Rudá bestie

„To si děláš srandu, ty nemáš červenou rtěnku? Co říkáš? Že nemáš žádnou rtěnku?

No ty jsi teda případ. Budeme muset urychleně něco udělat s tvou nevýrazností. Ne, počkej, neskákej mi do řeči.. A nesměj se, to není sranda. To sou zásadní nedostatky. Hele tak v pět jsem u tebe, tak buď v očekávání. Pa puso“. Tak nějak vypadal poslední telefonát Markéty – blonďatého ďábla, co nevydrží chvilku v klidu. Stačí jí mrknout a chlapi jí líbaj lodičky.

Erika pokládá telefon. Prej puso.. Jak může být pořád tak happy a na ničem nejet? Cítí, že se sesouvá do deprese. Rozhodně není nevýrazná, spíše naopak. Tmavé krátké vlasy a výrazné lícní kosti ji trochu stylizují k Erbové. Jenže představte si takový typ nenalíčený. „Ano, přirozená krása je supr, ale vocaď pocaď“,  rejpe do ní Markéta. Asi má pravdu, takhle nikdy nikoho nezaujme a když už, tak maximálně typy jako je Pavel, to znamená – nazdar, máš čas? Že bysme zašli na fotbal, dneska to bude vostrej zápas a pak jdem na pivko, tak se přidej. Nebo – hoj, rychle sbal lano a jdem lézt. Za pět minut u tebe a je to na dva dny, tak sebou netahej loďák.

Tohle jí vyhovuje – být se vším rychle hotová. Občas teda i s každým.  Proto krátké vlasy, proto nevýrazné nebo žádné líčení a proto věčné otázky, jestli už někoho má. Je velký extrovert, takže v seznamování žádný problém, jen jí berou jak kluka. V jednom z opakujících se záchvatů zoufalství, která přicházejí vždycky, když začne jaro, volá Markétě s žádostí o pomoc.

V půl šestý se ozve zvonek. Jasně Markéta a její dochvilnost. „Tak jsem tady a mám to akorát co?“, přerývaně mi sděluje mezi dveřmi a sotva popadá dech. Když vidí, jak se na to tvářím, hned vysvětluje: „No já ty schody musela vyběhnout, ten váš výtah je neskutečně pomalej, no a v podpatkách to je záhul, to je jak hoďka na pásu v posilce“. Nebo v posteli, doplňuju jí v duchu.

„Tak ukaž, co teda máš na skladě“, přehrabuje se mi v kosmetické tašce. „To je všechno? Jako jenom jedna taška? Ty se mi fakt zdáš. Znám tě snad sto let, ale že jsi na tom takhle bídně..“ Pokrčím rameny a s utrápením výrazem čekám na verdikt.

„Ještě, že jsem vzala i něco svýho, jinak bych ti mohla z toho tvého výběru vykouzlit tak akorát Mansona. K čemu máš proboha ten bílej pudr??“ „Na maškarní“, pípnu.

„Každopádně musíš ženštět postupně. Ne, že si zítra vezmeš jehly, minisukni a tu kabelku, co jsem ti dala k narozkám. Nikdo ti to nesežere, na jehlách si rozbiješ akorát hubu a jestli se budeš líčit sama, tak E55 máš jistou“.

Kývám hlavou. „Myslíš, že to jde jako se nějak naučit být ženská? Připadám si, jak kdybych mezi nohama neměla to, co tam mám, když mi to tady takhle servíruješ. Trochu uber. Chci bejt zároveň svá, takže do koktejlek mě nenavlečeš“.

S tou postupností mě překvapila. Čekala jsem, že do mé proměny půjde po hlavě, ale jak je vidět, blonďatost neznamená tupost. Je prostě neuvěřitelná.

