Šmoulové v tramvaji

Asi to znáte – máte úplně jasnou představu o tom, jak vše proběhne. Je to jako film. Jenže do filmu jménem život zasahují nepředvídatelné události – jako třeba šmoulové.

To jsem si takhle naplánovala Valentýna. První rada – nikdy nic neplánujte.

Moje představa nebyla ani moc náročná nebo neobvyklá. Chtěla jsem jen v Lidlu koupit srdíčkové bonbony. Myslela jsem na to už o týden dopředu a každé odpoledne jsem si říkala, že je koupím, abych to nenechávala na 14.

Je 14. a já stále nemám bonbony. Srdíčkový bonbony. Znamená to tedy, že po práci letím odevzdat jedné slečně šaty, pak pro bonbony a honem domů péct proteinový sušenky.

Slečna má zpoždění – kazí se mi harmonogram. „Chichi, nečekáte dlouho?“ přižene se ke mně. S tím nejsladším úsměvem s příchutí kyselého hroznu jí odpovím, že ne. „Snad mi budou“ strachuje se. „Ale barva je nádherná“. Ještě aby nebyla, říkám si v duchu. Královská modř je vždycky nádherná, otázkou je, na co ji navlíknete. Slečnu v leopardích leginách jsem si pro tyhle šaty tedy nepředstavovala. No co, s tím už nic nenadělám.. Loučí se se mnou, jako bychom spolu pásly husy – div že mě neolíbá (upřímně, nerada bych v tramvaji šmudlala rudou rtěnku z tváří), ovine se jako psí víno kolem svého nagelovaného přítele a mizí si užívat Valentýna. Já se ženu na tramvaj.

„Osm, osm, osm“ vizionářsky si přeji svou tramvaj. Jede pět, jedna a dvacet šest. Že bych to dělala blbě? Ze zamyšlení mě vytrhne zacinkání pětky, která je připravena k odjezdu z nástupiště. A co myslíte, že stojí za ní.. Osm. Jak já nesnáším nástupiště, kde se za sebou vejdou dvě tramvaje. Mám barevnou šálu (dnes mi kolegyně řekla, že babičkovskou a včera mi řekla, zda jsem si tu čepici háčkovala sama tsss, tak dnes jsem si vzala čepici neháčkovanou), takže pro řidiče jsem nepřehlédnutelná a nezavře mi před nosem.

Musím projít celou tramvaj, protože pak vystupuji vzadu. Usazuji se na samostatné sedadlo – dnes se nechci s nikým tulit a nejraději bych se na nikoho ani nedívala. Což bohužel nejde zařídit díky našim krabicově družným tramvajím. Zlaté ty staré se sedadly v řadě za sebou. Krabice nesnáším.

Lovím v tašce milion věcí – třikrát kapesník, protože mi teče z nosu, díky smrkání si setřu lesk z pusy, takže jí musím napatlat znovu – a celou dobu cítím, jak mě přes uličku při každém cvaknutí patentu mé kabelky někdo sleduje. Sedí tam starší paní a asi se bojí, že každou chvíli vyndám vzducholoď – velikost mé tašky by tomu odpovídala. Možná, že chce leták z nějakého obchoďáku, aby mohla koupit máslo v akci. Měla jsem si sednout k ní a sdělit jí úžasnou novinu – že cena másla zůstala stejná, ale zmenšili gramáž.

Cestu přežiju s očima zabořenýma do ubíhající silnice. Naproti mě totiž sedí nějaký chlápek s vlasy jak Rákosníček a telefonem u ucha. V rámci svého telefonního hovoru vysvětluje nějakou veledůležitou věc druhé straně a má potřebu na potvrzení svých slov na mě vždycky kývnout nebo aspoň mrknout. „Kruci, ale já vůbec nevím, jak se správně instalují krbová kamna a ze slovního spojení “krbová vložka“ znám jen tu druhou část a rozhodně ji nedávám do krbu“.

