ale žil by. A já bych ho nikdy neopustil a byl bych šťastný."
Richard nechtěl, aby ho osazenstvo klubu vidělo, jak brečí. Vstal a chystal se odejít.
Ještě se otočil k Petrovi a řekl mu: „Jdi za Radimem, určitě na tebe čeká!" Ale až po téhle větě si všiml Petrových očí. Byly plné slz. I on viděl podruhé mladíka plakat. Rychle klub opustil.

XXXII.

„Tak povídej, proč jsi mě dnes pozval na kávu," zeptal se Richard Radima. Byla středa, šest hodin odpoledne a oba přátelé seděli na zahrádce kavárny U Černé matky boží.
„To tě nemůžu pozvat jen tak? Jako kamaráda? Prostě jsem tě chtěl vidět a třeba od tebe slyšet nějaké názory."
Richard se spiklenecky usmál: „Tak se ptej, ty názore."
„Vím, že k Petrovi přistupuješ hodně skepticky..."
„Věděl jsem, že to otevřeš, ale počkej, kroť se. Myslím, že se k němu nechovám špatně. Sice jsem ti ho chtěl rozmluvit, ale každý můžeme změnit názor. Prostě jsem se choval zbrkle, uznávám."
„Já vím, Ríšo, ale i tak k němu prostě přistupuješ jako ke klukovi, který v minulosti šlapal."
„Řekněme, že ve vztahu k němu používám systém zvýšené ostražitosti."
„Ano. Ale i přesto vím, že dokážeš k věcem přistupovat s nadhledem a objektivně."
Richard se poněkud samolibě usmál: „Věřím, že touhle schopností jako historik disponuji."
„Dobrá. A teď mi tedy jako objektivní historik řekni, jestli mě považuješ ve vztahu k Petrovi za pošetilého blázna a on mě jenom zneužívá, nebo jestli je to kluk, který o mě má zájem a já mu můžu věřit?"
„Ty mi dáváš, kamaráde. Na tohle se jen těžko odpovídá. Ty ho znáš lépe. Bydlí u tebe, jste spolu denně. Navíc už to budou skoro dva měsíce."
„No právě proto se tě ptám. Začíná to být vážné, a to hodně."
„Vážné? To jako, že to chceš ukončit?"
„Takhle jsem to dělal dříve. Když to začalo být vážné, ukončil jsem to. Ale já ho miluju, Ríšo. Je to neuvěřitelně hodný kluk. A chytrý. Vím, že ho vnímáš jako prostituta, ale takhle citlivého chlapce jsem ještě nikdy nepotkal."
Richard se zamyslel: „Mám ho rád, Radime, věř mi, to neříkám jen tak. Ale mám ho rád hlavně proto, že ho máš rád ty. Jsem rád, když jsi šťastný."
„Opravdu?"
„Opravdu, můžeš mi věřit."
„Byl bych rád, kdyby měl možnost být v dobré společnosti. Může z něj být chytrý a úspěšný člověk. Ale to nastane teprve tehdy, když pozná, že ho okolí nechce jen zneužívat kvůli tomu, jak vypadá."
Richard si vzpomněl na Petrův citlivý dopis a na slzy v jeho očích: „Souhlasím. Ke mně máte oba dveře otevřené. Platí?"
„To jsem rád, Ríšo. Věděl jsem, že jsi prima člověk."
Radim zavolal číšníka a objednal láhev Richardova milovaného Chardonay. Oba přátelé si připili na zdraví a Radim pokračoval: „A teď mám na tebe jednu prosbu, Ríšo."
„Tak ven s tím. Já věděl, že budeš něco potřebovat."
„Doufám, že mě nezabiješ."
„A jeje, to bude jobovka. Máš nějaký průšvih?"
„No, jak se to vezme. V pátek ráno musím na víkend odletět služebně do Francie. Dozvěděl jsem se to dneska ráno."
„No, to se stává, nic nového, ne? A co potřebuješ ode mě? Nějakou faktografii o Louvru? Nebo průvodce po zámcích na Loiře?"
„Vtipálku. To bych za tebou nešel." Radim se nesměle podíval svému příteli do očí a na chvíli se odmlčel.
„Tak to vyklop," usmál se bezelstně Richard.
„No, nevím, jak to mám říct... Petr zůstane v Praze, se mnou jet nemůže."
„To je snad jasné. Co by s tebou dělal na služební cestě?"
„No právě. Nevím, jestli to pochopíš a jestli se vyjádřím správně... Prostě ho nechci u sebe nechávat samotného. Ne snad, že bych mu nevěřil. Ale neznáme se ještě tak dlouho, víš?"
Bezelstný úsměv v tu ránu zmizel z Richardovy tváře.
„Ríšo, neděs se. Ale musíš mi pomoct."
„Probůh, ale jak? To ho mám u tebe dvakrát denně kontrolovat?"
„No, spíš bych chtěl, aby ho měl stále někdo na očích. Aby byl s ním. Aby ho to nenutilo chodit někam sám, aby neprovedl nějakou špatnou věc, víš?"
„No, doufám, že nechceš, abych se k tobě na víkend nastěhoval a hlídal ho tam jako nějaký žalářník!" Richard vyprázdnil sklenici vína a zapálil si nervózně cigaretu.
„Asi si myslíš, že jsem blázen, ale takhle nějak jsem si to představoval, Ríšo."
„Ty si snad ze mě děláš legraci, ne? Copak ti mám hlídat kluka? Jako nějaký donašeč? Domyslel jsi, co tomu řekne on? Je chytrý jako rys. Přijde na to, že ho tam nechceš nechat samotného a ztratí v tebe důvěru."
„Ale já nevím, do jaké míry mu můžu věřit."
„Bydlí u tebe dva měsíce. Celý den je doma sám, ty chodíš z práce až v podvečer. A nikdo ti ho nehlídá. Jaký je v tom rozdíl?"
„Rozdíl je v tom, že tentokrát bude sám přes noc. Může si dělat, co chce. Může chodit do klubů, vysedávat po hospodách a nedej bože, aby zase šel do toho příšerného nevěstince."
„Radime, uvědom si, že tahle situace jednou musela nastat."
„Ano, ale já ho chci mít pod kontrolou!"
„Tak si najmi nějakého soukromého detektiva a nech ho sledovat. A nežádej svého nejlepšího kamaráda, aby sehrával roli policejního špicla."
„Takže ty mi nepomůžeš?"
„Promiň, ale tohle je pod mou úroveň. Urážíš tím sebe, Petra i mě. A teď mě omluv."
Richard se zvedl a bez rozloučení odešel z kavárny. Takhle vytočený už nebyl hodně dlouho.

