Divoké kachny

Tenhle text vznikl po návratu z Francie. Nejde o epiku. Je to jen pocitová lyrika, která vychází z podivného zážitku. Mimo jiné bude součástí rozsáhlejšího textu, do kterého jsem ji nenásilně vsunul.

V kavárniVladimír Vokál

Divoké kachny

Čekal jsem na schůzku. Dorazil jsem o něco dříve a objednal si kávu.
U vedlejšího stolku seděl malý chlapec se starším mužem, štíhlým, vysokým, s úplně bílými vlasy, zřejmě dědečkem. Starší muž si četl noviny, hoch jedl ovocný dortík. Dětská bezelstnost je obdivuhodná. Chlapec si mě dlouho nevšímal, ale po chvíli zjistil, že dvojici sleduji. Podíval se mi do očí a já se na něj usmál.
Přestal jíst. Prohlížel si mě, pak se zvedl a přistoupil ke mně. V tu chvíli stařík odložil noviny a zpozorněl.
„Víte, že letos poprvé nepřiletěly?"
Nejprve jsem myslel, že chlapci špatně rozumím, ale jeho francouzština byla velmi srozumitelná, dětská.
„Nerozumím," odpověděl jsem.
Chlapec ale pokračoval: „Každé jaro se uhnízdily u rybníka v parku, ale letos tu ještě nejsou. Vždycky tu už v tuhle dobu byly."
Nevěděl jsem, co mám chlapci odpovědět. Očekával pochopení? Pomoc? Ale s čím?
„Až půjdete kolem rybníka, všimněte si, že je prázdný. Není to smutné?" Hoch byl naprosto přirozený.
Stařík rychle dopil kávu, přistoupil k chlapci, pohladil ho, chytil za ruku a pomalu odcházeli. Ještě než se vzdálili, otočil se a potichu dodal: „Mluvil o divokých kachnách, monsieur. Promiňte, je to ještě dítě."
Starý muž se zastavil u baru, položil na něj bankovku a opustil s chlapcem kavárnu.
Každý má s konkrétním místem spojené něco jiného, osobitého. Mám i já podobné místo, o kterém jednou budu chtít hovořit s úplně cizími lidmi?
Bloudil jsem městem a přemýšlel o svých dalších krocích. Nebyl jsem schopen vnímat lidi kolem sebe. Připadal jsem si sám.
Ale jak z toho všeho ven? Točím se v bludném kruhu. Uvíznut v přítomosti bez naděje na budoucnost.
Zamířil jsem k městskému parku a hledal útěchu v jarní přírodě, která se právě probouzela po několikaměsíčním spánku. Sedl jsem si na lavičku a pozoroval rozpukající zeleň, ještě čerstvou, plnou života a naděje. Park šuměl barevnou abstrakcí a dokonalý dojem dokresloval spokojený zpěv ptáků. Městský ruch jako by ustoupil do pozadí a bál se zneklidnit rodící se jaro. Ulevilo se mi. Cítil jsem pokoj a bezpečí. Jako bych z přírody pomalu čerpal další energii do života.
Okouzlení vyrušil teprve pohled na nedaleké jezírko. Došel jsem až k němu. Vzpomněl jsem si na chlapce a jeho divoké kachny. Hledal jsem na něm stopy života, ale nalezl jsem pouze jedinou labuť, brázdící jeho zelenavou hladinu. Byla smutně osamělá a špinavá. Chvíli jsem ji pozoroval, jak potápí hlavu do vody a loví malé rybky. Nebyla příliš úspěšná. Opakovaně nořila hlavu do jezírka a jako by s jejím neúspěchem opouštěla naději i moje touha po poznání. Nakonec jsem se smutně otočil a odešel.
Když můj vlak do Paříže opouštěl tohle zvláštní město, otevřel jsem na chvíli okno a nechal se bičovat proudícím vzduchem. Působil jako studená sprcha a já se teprve tehdy probouzel ze svého zklamání. Slunce už zapadalo a já se zahleděl na červánky, které se tvořily za obzorem.
A tu jsem je uviděl. Nejprve vypadaly jako nepatrná černá skvrna kdesi v dálce před vlakem. A pak se začaly přibližovat. Rychlost vlaku se zvyšovala a černá skvrna byla stále větší. Letěly velmi nízko, a když vlak míjely, definitivně jsem je poznal. Zavřel jsem okno a usadil se do čalouněného křesla. Smutek se vypařil a já se po dlouhé době zase usmál. Zavřel jsem oči a pocítil naději.
Divoké kachny přiletěly.