Už nepůjdu, protože jsem si myslela, že to bude prima. A ono nebylo. Posel přišel a zase odešel a zůstaly mi v hlavě jen dva vtipné momenty.
Naši drazí přátelé nás vzali do divadla. Ne že bychom doufám vypadali tak nekulturně, ale protože jsme dlouho nic takového nepodnikli a tohle byla dobrá příležitost. Před divadlem jsme dali véču a hurá za kultůrou.
Těšila jsem se, protože jsem na Cimrmanovi ještě nebyla a poslouchala jsem dvě hry jen z kazety a jednu jsem viděla v televizi. Teď už vím, že jsem si vybrala asi ty nejlepší, protože jsem celou dobu měla dojem, že se mi to líbí a celkově tak nabyla dojmu, že mám Cimrmana ráda.
Lidí tam bylo mraky, protože mi Terka vysvětlila, že Posla hrají málo a proto je na něj nával. Místa na sezení jsme měli nahoře na balkóně v poslední řadě, což bylo fajn a dá se odtamtud dobře koukat.
Poslední zvonění a jde se na věc. Jsem zaujatá očekáváním a nesleduji nic kolem sebe, jen jeviště. Tam si herci posedávají na židličky a jeden k řečnickému pultíku. A začíná vyprávět, co jsou zač atd. Když nastoupí druhý řečník se svým příběhem, shrne proslov prvního slovy: „Takže jsme se vlastně nic nedozvěděli, jen to, že tam jeli auty.“ Následuje převyprávění toho, co tam jeli dělat a zkoumat. Začínám se nudit. Proč nehrajou?? Chtěla jsem vidět divadlo a né poslouchat takhle dlouhé projevy. Navíc mi nepřišly občas ani moc vtipné. Jen vstupy vědce s kameny mě pobavil.
U pultíku se vystřídali asi čtyři. Já pořád čekala na děj. Jestli tohle bude celé představení, tak vážně usnu. Z apatie mě probral vždycky hlas p. Svěráka. Měla jsem se předem podívat o čem to je, dumám nad svou neschopností a nad tím proč mě napadá, že jsem tam úplně omylem a to jsem si myslela, že se tímhle nedá nic zkazit. Ještě, že jsem to nevybírala já.
Koukám na hvězdy na stropě divadla. Oni asi ví, proč je tam nalepili – přesně pro takové diváky, jako jsem já. Potlesk a opona. Paní vedle Honzy nejen, že je prostorově výraznější (nevím, proč i v divadle nedělají už větší sedadla), ale tleská jako o život. Jako by chtěla vytleskat všechen tuk, co se jí vlní na rukou. Připadám si moc kritická – ke všemu a ke všem. Copak není ve Čtyřech dohodách napsáno cosi o nesouzení? Jenže kdy já ty dohody dodržovat začnu..
Po zatažení opony hraje nějaká stará melodie. V sále je světlo a herci se připravují na první scénku. Diváci se začínají smát. Něco je špatně – buď jsem úplně mimo já nebo oni. Ale jich je víc, tak asi já. Je zatažená opona, jen hraje ta melodie a oni se smějí. Nechápavě koukám na Honzu. Jeho výraz říká, že taky neví. Aspoň nejsem sama. A pozor, opona se otevírá a konečně to vypadá, že se začne hrát.
Směju se. Poprvé za celou dobu se směju. Předtím jsem se taky snažila smát, ale spíš jsem se usmívala. Teď jsem opravdu ale vyprskla smíchy a to když Svěrák vysvětluje lidskou potrubní poštu.
Budeme v půlce a po smíchu zase ani památky. Některé náznaky ve hře ani nechápu, přeci jen jsem mladší ročník a naopak některé výroky, které byly před pár lety vtipné, mi dnes už k smíchu nepřijdou.
Jupí přestávka. Všichni mizí ze sálu a naše doprovody nás opouští. Řešíme s Terkou všechny jejich hry, protože je Cimrmanova fanynka. Raději neventiluju své pocity. Zvonek, bezva. Přestávka byla zatím to nejlepší, co mě tady potkalo.
Nechci z toho mít tak divný pocit, ale mám. Zase je přednes a zase se mi chce spát. Paní vedle Honzy si vyměnila místo s manželem. Ten je ještě tlustší. Vtipný vstup s kameny. Podruhé se směju. Padá opona a zase melodie. Nikdo se teď nesměje. Že by mi něco uniklo? Je pravda, že tady jsou asi skalní nadšenci, kteří to viděli snad i pozadu a smějí se ještě, než kdokoli cokoli řekne. Takže jsem šla vlastně na hledišťové divadlo a ne na jevišťové. Měla bych být vděčná, protože kdy se mi poštěstí vidět tolik lidí se smát.
Poslední scénka Vizionář. Docela dobrý, ale já už vizionářsky vidím konec. Opona a aplaus. Tleskám jako o závod, chvilku všichni sladíme rytmus. Chci ze sebe vytleskat ten divný pocit. Herci se vracejí snad desetkrát a rytmus tleskání je rychlejší a rychlejší. Jako by všichni čekali ještě nějaké vyvrcholení. Konec. Ztrácíme se v davu a spolu s ním i mé pocity. Obdivuji herce za jejich výkon a mám trochu výčitky, že pro mě by to muselo být podáno jinou formou.