XXXIII.

Richard se ještě chvíli procházel po Praze a přemýšlel. Co to Radima vůbec napadlo? Přeci se nesníží k tomu, aby hlídal partnera svého nejlepšího přítele? Na druhou stranu uvažoval, jak by se v téhle situaci zachoval on.
Nechal by člověka, který má za sebou takovou minulost samotného ve svém bytě, plném cenných věcí?
Domýšlel hlavní aspekt celé věci. Radimovu lásku k Petrovi a jeho svým způsobem opodstatněnou nedůvěru. Něco podobného nikdy nezažil, a proto si nemohl představit v téhle situaci ani sebe.
Možná má Radim pravdu a je třeba na mladíka dohlédnout. Působí skromně a pokorně. Ale třeba je to jenom hra a čeká na správnou příležitost, jak ze situace vytěžit maximum. Pak si ale vzpomněl na Petrovy krásné, ale přitom smutné oči. Navíc smutné oči plné dojatých slz. Lítostivé oči člověka, který si prožil tragický osud a potřebuje, aby mu s ním někdo pomohl bojovat.
Po hodinové procházce se Richard vrátil do svého bytu. Zapnul si televizi a rezignovaně se natáhl na gauč v obývacím pokoji. Chtěl mít prázdnou hlavu, nemyslet na nic.

XXXIV.

Richard usnul jako dítě. Spánek bývá blahodárným okamžikem roztěkané duše a on právě v tuhle chvíli toužil být daleko od zbytečných problémů.
Ze spánku ho vytrhlo vyzvánění mobilního telefonu. Ospale se podíval na display, kde se objevilo Radimovo jméno.
„Radime? Poslouchám."
Sluchátko však bylo hluché.
„Radime? Jsi tam?"
Po chvilce mlčení následoval nervózní nádech, a pak překvapivá odpověď: „Dobrý večer, pane doktore."
„Petře?"
Richard nesnášel neočekávané události. Měl rád, když věci fungovaly v zajetých kolejích a překvapení z duše nenáviděl. A to jak ta milá, tak nepříjemná. Zvraty v životním koloběhu mu připadaly nepatřičné a neuměl na ně adekvátně reagovat. A proto se i tentokrát ocitl v situaci, kdy začal tápat. Neměl navíc rád rozhovory po telefonu. Byly tak neosobní. Nakonec ze sebe přeci jen vypotil poměrně neutrální větu: „Stalo se něco?"
Ale i Petr byl nesvůj a jen těžko vyjadřoval své myšlenky.
„Asi vám přijde hloupé, že vám volám, pane doktore. Ale chtěl bych vám za mě i za Radima říct, že si vás oba moc vážíme a nechtěli bychom, aby naše starosti jakkoliv ovlivnily vaše dlouholeté přátelství." Opět pauza. Těch několik vteřin trvalo celou věčnost. Ale Richard mlčel.
„Pokud mě ještě slyšíte, pane doktore, rád bych vám za mě i za Radima řekl, že celou věc samozřejmě vyřešíme bez vaší pomoci. Nechceme vás zatahovat do našich osobních záležitostí." Dalších pár vteřin ticha. Richard se konečně odhodlal k reakci.
„Mám vás oba moc rád. Cením si, že jste se mi ozvali. Já bych k tomu odvahu hledal jen velmi těžko."
„Pane doktore, jen vám chci říct, že během Radimovy služební cesty si samozřejmě najdu v Praze ubytování. Ani by mě nenapadlo, abych tu zůstal tři dny sám, a už vůbec nechci, abyste mě tu hlídal. Mám složitou minulost a vůbec se nedivím, že mohu působit nevěrohodně. Radim do mě už tak vložil velikou důvěru, když mi tu dovolil dva měsíce zůstat. Chci, aby mi věřil, a pokusím se mu to dokázat." Petr předal sluchátko Radimovi.
„Ríšo, chci se ti omluvit za ten hloupý nápad. Ale když máš někoho rád, tak se o něj zároveň bojíš. Prozradil jsem Petrovi své obavy a zároveň jsem se mu za ně omluvil. Vím, že mu můžu věřit a on ví, že u mě může zůstat celý víkend, ale trvá na tom, že si najde ubytování a v neděli se ke mně vrátí. Opravdu mu věřím a je mi líto, že jsem na to přišel tak pozdě."
Richard nevěděl, co má odpovědět, a proto jen bez jakéhokoliv kontextu dodal: „Ano."
„I přesto, Petr ti to sám nabídnout nechtěl, ale bude moc rád, když tě o víkendu uvidí a někam spolu třeba zajdete. Udělá to radost i mně."
Zase jen jednoslovná odpověď: „Ano."
„Děkuji ti moc, kamaráde. Omlouváme se, že jsme tě vyrušili a přejeme dobrou noc."
„Dobrou noc." A obě strany hovor ukončily.
Richard se znovu položil na gauč a rezignovaně vydechl. Myslel při tom na jediné: proč není vše jako dříve?