Konečně Bílá labuť. Opouštím tramvaj i přednášku o krbech a pádím do Lidlu. Kupodivu zde není narváno. Dneska pospíchám, takže ani moc nevnímám ostražité pohledy ochranky. „Vždyť dneska nevypadám jako homeless, tak proč vždycky civí jen na mě?“ Chm, ani babičkovská šála je nepřesvědčí.. Po deseti minutách hledání bonbonů se jejich pohledům ani nedivím. Musím vypadat, že jsem cosi ztratila a nemůžu se rozhodnout, jestli to hledat nahoře nebo dole. Občas se k tomu přimíchá i nádech krátkozrakosti. Dneska jsem si ale vzala kontaktní čočky, tak mi neříkejte, že ty bonbony nenajdu.

Proletěla jsem ten krám dvakrát – shora dolů i zleva doprava a nic. Srdíčka se vypařila a ze mě se začíná kouřit při vymýšlení náhradního plánu. „Přece nemůžu koupit Mozartovy koule nebo velikonočního zajíce“. Ty jejich akce napřed mě vytáčí.

První vidím XXL balení Margotek. „To je dobrý, ty má rád a potěším ho 4x v 1“, myslím si a už po nich chňapám, když v tom vedle paní zažije medvídkový útok. Sesypaly se na ní pytlíky z krabice. Nečekaně a zákeřně zezadu. Třeba to narafičili kožaci z ochranky, aby se trochu zasmáli.

Pomáhám jí sebrat posledních pár pytlíků a jak tam tak lezu dole u těch bonbonů, slyším hlasy: „Kup si nás, kup si nás. Jsme krásní, modří, veselí a hraví. Nevolej nám do klubu, ale kup si nás, kup si nás“. Oni si tam lebedí šmoulí marschmalláci. No nekupte je. Zatemňuji si mozek a jeho nářky nad tím, co v tom je a jak se to vyrábí a beru jeden pytlík. Honem ke kase než si to rozmyslím.

Po zaplacení zjišťuji nemilou věc. Margotky se ještě do mé tašky na vzducholoď vejdou, ale tolik šmoulů tam už nenaskládám. „Tak pojďte moulové neskladní, ponesu vás v ruce“.

Zákon schválnosti pracuji dnes dokonale. Na zastávku mi chybí ještě nějaký ten metr a moje tramvaj už si to šine. Po bleskovém úsudku, zda chci čekat nebo poběžím a že ladným krokem ji rozhodně nestihnu, volím druhou možnost. Kabelu rychle shodím do ruky a bambule u čepice nestačí nadskakovat. Vběhnu do tramvaje a zastavím se až uprostřed. Teda to jsem to ale rozpálila, jsem mohla běžet takhle až domů. Kecám, skončila bych na Florenci a musela bych dostat kyslíkovou masku.

Chytám se tyče a v tom se na mě otáčí nejbližší spolucestující. Šmoulové trochu šustí a já tři ruce nemám. V jedné tašku, ve druhé šmouly a něčím se držet musím. Zvolila jsem tu se šmouly. Uvolňuje se místo a tak si sedám. Zase šustím na celé kolo (tramvaj) a ještě se potřebuju vysmrkat.

Před mou výstupní zastávkou nastupuje maminka s holčičkou, která si sedá přede mě. Z mé snahy být co nejnenápadnější mě vytrhne pisklavý hlásek: „Mamíííí já chci šmoulůůůůů“. „Cože? Říkal tady někdo slovo šmoula? A myslel tím mého šmoulu?“ Holčička už mi sedí málem na klíně, jak se naklání ze sedadla. No to mi ještě chybělo. Nemám je kam schovat ani kam utéct a dát jí je by znamenalo absolvovat akci Lidl ještě jednou. To musí mít na šmouly chuť zrovna dneska?? Dělám, že tam nejsem a maminka dělá, že to dítě není její.

„Urxova“ ozývá se z reproduktoru a ještě nikdy jsem to neslyšela raději. Setřesu ze sebe dítě a rychle schovávám šmouly z dohledu i dosahu.

Cestou k domu už ani nepředstírám, že nenesu šmouly. „Halo lidi, nesu šmouly, tak se všichni podívejte, nejméně rok je zase neponesu“. Domove líbezný, zabouchnu za sebou dveře.

„Tady máš něco k Valentýnu“ usmívám se tím nejsladším úsměvem s příchutí kyselého hroznu a pokládám před něho šmouly a margotky. Nevím, jestli má radost, ale o hodinu později je pryč už půlka pytlíku. „Sněz mě, sněz mě, jsem krásnej, modrej, veselej a hravej“.