Japonsko naruby

Kdysi se firma IBM rozhodla nechat na zkoušku vyrábět některé díly v Japonsku. V zadání byla mj. klauzule, že se tolerují tři chybné součástky z deseti tisíc.S první dodávkou přišel průvodní dopis: „My Japonci těžko chápeme vaše americké obchodní praktiky. Přesto jsme podle smlouvy zvlášť vyrobili ke každým deseti tisícům součástek tři vadné a přidali jsme je do dodávky. Doufáme, že budete spokojeni.”

Netušila jsem, že je Japonsko tolik odlišné a proto přidávám k dobru pár postřehů z přednášek vynikajícího doc. Ing. Jana Sýkory, M.A., Ph.D.

Japonci odlišně vnímají čas. Zatímco my ho vnímáme jako úsečku či polopřímku, oni ho chápou jako kruh. Pro nás něco začíná v jednom bodě a ve druhém končí, pro ně existuje jen přítomnost. Jejich prezentismus jim zabraňuje přiznat jejich nehumánní válečné zločiny. Říkají, že co bylo v minulosti, to už není.

Když japonská firma rozjížděla v Čechách novou automobilku, měl být jeden stroj pro den otevřených dveří v provozu, aby naznačil výrobu daného dílu. Jenže speciálně pro ten jeden den bylo třeba umístit toto zařízení o jeden metr vlevo než bude v budoucnu jeho stálé stanoviště. Stroj se tedy posunul a čekalo se na japonskou kontrolu před dnem otevřených dveří. Dorazili naprosto přesně a když toto viděli prohlásili: "Toto zařízení není správně nainstalováno. Musí být připevněno přesně podle předpisů." Češi argumentovali, že je to nesmysl. Zařízení se při ukázce vibracemi nepohne ani o milimetr a následující den se posune o metr na své původní místo a upevní se. "Ne. Nás nezajímá, co bude následující den. Důležité je, co je teď." Proto se tedy stroj napevno přidělal i s chemickými kotvami do země. Druhý den si Češi ťukali na čelo a odřezávali ho, aby ho mohli posunout zpět.

Jazykově Japonci budoucnost ani nevyjádří. Žijí teď a tady. 

Japonec vám neřekne větu: Praha je hlavní město České republiky, protéká jí Vltava a je velmi malebná. Japonec začne úplně obráceně - jejich vedlejší věty jsou na prvním místě, vy po celou dobu dáváte najevo zájem o to, co říkají a mezitím se snažíte dopídit věty hlavní. Nedáte-li najevo zájem, Japonec se urazí a nedořekne to.

Skupinovou solidaritu Japonců všichni známe. Jsou hrdí na příslušnost ke skupině a osobní potřeby jednotlivce jdou stranou. Japonec neřekne: "Pracuji jako manager." Místo toho řekne: "Pracuji u Toyoty." A je jedno jestli jako vedoucí exportu nebo jako vrátný. Lpí také na principu seniority.

Morálně-etický rámec se řeší "case by case". Představte si ženu v metru. Je ověšena taškami, nikde není volné místo, drží se tyče a pod ní spokojeně sedí muži. Říkáte si, že by jí měli pustit sednout. U nás to platí, ale ne v Japonsku. Když by jí pustil sednout neznámý muž, žena by byla v rozpacích, protože pokud by jeho nabídku místa přijala, dávala by tím najevo, že s ním něco má - nějakou vazbu nebo vztah. Jiná situace nastane, když nastoupí takto ověšená žena a na sedadle bude sedět například spolupracovník jejího manžela. Okamžitě vyskočí, aby ji pustil sednout. Japonsko je o vazbách a důležité je, zda jste v té situaci uvnitř nebo vně dané vazby.

Japonsko je společnost náznaků. Neverbální komunikace je uměním, je přesně daná a přenáší se z generace na generaci. Jsou mistři v nedokončené komunikaci. Řekne-li Japonec možná, znamená to rezolutní ne. Vyjednávání s nimi je jako procházka zrcadlovým bludištěm na Petříně.

Jdou od detailu k celku. Nevidí to, že jejich bydlení jako celek v jejich městě vypadá strašně. Nevidí to, že mají dům postavený přímo u dálnice  nebo pod železnicí. Ale když přijdete k jejich domu, většina z nich má hned u dveří malou zahrádku,  kde je všechno. Je to takový jejich malý Vesmír a ten je pro ně nejdůležitější.

Jsou zvláštní, nikdy je nepochopíme, ale přesto nás učí vnímat svět jinak. Dnes jsou oběťmi konzumu a prožívají krizi hodnot. Chtějí vyznávat západní hodnoty, ale nemohou se oprostit od těch svých. V minulosti tyto stavy řešili tak, že se naprosto izolovali od okolního světa. Japonsko bylo jako houba - otevřelo se, nasálo vše nové (převážně kulturu a náboženství) a opět se uzavřelo. V uzavřeném období si ale vše nasáté přetransformovali ke svému obrazu a přesně tak, aby jim to vyhovovalo. Nyní se uzavřít nemohou a proto propadají beznaději. Většinu života podřídili práci, mají špatné bydlení, nemají čas cestovat a se svou rodinou tráví nejvíce času pouze na nákupech.

Jsou pro ně typické tři C - car, cooler a colour TV.