U televizních zpráv se mě ptal čtrnáctiletý synovec, proč se poslanci v parlamentu napadají tak neuvěřitelně sprostým způsobem. Ve škole teď probírají římské dějiny a žádný císař by prý nedovolil, aby se senátoři chovali jak na pastvě.
,,Na Ukrajině si aspoň rovnou nafackují,“ připodotknul jsem, „což mi připadá férovější.“ Vyprávěl jsem mu, jak jsem kdysi točil v parlamentu a zvednul se mi nezvladatelně tlak, když jsem viděl poslance, kteří na sebe útočili jako vzteklí psi, aby spolu vzápětí kamarádsky odešli na oběd a z tohoto se rozjařeně vraceli s mastnými hubami, držíce se kolem ramen.
A to mi ještě řekl tlumočník znakové řeči, že kdyby zveřejnil prasárny, jež odečítá při jednáních ze rtů poslaneckých ptáčků, nestačili by se občané divit, koho si to zvolili.
Slovní vulgarity z odposlechů fotbalových bafuňářů a lobbistů jsou všeobecně známé, možná už méně ty z repertoáru vysokých činitelů NBU: „Vrať ty cibule podsvětí, Mařeno, jdou po nás, vole, pantáta je nasranej a ty kokoti z NATO prej taky, vole. Budeme muset zalehnout na matrace, vole...“
Způsob chování politických špiček se přenáší dolů - lidé se k sobě chovají hrubě na ulici, nadávají si, schválně do sebe vrážejí, byl jsem svědkem, jak se v Tescu kvůli blbosti popraly dvě dámy, došlo dokonce i na vzájemné pokousání těchto. Ztrácí se smysl pro toleranci, občané po sobě na veřejnosti vrhají nevraživé, posupné pohledy.
Otec mi vyprávěl, jak za první republiky bylo běžné, že návštěvníci pohostinství, kteří se neznali, se zvali ke stolu. Dovedete si to dneska představit?
V sauně, kam chodím, zásadně nikdo neodpovídá na pozdrav. Místo co by zde vládla vstřícná atmosféra pohody a uvolnění, naháči chmurně zírají mlčky před sebe. Až nedávno tu zácpu prorazil malý kluk, který se začal vyptávat otce, co je to ohnivá voda, na niž dojeli Indiáni. Z přítomných jakoby na chvíli spadla tíseň, začali se usmívat, rozpoutal se hovor.
V jisté základní škole si v hodině dějepisu zahráli žáci na opravdové zasedání římského senátu. Z prostěradel si udělali tógy, na hlavy posadili vavřínové věnce. Diskutovali o politice, hospodářství, kultuře – ale na úrovni, jak se slušívalo u římských patriciů, přičemž přítomným šlo o rozkvět a prosperitu společnosti.
Možná, že by si naši poslanci a senátoři kvůli zjemnění taky měli opatřit vavřínové věnce a elegantní tógy, po posledních volbách pochopitelně oranžové a rudé.
Vůbec by bylo na čase mnohé změnit, například ulicím vrátit tak pěkné původní názvy, jako Stalinova, Vítězného února, ROH, 1. pětiletky, Hrdinů SSSR, Pavlíka Morozova, apod.
A také nemilosrdně pryč s nedávným pojmenováním Letiště Václava Havla. O co líbezněji bude našim uším znít hlášení kapitána letounu: „Připoutejte se prosím, přistáváme na Letišti Jiřiny Švorcové Praha – Ruzyně…“
