Jsem dalek toho, bránit svůj nový film Bony a klid 2 jako kvočna kuřata, ale rád bych si přečetl objektivní, fundovanou kritiku – nikoli jakýsi „jedovatý plivanec“, jejž doma mezi dvěma panáky vrhla na papír pohroma české kinematografie, zapšklá a nenávistná Mirka Spáčilová.
Doneslo se mi, že už na začátku ji popudilo velkolepé show před premiérou v holešovické aréně – drahá Mirko, také bych měl premiéru raději v secesní Lucerně, ale s pokročilým věkem ti asi uniklo, že doba se změnila a producenti museli uspořádali onen spektákl, aby přilákali co nejvíc diváků, jichž v našich kinech, jak dobře víš, valem ubývá.
Ale ke „kritice“ samé. Devadesát minut prázdnoty, o níž královna kritiků Mirka Hrozná píše, bylo oceněno (a to už i předtím na předpremiéře v Olomouci) několikerými živými reakcemi a bouřlivým potleskem, o závěrečném ani nemluvě. Především mě však potěšilo, že film zabral i u spousty mladých diváků, s kterými jsem po premiéře hovořil. Miroslava H. rovněž zmiňuje závěrečný divácký „úprk do šatny“ - spletla si ho zřejmě s úprkem na afterpárty, kde bylo ale tak narváno, že se dáma asi ani nedostala ke skleničce.
Že moderní klipový výraz nejde dohromady s politickým tématem je zastaralý pohled na současné kinematografické prostředky – podívejme se např. na Sorrentinův film Božský.
Co se týká poznámky o zmíněné školácké konstrukci filmu, ta vychází ze stejnojmenné knížky vydané mimochodem jejím manželem a chválené na stránkách kulturní rubriky MF DNES, za níž právě Mirka Spáčilová odpovídá. Takže tomu těžko rozumět.
Přesto přese všechno věřím, že diváci si udělají na film Bony a klid 2 vlastní úsudek, který, jak věřím, se bude odlišovat od jedovaté zloby stárnoucí kritičky, zcela odtržené od života, která by, jak obrazně pravil jeden divák, měla za sebou už opravdu zabouchnout víko rakve.