XXXV.

Nebylo to snadné rozhodnutí, ale Richard nakonec Radimovi navrhl, že na víkend vymyslí program a bude mít Petra co nejvíce na očích. Radim za to svému příteli poděkoval a mnohem klidnější odcestoval do Francie.

XXXVI.

Petr čekal v pátek přesně v jednu hodinu před budovou univerzity, kde si ho měl Richard vyzvednout. Program byl jasný. Procházka po historických zákoutích staré Prahy, návštěva Národního muzea a podvečerní prohlídka Pražského hradu.
Petr pozorně poslouchal Richardův zasvěcený výklad a ptal se na každou maličkost z historie hlavního města. V muzeu byl poprvé a byl doslova nadšený z toho, jaké zajímavosti se skrývají v monumentální budově na Václavském náměstí. Nejvíce ho zaujala prohlídka Pražského hradu. Představoval si, jak se po chodbách pražské dominanty procházely významné postavy domácích i světových dějin. Doslova vysel Richardovi na rtech a vstřebával přitom majestátní atmosféru historického monumentu.
Richard byl jako v transu. Rád předával ostatním své znalosti a byl šťastný ve chvíli, kdy jeho slovům se zájmem naslouchali. A Petr byl moc milý posluchač. Byl jako suchá houba, která do sebe vsakuje okolní vodu. A ty jeho oči. Dnes nebyly smutné, dnes ze sebe vyzařovali zájem a radost z každé maličkosti.
Richard doprovodil Petra do firmy, kde měl mladík domluvený večerní úklid. Vrátil se domů a začal promýšlet program na společnou sobotu. Kolem desáté hodiny se po čase opět přihlásil na seznamovací chat.

XXXVII.

Petronius: Dobrý večer, pane kancléři.
Metternich: Ahoj filozofe, dlouho jsem tě tady neviděl.
Petronius: Ani já tebe. Měli jsme na sebe asi smůlu a míjeli jsme se. Mimochodem děkuji za zajímavou definici lásky.
Metternich: Je to můj subjektivní pohled.
Petronius: Moc se mi ta definice líbila. Jen přemýšlím nad tím, zda je láska i o soucitu a lítosti.
Metternich: Pokud k tomu druhému něco cítíš a přitahuje tě, tak ano.
Petronius: Už jsi něco podobného zažil?

Richard se zamyslel. Ano, určitě to zažil. Poznal intenzitu svých citů, když pocítil nesmírnou lítost nad ztrátou Aleše.

Metternich: Ano, zažil. Jednou.
Petronius: A miloval jsi v životě jen jednou?
Metternich: Ano, zažil jsem jedinou lásku. A ty?
Petronius: Já nevím.
Metternich: Miluješ svého partnera?
Petronius: Nevím. Začal jsem nad tím přemýšlet, když jsi mi napsal o tom soucitu a lítosti.
Metternich: A k čemu jsi dospěl?
Petronius: Sám nevím. Mám v hlavě trochu zmatek.
Metternich: To se v partnerském životě stává. Pokud ho opravdu miluješ, jednoznačně to poznáš. Je v tom někdo jiný? Ať už z jeho nebo tvé strany?
Petronius: S nikým jsem ho nepodvedl, ani on mě, pokud mu mohu věřit.
Metternich: A to je dobrý základ, filozofe. Moc nad tím přemýšlíš.
Petronius: Možná máš pravdu.

Ještě chvíli si psali o lásce a životu. O nenávisti a smrti. Až kolem půlnoci se Richard rozloučil a šel spát.

XXXVIII.

