„…a sice v našem baráku,“ vrazil přítel Josef Salakvarda do Zubajdy. „Za krvavý peníze jsem získal byt v privatizaci a že prej si budem v klídku lebedit ve vlastním kutlochu. Ale stal se z toho dům hrůzy!“
„Z fondu oprav se nic nevopravilo, i tu kliku sem musel zmáknout sám,“ pokračoval kutil Salakvarda, „a přitom se naše poplatky akorát zvyšujou. Podle mě předsedkyně SVJ se správní firmou ty prachy někam vyčůraně vodkloňujou. Čoveče, to je miniaturka tunelu Blanka. Ferdo, přines mi fernet!“ „Od čeho máte schůze vlastníků, Josefe,“ povídám, „tam si přece můžete udělat pořádek!“
„Jo, jenže někerý partaje sou tupý a hlavně zmanipulovaný,“ povídá Salakvarda temně. „Kromě toho se šušká, že na náš barák mají zálusk Rusi…“ Soucitně jsem pokýval hlavou. „A co se tejká schůze vlastníků,“ dodal Josef, „aby tydle čecháčkové s milionovejma kvartýrama nemuseli zaplatit vedle v hospodě za kafe, musíme se scházet třebas na dvoře. Tudle navíc pršelo. Nastyd mi močák.“
„Předminule zas,“ pokračoval v litanii přítel, „sme se konali u poštovních schránek, do toho zhasínalo chodbové světlo jak v ňáký grotesce. Do spínače se musela vrazit sirka.“ Nevěřícně jsem kroutil hlavou. „A ta poslední schůze byla taky výživná – za rohem v tělocvičně juda! Uklizečka v našem baráku, z tý jejich podvodnický partičky, co navíc meje schody za 425 Kč na hodinu, to domluvila se správcem. Kvůli tartanovýmu koberci jsme se ale museli potupně zout. Já, jako vdovec, měl fusekle trošku děravý, to dá rozum, ale jak potom chceš seriózně voponovat? Jednomu vlastníkovi navíc smrděly nohy. Hele, ta hádka pak, to vykvejtalo na facky, správce už nám nabízel judistický kimona…“
Salakvardovi zazvonil v kapse mobil. Chviličku poslouchal, a pak dostal barvu krocaního laloku. Zařval do aparátu: „Pani, už sem vám stokrát řikal, že u vás nic investovat nechci! Cože? Kam s mojí volnou likviditou? Já vám dám, že bude zaručenej výnos v dlouhodobym horizontu! Vlezte mi na hrb!“
„Mně,“ s pochopením jsem přišel se svojí troškou do mlýna, „v nejnevhodnější chvíli zas pořád volaj, abych u nich investoval do zlata. Tak je posílám ke kolegům do Hollywoodu.“ „Do prdele je máš posílat!“ „Víš, Salakvardo,“ já na to, „mně je toho člověka na druhým konci vlastně líto.“ „Co blbneš, jak líto?“ „Dyť je to jeho práce, kdovíjak placená, a eště si představ, že tě někdo do tý prdele za den pošle třeba padesátkrát…“
Nějakou dobu jsme mlčeli. „Někdy si řikám, čoveče,“ pronesl po chvíli Josef zachmuřeně, „v jaký příšerný době žijeme.“
„Musíš se na to dívat s nadhledem,“ pokusil jsem se ho utěšit /a sebe taky/ „víš, jak řekl filosof Leibniz - žijeme v nejlepším z možných světů.“
Přítel Josef Salakvarda si objednal další fernet.
