„Auvajs!“ vyjekla levá noha. „Co blbneš?“ reagovala pravá noha - domlouvaly se spolu telepaticky. „Zvrtla jsem se o bouli na chodníku!“ Majitel nohou, politik na procházce, se opřel o zeď s obličejem zkřiveným bolestí.
Obě bosé nohy teď spočívaly na koberci v obýváku. Levá měla koleno v priessnitzovém obkladu. „Vypadáš jako těhotná,“ posmívá se jí pravá noha. „Ty krávo, dyť je to jak kdyby mi do kolena někdo vrážel rozžhavenej drát!“
Z podhledu, částečně přes majitelův břich, registrují svého mobilujícího majitele: „…ale za čtrnáct dní už je mi operace menisku na hovno, doktore! Je před volbama a já mám mítinky! Naše Svoboda a občanský blok mě potřebujou!“
Politik dostal andělíčka, na hlavu mu navlékli čepičku jako kuchařce. Levou nohu pro jistotu označili křížkem, aby nedošlo omylem k operaci pravé. Pravou končetinu navlékli do elastické, sněhobílé punčošky, levá pravou pochválila, že jí to sluší.
Před samotným zákrokem na operačním sále se ještě doktor zeptal naháče na jméno, což se pro jistotu praktikuje vždycky, ale proslulého politika s tolika preferencemi v průzkumu podplacené agentury se to poněkud dotklo. Pak usnul jak baculaté mimino.
Po operaci, v nadstardantním pokojíčku, musel mnoho hodin ležet na zádech, jen v andělíčku, prakticky bez pohybu. Levá noha, zafačovaná až ke kotníkům, spočívala odevzdaně na lůžku. Pravá, stále v punčošce jak baletka, se snažila kolegyni rozptýlit a připomínala jí různé příhody, třeba jak jednou na mítinku na venkově s ní politik šlápnul do hovna. „Podrbej mě radši na nártu,“ přerušila ji levá.
Politik dostával kapačku a chtělo se mu pořád močit. Pro tento účel měl při ruce bažanta. Jenže musel ležet na zádech, čímž se akt jevil technicky poněkud obtížným, překáželo mu hlavně velké břicho, a tak se stalo, že se zkraje do bažanta netrefil. Volat sestru by se nehodilo, je významný politik a nemůže si dovolit, aby se to dostalo do Blesku.
Jakmile ho propustili, vrátil se hltavě ke své politické činnosti. Co se týká nohou, pravá záviděla levé její pooperační péči, regenerační hýčkání, i to, že se zpočátku může líně pohupovat ve francouzských berlích.
Politik bez ohledu na na hendikep se zúčastnil mítinku na Malostranském náměstí a zjistil, že berle jsou vlastně výborný marketingový tah. Dav totiž svému statečnému Meresjevovi ještě nadšenějšími výkřiky vyjádřil svou podporu a on vehementně spustil tirádu proti očkování /spojenému prý s čipováním/, proti rouškám, respirátorům, omezujícím naši občanskou svobodu. „Hanba! Pryč s vládou! Nejsme žádné stádo!“ Hulákalo to stádo, a politik je vždycky musel na chvilku utišit, dirigoval dav berlí jak Herbert von Karajan.
V pozadí stál také lékař, který politika operoval, váhavě přijal partajní pozvání. Když tohle absurdní běsnění pozoroval, mihly se mu hlavou útržky nedávných příběhů z nemocnice, kde se k smrti dusili pacienti nakažení covidem, opuštění, křečovitě svírali ruce sester v ochranných astronautických oděvech.
Doktor z náměstí rychle vycouval.
Politikovy nohy však byly nadšené. Pravá povídala levé: „Dobře, že jsi zakopla o tu bouli na chodníku. Našemu pánovi hrdinsky snášené zranění ještě zvedne preference!“ „Super,“ s uspokojením kvitovala levá. „A příště,“ dodala na to pravá, „příště jsem na řadě já. Třeba i se zlomeninou…“
„Svobodu! Svobodu!“ hulákal na historickém náměstí rozvášněný dav.