Už ve tři čtvrtě na devět zaklepal Petr na dveře Richardova bytu. Ten mu přišel otevřít s kartáčkem v ústech: „Pojď dál," zamumlal s plnou pusou.
„Dobré ráno, pane doktore. Asi jsem přišel brzy, viďte? Počkám na vás venku."
Richard ho zadržel a rukou mu naznačil, ať jde dál. Zavřel za ním dveře a ukázal mu do obýváku, ať si zatím sedne na gauč. Vrátil se do koupelny, kde rychle dokončil ranní hygienu, a pak šel svého mladého hosta oficiálně přivítat.
„Trochu jsem zaspal, tak se omlouvám."
Petr se na svého hostitele mile usmál: „Chtěl jsem vám poděkovat za včerejší odpoledne, pane doktore."
„Potěšení bylo na mé straně. Podobné vycházky po staré Praze pořádám se svými studenty poměrně pravidelně."
„Opravdu vás to neobtěžuje? Byl bych nerad, abych vás okrádal o drahocenný čas."
„S tím si nedělej starosti, chlapče. Bylo mi s tebou moc příjemně. Dáš si kávu? Ještě jsem se ani nenasnídal."
Petr seděl skromně na gauči a prohlížel si svého hostitele. Ten měl na sobě pouze staromódní kalhoty od pyžama a chlupaté pantofle. Jeho vlasy byly roztomile rozcuchané, vypadal po ránu legračně. Mladík sledoval, jak při rozhovoru roztržitě hledá po místnosti cigarety a jak si nakonec jednu netrpělivě zapaluje. Znovu si mohl prohlédnout Richardovu postavu. Měl výrazně světlou pleť. Jeho tělo bylo štíhlé, hrudník sportovní, s lehkým, téměř neviditelným chmýřím, ploché břicho, ruce svalnaté...
Richard si všiml, že si ho Petr prohlíží, a tak rozpačitě zopakoval otázku: „Co ta káva?" a odběhl do ložnice vzít si triko a kalhoty.
Petr si všiml Richardových rozpaků a v duchu se jim zasmál. Zavolal za ním do ložnice: „Moc rád si dám malou kávu, pane doktore."
Petr na chvíli osaměl v Richardově obývacím pokoji. Bylo tu čisto a uklizeno. Skromný nábytek, levou stěnu lemovala dlouhá knihovna. Petr vstal a začal si prohlížet tituly jednotlivých knih v regálech. Našel tu antické filozofy, slavné romány 19. a 20. století, historické monografie, detektivky, knihy o sportu i cestopisy. Richard své knihy musel milovat. Měl je seřazené podle žánrů i abecedně.
Petr se otočil a přemístil se k Richardovu psacímu stolu. Na něm ležel vypnutý notebook, tiskárna a několik zarámovaných fotografií. Na největší z nich byl vyfocený opálený čtyřicátník s překrásným úsměvem a vedle něj pohledný mladík se šťastným výrazem ve tváři. Petr vzal fotografii ze stolu a prohlížel si ji.
Richard vešel se dvěma šálky horké kávy: „Tohle je fotografie z naší první společné dovolené. Je to už hrozně dávno. Bylo mi osmnáct let."
„Promiňte. Jen jsem se chtěl podívat."
Richard na mladíka zamrkal: „Nemusíš se omlouvat. Jsou to prostě jen vzpomínky."
„Váš přítel byl krásný muž. A vy jste ho musel moc milovat. Je to poznat z toho šťastného výrazu."
„Miloval jsem ho. A asi už nikdy nebudu nikoho milovat tak jako jeho."
„Rozumím vám."

XXXIX.

Nymburk, Poděbrady, Stará Boleslav, Mělník. Byl to překrásný výlet. Když oba vystupovali, unavení po celodenním cestování, z Richardovy Fabie na parkovišti před románským kostelíkem v Levém Hradci, už se pomalu stmívalo. Richard začal vyprávět poutavý příběh o počátcích české státnosti a ukazoval Petrovi pozůstatky opevnění ranně středověkého hradiště. Dvojice obešla kostelík svatého Klimenta a zastavila se na vedlejším palouku s tajemným výhledem do údolí kolem Vltavy.
Byla už skoro tma, ale slunce dostatečně prohřálo okolní vzduch. Richard přestal mluvit a oba se zaposlouchali do podvečerního ticha.
Petr se přiblížil z boku k Richardovi a jemně se dotkl jeho ruky. Richard se ani nepohnul, jen se mu zrychlil dech. Mladík se pomalu natočil ke svému průvodci a zahleděl se mu zblízka do tváře. Richard nevydržel jeho pohled a po chvíli sklopil oči. Petr se pomalu vrátil na původní místo a zašeptal: „Promiňte."
Dvojice se mlčky vrátila do auta.
„Nevím, proč jsem to udělal, pane doktore. Moc se omlouvám."
Richard mlčel.
„Nemyslel jsem to zle. Chtěl jsem vám dát najevo, že mi s vámi bylo moc krásně. Že to byly moc hezké okamžiky. Nikdy se ke mně nikdo tak hezky nechoval. Nepřistupoval jste ke mně jako k dítěti. Prostě mě to okouzlilo a já vám chtěl poděkovat."
Richardovi vyklouzly dvě malé slzy z očí. Pravá ruka mu sjela z volantu a on ji položil na Petrovo koleno. Po chvíli ji rychle vrátil na své místo. Mlčky dojeli k Richardovi domů.

XL.

