Před patnácti lety jsem sedával na předzahrádce kavárny proti Nosticovu paláci, kde sídlí darmožroutská instituce, zdánlivě pohroužená do klidu, jako přezimující termitiště.
O Ministerstvu kultury jsem tenkrát věděl jen, že platy zaměstnanců činily 75mil. /tenkrát!/, zatímco na podporu profesionálních divadel, orchestrů a pěveckých souborů zbývalo dohromady 17 mil. Na kulturu obecně šlo tehdy necelé procento HDP, tato oblast byla na okraji zájmu politiků, čímž jsme výrazně zaostali třeba za Francií, jejíž podpora například kinematografie byla vždy velmi výrazná.
V životě by mě nenapadlo, že z toho „mála“ od státu by mohly nějaké peníze odtékat do něčích kapes, jak se to provalilo nyní, s Jankem Kroupou otevřenou kauzou „pijavic“ na MK, kdy v rámci IT zakázky na digitalizaci fondu českého kulturního dědictví Czechiana šlo o vytunelování jedné milardy! Pánbůh s námi a zlý pryč…
Když tehdy ve zmíněných dřevních časech tvůrce požádal o nějaký filmový grant, pokud to neměl „ošéfováno“, bylo mu málem s nářkem sděleno /pokud se s ním vůbec bavili/, že love nejsou, pod heslem „vem z dlaně chlup, když na ní nic není“. To ovšem neplatilo například pro nejmenovaného předsedu grantové komise, který sám sobě přiděloval nemalé částky, s tím že při hlasování, prý aby neovlivňoval, „chodil za dveře“.
Ale to byly tenkrát jenom směšné, ve srovnání s dneškem neporovnatelné tunelíčky. Ostatně, vždyť tam přece tehdy bedlivě dohlížel nad pořádkem ministr Víťa Jandák, bez debaty znamenitý charakterní herec a rovněž příkladný politický charakter.
Dlužno připomenout, že o funkci ministra se neúspěšně ucházel i F.R. Čech, který prohlásil, že jeho eventuální ministerský předchůdce, Pavel Dostál, byl „takový náš král kultury a já jsem jeho korunní princ“. A dodával: „Rád bych pokračoval v Pavlově práci. Nevím sice, co měl na ministerstvou rozděláno, ale dokončil bych to po něm.“
Jeden poslanec to komentoval, že Ringovu kandidaturu by podporoval, s tím, že bychom vlastně vyměnili jednoho klauna, totiž Dostála /ať je mu země lehká/, za druhého. Zvítězil však Víťa, který už při natáčení Tankového praporu před štábem prohlásil, že v naší zemi bude jednou prezidentem. Nato mu kameraman namítl, že by si musel jako hlava státu nechat poněkud esteticky vylepšit obličej, už kvůli známkám na dopis. Ale to je přece hovadina, nahlíženo nynějšími hradními měřítky…
Ale vraťme se k pfinanční /jak psali V+W/ záležitosti. Peníze na kulturu odtékaly z Nosticova paláce na zmanipulované zakázky proudem, ovšem jen směrem k vyvoleným /amici del padrino/. Něco mi o tom prozradil Josef, za komunistické hrůzovlády jeden z bývalých ředitelů Barrandova, který si tam na stará kolena přivydělával jako ostraha. Byl zvídavý a z někdejší profese plukovníka vnitra byl o všem dění v novodobém Pentagonu kultury dobře informovaný.
Jen tak na okraj: Když kdysi odcházel do penze, dali mu vybrat mezi funkcí uměleckého šéfa u filmu, nebo ředitele pražského velkopodniku ovoce a zeleniny. Ptal jsem se ho, proč nevzal radši mnohem lukrativnější zeleninu, a on odpověděl upřímně: „Víš, ty kluku, já měl tak rád českej film.“
A taky mi nabídl, že kdyby bylo nejhůř, a já se k těm grantům na biják nedostal, dohodí mi flek u ostrahy. „Lehká práce,“ liboval si, „ráno se sejdem, rozleje se rum. Obchůzka po baráku, zchrupnem si na služebně, obchůzka a zase rum.“
Vedle slušného platu i slušivá uniforma, včetně bot.
Napadlo mě naivně, že bych to vzal, a mohl se tak pokusit narušit to prohnilé ministerstvo zespodu – napřed coby vrátný a postupně, až se propracuju k vyšším funkcím, dosáhnout, podoben kůrovci z podčeledi brouků nosatcovitých, úplné likvidace tohoto. Aby se peníze na kulturu přestaly rozkrádat.
Neudělal jsem to, nezabránil ničemu, a v současnosti se provalilo, že miliardovou Czechianou přišla kultura díky vychcaným lobbistům a tamním podplaceným úředníkům málem o cca čtrnáctinu celkového rozpočtu. Ale mezi námi, to je přece jen kapka v moři galaktického celostátního plundrování. A jak pravil Švejk: kradlo se vždycky a bude se krást dál.
Bude?!