„Takže začneme jednoduše. Nalíčím tě tak, aby ses mi líbila, bejt teda teoreticky chlap, takže žádná šlapka, žádné velké večerní, ale ani ne to tvoje decentní kde nic tu nic. Pak si najdeš oblečení, ve kterém si přijdeš trochu jako ženská a který ti je pohodlný. A pak mi řekneš, jak se v tom cítíš.“

„Nevěděla jsem, že jsi rozený psycholog“, rýpnu si. „Ježiš, tys to ještě nepochopila? Ty tu ženskou musíš najít v sobě a ne ve šminkách. Dyť to denně vidím kolem sebe. Typy jako ty, co se balí do mikin, vytahaných svetrů a o číslo větších kalhot. Přitom by jim to mohlo tak slušet, jen kdyby tu ženskost nepotlačovaly a nikdo je nemusí rvát do sukní a podpatků. Kdyby jim tak chtěly bokošpekny dát trochu svýho sebevědomí, to by byla paráda.“ „Kdo? Bokošpekny??“ „No to jsou ty nádhery ve vypasovanejch bokovkách, co sežraly svět a do nosu jim prší.“

Nalíčená vypadám fakt dobře, prohlížím se v zrcadle. Na sebe jsem si vybrala úzké černé kalhoty a podle Markéty sexy tuniku. Cítila jsem se fakt dobře, ale jen teď. Kdybych takhle měla chodit po městě, tak to ještě asi nebude ono.

„Tak puso, na zítra začneme s prvním krokem. Nalíčíš se trochu jemnějš, to ti ukážu jak, vezmeš si na sebe tohle  (vytahuje ze skříně mé oblíbené elegantnější věci ) a prvním větším krokem budou nehty. Dotáhla jsem supr lak, tak šup, nastav ruku“.

„Červenej?? Nezbláznila ses? Já jsem snad nikdy neměla červený nehty“, zděsím se. Marně. Nehet a palci už je rudý.

„Tak se měj a já ti zítra ciknku“, volá ještě mezi dveřmi Markéta a je v čudu. Já sedim na koberci s červenejma nehtama. Jó, kdyby mě takhle viděl nějakej ten princ na bílym koni. Za tejden to mám dole a budu to zase já, uklidňuju se.

Druhý den ráno nastoupím do tramvaje upravená přesně tak, jak mi Markéta nakázala. Je mi fajn a na nehty i líčení jsem už zapomněla. Je nacpaná, tak se chytnu tyče.

„Teda, Vy máte ale krásný nehty, kdepa ste na nich byla?“ Letmo se podívám po hlase, jestli se mi to nezdá. Vedle mě stojí upravená třicátnice a nadšeně zírá na Markétin výtvor. „Děkuju, to kamarádka“. Paní by si ještě asi ráda povídala o nehtech, ale ty vzbudily zase pozornost pána, u kterého jsme stály. „Pojďte si sednout a omlouvám se, že jsem si nevšiml, že tu stojíte“. Třicátnice se ušklíbne a já zapadnu na sedadlo. Ještě, že neumím rudnout, jinak bych k těm nehtům ladila.

Jdu si koupit snídani a u kasy mi prodavačka vrací drobné na pultík. Chci je sebrat, když v tom povídá: „Ježiš počkejte, já Vám to dám do ruky. Máte pěkný nehty, tak abyste si to neodrbala o pult“. Zkoprněle nastavím dlaň. Přemýšlet už ani nejsem schopná. Obvykle jí nestojím ani za pozdrav a dneska mi sbírá drobný??

Odpoledne volá Pavel: „Máš sbaleno?“ „Jasně a mám jen batoh, tak neplaš“.

Na chatě nejsme sami. Dvě podobné party horolezců měly stejný nápad a chtěly využít počasí. Večer už sedíme všichni pohromadě a kluci už plánujou.

„Až to zejtra budeš fotit, tak ať mi to tam sluší“, vytrhne mě z myšlenek jeden z nich. „Fotit? Proč bych měla fotit?“ „No od toho jsi sem přece jela, ne? Nebo nám nechceš udělat nějaké hezké obrázky?“ „Já většinou nefotim, to už fakt nestíhám“. „A to budeš jako jen koukat?“ „Jo, ale asi jen na tebe shora, jak se tam drápeš“. „Cože ty lezeš???“, vyvalí oči. „Jasně už pět let a ty?“ „S timhle?“, ukáže na moje ruce. „No zejtra to asi nepřežijou, to je fakt, ale kvůli nim si to ujít nenecham“, uzemním ho.

Doma se pak ptám Markéty, co to jako znamená. Chovají se ke mně jinak a škatulkujou mě úplně blbě.

„Jo puso, stává se z tebe rudá bestie, tak si zvykej. A teď dělej, musíme pro tu rtěnku“.