„Petře, chci tě ujistit, že Radim je můj nejlepší kamarád. Dnes jsme se oba dopustili věci, která by ho moc mrzela."
Petr seděl na gauči v obývacím pokoji Richardova bytu a mlčel. Richard netrpělivě přecházel z jedné strany místnosti na druhou a kouřil. Pokračoval:
„Zachovali jsme se oba nerozvážně. Nevím, jak bych tohle Radimovi vysvětloval. Souhlasil jsem s tím, že se ti budu o víkendu věnovat, ale netušil jsem, že to dopadne takhle."
Richard se zastavil a podíval se na Petra: „Čekal jsem, že mi to vysvětlíš, chlapče."
Petr vstal a potichu odpověděl: „Bude lepší, když půjdu pryč, pane doktore." Chystal se odejít. Richard ho ale zastavil.
„Počkej... Myslím, že jsi to příliš nevysvětlil. Ty při tak zásadních věcech pokaždé odcházíš pryč?"
„Pane doktore, je mi to opravdu líto. Zachoval jsem se hloupě, ale musel jsem to udělat. Prostě to nějak vyplynulo ze situace. Bylo mi krásně a vy jste stál vedle mě. Copak je na tom něco zlého?"
Richard nechápavě pozoroval Petra: „Zlého... Nic na tom není zlého. Ale dotýkal ses mě. Divně ses na mě díval..."
„Vy jste mi dal ruku na koleno!"
„To je sice pravda, ale to bylo takové konejšivé, kamarádské."
Petr se zatvářil rezignovaně: „Máte pravdu, pane doktore. Udělal jsem chybu. A teď už mě nechte jít."
„Tak tohle ne, mladíku. Takovéhle rezignované řeči si prosím odpusť."
A Petr nečekaně spustil: „Co byste chtěl teda slyšet? Že mi celý den, a taky včera, bylo moc fajn? Že jsem rád poslouchal váš výklad? Že jste zajímavý člověk? Že jsem na vás mohl oči nechat? Že v sobě skrýváte smutek, ale zároveň vyzařujete energií a rozhledem? Že jsem prostě podlehl situaci a chtěl jsem vás držet za ruku a sdílet s vámi ty příjemné okamžiky?"
Richard se nechápavě podíval na mladíka a poznamenal: „Ale co Radim?"
Petr odevzdaně zakroutil hlavou: „Radim... Nevím, co Radim. Prostě mám v hlavě zmatek. Sám nevím, co si teď mám myslet a vy mi to příliš neulehčujete!" Sednul si zpátky na gauč a rozplakal se.
Richard ho chvíli nechápavě sledoval, pak k němu přistoupil a jemně ho pohladil po vlasech.
Petr zvedl hlavu a podíval se Richardovi do očí.
Richard ho chytil za ruku: „Neplakej. Nesluší ti to," a dodal: „Zajdeme na večeři?"
Petr se smutně usmál a pokýval hlavou na souhlas.

XLI.

Hnacím motorem večera se stalo víno. Nejprve v restauraci u dobrého jídla, později v gay klubu při tanci. Richard zcela vypadl z konceptu konzervativního samotáře a bavil se po boku Petra jako nikdy před tím. Oba seděli u baru a diskutovali o cestování, památkách, politice, historii, jídle, své minulosti a dalších možných i nemožných věcech. Jako by se znali už týdny.
Petrovy azurově modré oči zářili radostí a dvojice působila jako šťastný, zamilovaný pár. Richard se hodinu po půlnoci cítil velmi opilý. Už hodně dlouho neovládlo jeho mysl alkoholové opojení. Jeho rozlišovací schopnosti se zhoršovali, ovládací schopnosti jako by téměř vymizely. Smál se, vtipkoval, byl najednou úplně proměněný. A Petr byl čím dál tím více překvapený. Jeho starší společník je nejenže sečtělý a decentní, ale je i rozverný a je s ním nebývalá legrace. I jeho schopnosti sebeovládání významně poklesly. Fyzický i duševní odstup od nejlepšího přítele jeho partnera se zmenšoval a on se jej na tanečním parketě konečně mohl dotknout. Nejprve ruky, pak pasu a nakonec jeho tváře. Při tom měl v sobě jediný rozeznatelný pocit - štěstí.
A Richard? Nechal se unášet nebezpečně vysokou horečkou sobotní noci do nekonečných výšin. Nebránil se mladíkovým dotykům. Naopak je vyhledával a opětoval je. Konečně zas po čase žil. Nevnímal okolí. Prostě žil.
Teprve když seděl s Petrem v taxíku, který je vezl do Richardova bytu, začal si uvědomovat, jak daleko se události posunuly. Dostal strach. Z Radima, z Petra a hlavně ze sebe. Kam až nechal situaci dojít? Věděl, že nejedná správně. S ohledem na svého nejlepšího kamaráda, na rozpolcené srdce kouzelného mladíka i na sebe. Přesto pozval Petra k sobě. Chtěl, aby u něj přespal. Musel to udělat. Už při placení se však rozhodl. Přeci nemůže udělat takovou hloupost, aby se s ním vyspal. Musí tomu zabránit.
Petr byl v sedmém nebi. Myslel jen na Richardův úsměv, na jeho mužný hlas, oduševnělá slova. Zamiloval se. Tentokrát se opravdu zamiloval a ani nevěděl jak. Nemyslel na možné důsledky, nemyslel na Radima. Je na blízku člověku, kterého hledal. Už hodně dlouho.

XLII.

Richard zachytil mladíkův smutný pohled. Vzal z prádelníku prostěradlo a ustlal mu v obývacím pokoji na gauči. Petr počkal, až hostitel upraví pohovku do náležitého stavu, a pak jej chytl za ruku. Oba vystřízlivěli natolik, aby byli schopni reflexe svých vlastních slov.
„Byly to dva krásné dny, pane doktore. Chtěl bych vám za ně poděkovat."
Richard se pustil mladíkovy dlaně, otočil se a odešel do ložnice. Převlékl se do pyžama a lehl si rezignovaně do postele. Cítil, že tenhle večer nezvládl. Nedokázal se ovládat a porušil veškerá pravidla svého dosavadního osamělého života. Chtělo se mu křičet vztekem, ale zároveň plakat smutkem. Nechápal dnešní události a hlavně nechápal sám sebe. A nemohl usnout, dlouho se převaloval z jednoho boku na druhý.
Po hodině bdělého snění uslyšel jemné zaklepání na dveře, které se po chvilce otevřely. Do pokoje pronikalo oknem intenzivní světlo měsíce v úplňku a on nad sebou spatřil siluetu chlapecké postavy.

