Na lavičku na Petříně usedne padesátiletý muž, pan Princ. Úspěšný, oblek od Pietra Filipi, kravata od Bosse, ale skleslý jak smuteční vrba. Naproti němu bezdomovec s pet lahví vína, co vinnou révu nevidělo ani z rychlíku.
Bezďák kupodivu nemá očka zastřená alkoholem z řepného cukru, ale docela živá a všesledující. Obzírá chvilku pana Prince, pak úslužně poznamená: „Příjemný odpočinek, pane, dneska máme den jako korálek.“
Pan Princ neodpovídá, pohroužen do sebe jak do mořské hlubiny. Když přišel v poledne domů s kyticí 27 růžiček, byl slavnostní oběd, dovezený i se stříbrnýni příbory z Bellevue, vše připraveno k hodování. Pan Princ chtěl původně oslavenkyni Leile zakoupit reprezentativní šperk u Versace, ale vzhledem k nastálé katastrofální situaci ve firmě z toho zbyl jen ten pugét. Obdržel za něj sice botoxovou hubičku, ale jeho krasavice zklamání zakrýt nedokázala. Před časem jí totiž sliboval k narozkám roztomilého červeňoučkého broučka, fiátka 500, co jej v reklamách propaguje sám božský Leonardo Di Caprio…
Nešťastný pan Princ složí hlavu do dlaní. Bezďák jeho náladu vycítí a natáhne k němu pet lahev s vínem. „Poslušte si, vážený pane. Nemusíte se bát, já byl v Armádě spásy na testu.“
„Děkuju,“ odmítne slušně pan Princ - spíš se obával nějaké žádosti o finanční příspěvek. Svého souseda vlastně poprvé zaregistruje. Sedí tam obklopen bágly a igelitovými pytlíky jako všichni bezdomovci, ale žádný bordel, všechno má pěkně srovnané. A taky nesmrdí, co má na sobě je nošené, ale čisté, vyprané. Pečlivě si ubaluje cigaretu.
Pan Princ už delší dobu váhal, jestli Leile má opatrně nalít čistého vína. Ale když zase začala s dovolenou na Seychelách a koupí jezdeckého koně /hřebce snad? pomyslel si trpce/, musel s pravdou ven. Jeho firma definitivně spadla do totálního bankrotu, je konec, krach, pro něho srovnatelný s tím, který postihl kdysi Američany na burze při Black Tuesday.
„Ale tak si přece někde pučíš, miláčku“, šveholily její kačeří rty. „Jo, ale kde asi?“ odpověděl zoufale, „předlužený jsme, kam se podívám…“
Obejmula ho, pokoušela se ho utěšit, tisknouc se k němu silikonovými pětkami.
„Dyť ty přece vždycky něco vymyslíš, miláčku, ale teď si potřebuješ hlavně kapku vodfouknout, zregenerovat se. Jako já, když si zaskočím na jógu. A ty Seychely by ti udělaly dobře…“
Bezďák vytáhne z báglu úhledně zabalenou obloženou bagetu, pustí se do ní, když předtím nabídl panu Princovi:
„Nechcete taky, pane? Mám dvě, ani to nesežeru. V Armádě spásy, tam jsou štědrý, dostanu najíst, kafíčko nabídnou, vykoupu se tam, vošetřej mě…To v Naději, když vám daj chleba, je tenkej, že přes něj uvidíte támdle Hradčana….“
Atmosféra ve vile pana Prince houstla jak oblaka před bouří. Pan Princ setřásl ženu. „Uvědomuješ si, že nám hrozí exekuce, Leilo?“ řekne jí natvrdo.
Leila se lekla: „Tím chceš říct, že by nám všecko… sebrali..?“ On místo odpovědi pokrčil rameny.
To Leilu rozzuřilo tak, že protáhla obličej jak v zrcadle petřínského bludiště. A pak z ní vylétlo: „Ty vole, to si snad děláš prdel! Todle mi teda neříkej ani v legraci!“
„Jenže ona je to realita,“ špitnul pan Princ.
„Daj vám čistý voblečení, kolikrát i značkový.“ Bezďák vytáhne z jednoho z báglů velmi zachovalé sáčko, ukazuje značku panu Princovi: „Ňákej Pietro Filipi…“
Pan Princ si bezděčně zapne svoje Pietro Filipi, aby nebyla vidět stejná značka.
Bezďák pokračuje: „Taky mám vod popelářů klíčky vod kontejnerů, tam vobčas fárám. Dybyste viděl, co všecko lidi vyhazujou! Zabalený mražený kuřata, celý salámy, mobily, i malý rádio sem našel. Aji obraz prezidenta Masaryka v oleji, hodiny a tablet, no, to sem vodnes do frcu v Podolí.“
Leila ztvrdla jak Barbína, kterou dal někdo do mrazáku.
Během hádky začala šílet: „A to jako můžu taky přijít vo střechu nad hlavou? Jo? A tobě to bude jedno? A kam bych podle tebe asi tak šla – pod most, ne, jako ňákej bezdomovec, ty zkrachovanej debile!“
Pan Princ se vypařil z vily jak pára nad hrncem.
Bezďák dojedl a zhluboka si lokne z pet lahve.
„Víte co?“ praví odevzdaně pan Princ, „dejte mi taky hlt.“
Bezďák mu ochotně podá nápoj, když napřed otře hrdlo lahve rukávem košile Armani. Spokojeně pozoruje, jak pan Princ pije. Okomentuje to: „Není to špatnej benzin, jak my říkáme, co?“
Obloha nad Petřínem zrůžověla sluncem, které klesá za srst stromů poblíž Petřínské rozhledny.
„A kde vy vůbec přespáváte?“ zeptá se bezďáka pan Princ.
„Dyž je teplo, postavím si pod stromem stan,“ odpoví chlapík, „měšťáci mě nechávaj na pokoji. Jinak bytuju v tý jeskyni támdle nahoře, co tam pobejval poustevník, co ho navštívil jednou i sám pan prezident Havel. Mám tam malej vařič, polici s detektivkama a křížovkama, ve vchodu závěs z deky, aby mi tam nikdo nečuměl, pohodička.“
Podá panu Princovi znovu pet lahev. „Jen si dejte, v báglu mám další. Todle čůčo je dobrý na nervy…“
Pan Princ tedy pije, alkohol, byť z řepného cukru, ho trochu uvolní. Posléze si stáhne přes hlavu kravatu od Bosse a pohodí ji za sebe do trávy.
Pet lahev putuje od jednoho muže k druhému.
Slunce žbluňklo za obzor a rozhostí se utěšlivé ticho se vzdáleným bzukotem města.
„Poslyšte, člověče,“ přeruší náhle mlčenlivé popíjení pan Princ.
Bezďák vzhlédne od balené cigarety.
„Jde o tu vaši jeskyni,“ pronese pan Princ.
„Jeskyni? A co je s ní?“ zbystří bezďák obezřele. „Degret na ni nepotřebuju.“
„Ne ne, o to nejde,“ zarazí ho hned pan Princ. A pak dodá:
„Já jenom, jestli byste si tam třeba nevzal podnájemníka?...“
