Mám kamaráda v smíchovském hotelu, kde pracuje jako údržbář. Chodíváme na procházku Dientzenhoferovými sady, já s jezevčíkem Jean-Paul Belmondem, on s dogou Marfušou. Milan je, stejně jako já, milovník českých absurdit. Je ovšem také cholerik a občas vybuchne jako přetopený parní kotel od Ringhoffera.
„Tuhle“, povídá, „jsme my zaměstnanci měli v hotelu povinný školení.“ Myslel jsem, že třeba požární, nebo jak se chovat k hostům, nekrást, apod. Vyvedl mě z omylu: „Jmenovalo se to Vstupní školení,“ povídá, „ačkoli jsme v tom hotelu už děsnejch let.“„A?“„Elegantní školitelka nás nutila, abychom se nejdřív představili kolektivu, ačkoli se kurnik všichni známe, a pak nechala kolovat papír, na kterej každej z nás napsal, co si o myslí o druhejch a co by na sobě měli vylepšit.“ „Bouchly mi kamna,“ povídá přítel Milan, „a protestoval jsem s tím, že je to ztráta času! A že vo sobě rovnou řeknu, že jsem cholerik a že musím zvýšit produktivitu svý práce, páč zrovna maluju pokoje, a aby to do jara bylo v cajku.“ „Usadila mě,“ pokračuje přítel, „abych nebyl drzej a podřídil se řádu školení, jináč z něho budu vyloučenej. To by bylo nejlepší, na to já, beztak mi už tvrdne barva. Ovšem podle zákoníku práce,“ povídá baba školitelka, „jste povinen se tohoto školení zúčastnit!“
Během našeho rozhovoru jsme museli uklidnit Jean-Paul Belmonda, který sexisticky obtěžoval dogu Marfušu, z technických důvodů pochopitelně neúspěšně.
„Musel jsem se zkáznit,“ povídá rozčilený přítel, „vono kdybych odešel, školení by se muselo kvůli mně opakovat. Kolegové na sebe psali posudky, a to by ses divil, s jakou vehemencí se do toho pustili, pomlouvali se a udávali jak diví, člověče!“
Jean-Paul Bvelmondo se soustředil na čubičku terrierku, jejíž majitelku jsme následně vyzvali, aby opustily s fenkou park, jelikož tato barví.
„A to nebylo všecko“, pokračoval přítel, „pak nám rozdala barevné čtverečky, které jsme museli pokládat na papír s různými otázkami, a jelikož u mě převládala při výběru červená, byl jsem ohodnocen jako cholerik, na což jsem ovšem tu dámu upozornil kurnik hned na začátku!“
„Na mě taky,“ povídám, „několikrát v životě zkoušeli různé psychologické testy, například Rorschachův. To ti ukazují abstraktní obrázky, a ty máš říct, co si představuješ. Tvrdošíjně jsem jmenoval intimní části ženského těla, až mi dali pokoj.“
„Nám pokoj nedali,“řekl již velmi brunátný přítel, „a nakonec každý musel pronýst sebekritiku a nastínit svoje perspektivy.“„To je jak za totáče,“ zděsil jsem se. „Ba ne,“povídá přítel, „todle bylo prej financovaný z nějakýho fondu EU.“ „Aha,“ svitlo mi, „takže něco školitelům, něco do kapsy majitelům. Klasika v téhle zemi…“
Zavolali jsme s přítelem své psy a zamířili do nejbližší hospody.