XLIII.

Petr vstoupil do pokoje a ve spáncích slyšel nervózní tlukot svého mladého srdce. Uvědomoval si drzost svého činu, ale nelitoval toho. Musel přijít. Spatřil Richarda, jak jej z postele sleduje s napjatým výrazem ve tváři. Sklonil se nad něj a pohladil ho.
Richard při jemném pohlazení zavřel oči. Bránil se vidět to, co bude následovat. Ale pak je znovu otevřel. Sledoval, jak si mladík sedá na okraj postele. Byl nahý, krásný. Dal mu ruku na rameno a jemně ho položil vedle sebe.
Petr se nechal vést Richardovou rukou a nepřestával se mu dívat do očí. Bál se, ale důvěřoval mu. Richardova ústa se přiblížila k jeho horkým rtům. Polibek byl nejprve nesmělý a krátký, ale poté dlouhý a vášnivý.
Richard odtrhl ústa od mladíkových rtů. Dýchal rychleji, než kdy jindy. Jako žíznivý poutník, který se napije ze studny v blahodárné oáze, a pak nemůže chytit dech. Přivoněl si k Petrovu tělu. Bylo krásné, štíhlé, holé. Chlapecké tělo antické krásy. Vonělo čerstvou dospělostí a touhou. Ponořil hlavu do mladíkova klína.
Petrova mužnost se probudila. Hladil Richarda po ramenou a něžně si hrál s jeho hustými vlasy.
Richard se odtrhl od mladíkova mužství, posadil se na něj a prohlížel si ho se slzami v očích.
Petr zachytil padající slzy na své hrudi. Položil Richarda na záda, svlékl ho, lehl si na něj a dlouze ho políbil. Zvedl mu nohy na svá ramena a pomalu do něj pronikl.
Richard pociťoval mírnou bolest, ale zároveň nespoutanou rozkoš.
Spojení trvalo dlouho. Nahá těla se vášnivě prolínala až k fyzickému vyčerpání.
Noc byla dlouhá a přesto tak krátká. Plynule přešla v ranní rozjímání a opakování krásných chvil v rozmanitých podobách lidského milování.

XLIV.

Richard se nemohl dočkat, až opět uvidí Pavla. Vyzvedl svého bratra z ústavu v pátek v sedm večer. Nastal obvyklý víkendový rituál, který se konal pravidelně jednou za měsíc. Páteční projížďka po Praze, sobotní návštěva zoologické zahrady a nedělní oběd s přáteli.
Richard svého mladšího bratra miloval nade vše. Jeho bezelstnost a čistota ho uklidňovala. Už od narození se sám sebe ptal, proč musel osud zasáhnout svou děsivou ranou Pavla a ne jeho samotného. Cítil za něj odpovědnost a snažil se mu být na blízku.
Pavel byl zvláštním stvořením. Příroda mu odebrala schopnost racionálního myšlení, sluch i hlas a neumožnila mu, aby chodil po vlastních nohou. Neobešel se bez pomoci druhých, ale i přes to v něm zůstal člověk. Citlivý a milující. A Richard byl jeho anděl strážný. Jak byl šťastný, když se jednou za měsíc otevřely dveře od internátního pokoje a do místnosti vešel jeho ochránce. Silný starší bratr, který s ním měl trpělivost a kterého tak rád držel za ruku.

XLV.

A byla to právě Richardova ruka, která Pavlovi ve znakové řeči oznámila, že hosté jsou za dveřmi. Mladšímu bratrovi se rozzářily oči. Dojel s vozíčkem ke dveřím, čekal, až se otevřou, a vítal jednotlivé návštěvníky. První dorazila Simona. Pavel se začal nadšeně plácat po stehnech a vztáhl k mladé ženě ruce na uvítanou. Simona se na něj usmála a pohladila ho po vlasech.
A pak dorazil Radim s Petrem.
Postižený mladík Radima poznal okamžitě a začal se nahlas smát. Radim mu podal pravou ruku a výrazně artikuloval: „UŽ MÁME HLAD. OD RÁNA JSME NIC NEJEDLI!"
Pavel přikývl a už se začal pomalu obracet ve směru do kuchyně. Richard ho ale zastavil.
„PŘIŠEL I RADIMŮV PŘÍTEL PETR, BRÁŠKO."
Pavel si začal mladíka nedůvěřivě prohlížet, a pak se tázavě otočil na Richarda. Ten přikývl a Pavel podal Petrovi pravou ruku na pozdrav. Mladík na Richardova bratra zamrkal a potřásli si pravicí. Pavel se uklidnil a otočil svůj vozík směrem do kuchyně.
Oběd probíhal v přátelské atmosféře, ale Richard se nemohl pořádně soustředit. Od minulé neděle se s Petrem neviděl. V pondělí mu poslal sms zprávu, že by jejich scházení nemělo budoucnost, že by ho nedokázal brát jinak, než jako Radimova partnera a že má vůči svému nejlepšímu příteli výčitky svědomí. Že to sice bylo krásné, ale pomíjivé a že na to musejí oba co nejrychleji zapomenout.
Petr odpověděl jediným sdělením: „Nezbývá mi nic jiného, než respektovat tvou volbu."
A od té chvíle žádná komunikace. Radim se nic nedověděl. I přes to se Richard každé ráno probouzel se zvláštním pocitem, že mu vedle na posteli někdo chybí.
A teď tu všichni seděli u jediného stolu. Richard se nemohl zbavit pocitu, že si ho Petr potají prohlíží. Seděl naproti němu, vedle Radima, a pokaždé, když se na něj podíval, uhnul Petr rychle pohledem. Jen jednou se delší okamžik podívali vzájemně do očí a Richard nalezl v mladíkově pohledu prazvláštní smutek. Poté se raději soustředil na oběd.
Po jídle si Radim s Richardem uvařili kávu, přemístili se do obýváku a vyměňovali si zážitky z posledního týdne. Petr se nabídl a šel společně s Pavlem a Simonou umývat nádobí.
„Ríšo, moc ho miluju. Opravdu. Je to tak hodný člověk, že si snad ani někoho takového nezasloužím."
„Vypadáš moc šťastně, příteli."
„Ten by mi nikdy neublížil."
„Hlavně neubliž ty jemu. Víš, hodní lidé vyjadřují náklonnost těm, kteří se k nim chovají hezky. Nikdy ho neudělej nešťastným. Je to příliš čistá duše."
„Asi mě zabiješ, Ríšo...."
„A je to tady... Co jsi provedl?"
„Já se prostě neumím kontrolovat."
„Na té zahraniční cestě? Něco bylo?"
„Já vím, jsem hlupák."
„Radime, vždyť jsi byl pryč jenom tři dny!"
„Prostě se to stalo, znáš mě."
„Právě že moc dobře. Radime, proč to děláš?"
Richard sklopil oči. V tu chvíli si vzpomněl na minulý víkend. Uvědomil si, že on má to nejmenší právo kritizovat svého kamaráda za očividnou chybu: „Řekl jsi to Petrovi?"
„Blázníš? To by byl konec. Nechci o něj přijít."
„Musíš se změnit, Radime."
„A myslíš, že to nevím?"
„A dokážeš to?"
„Netuším. Jen vím, že Petra moc miluju."
Richard si zapálil cigaretu, zvedl se a nechal Radima v obýváku samotného.

XLVI.

Dveře do kuchyně byly mírně pootevřené, a tak mohl Richard sledovat dění v místnosti, aniž by byl viděn. Simona myla nádobí a Petr seděl u kuchyňského stolu vedle Pavla.
Richard zatajil dech. Spatřil Petra, jak s jeho bratrem komunikuje pomocí znakové řeči. Uměl ji dokonale. Ani on sám ji takhle neovládal. Pavel byl nadšením bez sebe. Vesele se plácal po nohou a občas Petra pohladil po vlasech. Petr byl trpělivý a usmíval se.

XLVII.

Richard se Simonou osaměli. Pavel usnul v ložnici a Radim s Petrem odešli domů. Byl to zvláštní den. Lidské příběhy se proplétají prapodivným způsobem. Jako by osud vymýšlel stále složitější uzly, které je takřka nemožné rozvázat.
„Zachoval jsem se jako dítě, Simono."
„Zachoval ses tak, jako by se zachoval téměř každý v takovéto situaci."
„Ale nechal jsem to dojít příliš daleko."
„Kdybys to nechtěl udělat, tak to neuděláš."
„Jsem hlupák."
„Jsi do něj zamilovaný, Ríšo?"
„Proboha Simono. Proč jsem ti to vůbec říkal?!?!"
„Tak ano nebo ne?"
„Cožpak je možné na všechny tvé otázky odpovídat ano nebo ne? Mluvíš jako ty tvoje ankety. Přeci nic není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá."
„Sledovala jsem vás při obědě. To jsi slepý? Ten kluk na tobě může oči nechat."
„Ale je to slepá ulička."
„Jak to? Neříkej, že nejsi zamilovaný."
„Simono, Petr chodí s mým nejlepším kamarádem. Tohle přeci nemá budoucnost."
„Cožpak on ti nikdy nikoho nepřebral?"
„V posledních letech jsem o nikoho nestál, tak mi nemohl nikoho přebrat."
„Ale jdi ty. Kolikrát jsi mi říkal, že se ti někdo líbil a nakonec skončil u Radima v posteli."
„To je ale něco úplně jiného. Ti kluci se mi jen líbili. Nikdy jsem se s nimi neseznámil, natož abych o ně stál. A Radim byl prostě rychlejší."
„Pavel si ho zamiloval..."
„A proč do toho proboha zatahuješ Pavla? Ten s tím nemá nic společného."
„Umí znakovou řeč. Jeho bratranec je hluchoněmý."
„Nechápeš to? Nemůžu prostě podrazit svého nejlepšího přítele. Partneři přicházejí a odcházejí, ale praví přátelé by měli zůstat navěky."
„A ty se budeš celý život ohlížet na druhé? Proč někdy něco neuděláš jen pro sebe. Vždyť se na sebe podívej. Žiješ tu jako v klášteře. Obklopený knihami, historií, stále stejnými lidmi. Tebe to takhle baví? Vždyť se z toho jednou zblázníš."
Richard vstal a začal se neklidně procházet po místnosti: „Vím, že někoho vedle sebe potřebuji. Vím to už hodně dlouho. Vím, že nemůžu žít vzpomínkami na Aleše. Vím, že se po večerech trápím. Vím, že ten můj klid je pouze fikce a že citově vysychám. Že jsem ostatním pro smích a že žiji v iluzích a umělém světě." Zvýšil hlas: „Simono, Kriste pane, já tohle všechno vím. Vím to, ale nikomu to neříkám. Nechci být na obtíž. Všechny ty roky mě všichni jenom litují, třebaže to neříkají nahlas. Cožpak vás všechny neslyším, jak upozorňujete cizí lidi, aby se mě neptali na Aleše? Jak mě bráníte před trápením a drsnou realitou? Ale já nejsem sfinga, nejsem hlupák a nejsem bez citů. Nejdříve jsem jenom brečel, ale teď už se jen trápím." Zhluboka se nadechl: „A Petr? Simono, proč se nemohl objevit někdo jiný? Nekomplikovaný? Kdo by nechodil s mým nejlepším kamarádem? Já vím, že je to skvělý člověk. Je krásný, chytrý, neměl jednoduchý osud. On má snad všechno, co bych si přál. Máš pravdu, i toho chudáka Pavla si získal.... Simono, už dlouho mi s nikým nebylo tak krásně. Minulý víkend jsem byl šťastný. Věř mi nebo ne, ale já byl poprvé po letech opravdu šťastný. Ale prostě to nemůžu Radimovi udělat. Nemůžu, i když bych miliónkrát chtěl. Nemůžu, nemůžu."
Simona se zvedla, přistoupila k Richardovi a objala ho. Richard se jí rozbrečel na rameni.
„Simono, proč je všechno tak těžké a komplikované."
„Neboj, Ríšo. Všechno bude dobré. Mám tě moc ráda, a i kdyby se mělo stát cokoliv, budu stát vždycky za tebou."
„Mám tě rád."
„Já tebe taky."

XLVIII.

V pondělí dozrál čas. Petr o tom přemýšlel hodně dlouho. Ráno si sbalil své věci a opustil Radima. Na nočním stolku mu nechal krátký vzkaz: „Děkuji za vše, ale musím odejít."
Našel si pokoj v levné ubytovně na kraji města. Odpoledne se procházel po Praze a hledal. Hledal dlouho, ale nakonec našel, co potřeboval. Malá budova státního gymnázia se před ním objevila jako přízrak. Bylo to znamení.
Rozhodl se dokončit, co před časem ve svém rodném městě přerušil. Nebude to snadné: rozdílové zkoušky, všechny nezbytné formality, ale byl pevně rozhodnutý.
Večer opět uklízel v jedné firmě. Když dodělal svou práci, sedl si na chvíli k jednomu počítači, který zůstal přes noc zapnutý, a připojil se k internetu.

XLIX.

Richard kouřil ten večer jednu cigaretu za druhou. Nechtěl být sám, ale zároveň nechtěl nikoho obtěžovat. Potřeboval společnost, ale zároveň věděl, že by dnes nebyl dobrým společníkem.
Zhasnul v celém bytě světla a zapálil si na pracovním stole svíčku. Nevěděl, proč to dělá, ale plamínek svíčky ho svým způsobem uklidňoval.
Zapnul počítač a připojil se k internetu. Jediným únikem z nočního spleenu byl virtuální svět. Vyplnil uživatelské jméno, heslo a čekal, s kým najde společnou řeč.

L.

Petr si otevřel chatovou stránku. Chtěl si s někým povídat, dnes nechtěl být sám. Vyplnil uživatelské jméno. Když si před časem zakládal svůj profil, přemýšlel, jakou si zvolí přezdívku. Hned poté, co se seznámili, mu Radim doporučil, aby zašel na veřejnou přednášku jeho nejlepšího přítele. Petr ještě tehdy Richarda neznal, ale jeho přednáška o Vídeňském kongresu ho zaujala. Nikdy mu neřekl, že se na něj byl ve škole podívat. Ale kromě mnoha nových poznatků o konci bonapartovské éry si Petr odnesl moudrý citát, který Richard použil na konci hodiny: „Ryby musí plavat."
Richard tím chtěl zdůraznit fakt, že po době plné válek se museli lidé po Vídeňském kongresu vrátit do normálních kolejí.
Lidé tehdy byli jako ryby. Během bojů vystoupili z vody a museli bojovat. Prali se o přežití. A pak nastal mír. Ryby se tedy vrátily do vody, kde je jejich místo. A ryby musí plavat, aby žily. Na vzduchu totiž zemřou.
Tohle moudro převzal Richard od Petronia, slavného antického satirika, člověka mnoha tváří a nevídané lidské moudrosti.
Proto si Petr vybral na chatu přezdívku „Petronius". I dnes večer se tak přihlásil a s napjetím očekával, s kým bude tentokrát virtuálně trávit noc.

LI.

Metternich: Zdravím elegantiae arbiter.
Petronius: Zdravím na dvůr císaře Františka, pane kancléři. Víte, že ryby musí plavat?