„Já,“ povídá žena, „jsem Husákovo dítě, ale moc o tomto tatínkovi nevím. Zato tys bydlel kousek od něj.“ Na Hradčanském náměstí, vzdušnou čarou pár set metrů od „domečku“ prezidenta Československé lihově demogratické republiky.
Střetli jsme se jednou, a to málem fatálně. Jeho kolona jela Kanovnickou v protisměru a já s embéčkem uhnul o fous. „Ako to jazdíš, kokot?“ káral mě u piva na Vikárce člen Husákova doprovodu, jinak dobrácké slovačisko. „Vy jste valili v protisměru, šílenci! Málem jste mě zabili.“ „To sa nedá nič robit´,“ na to on srdečně, „keď jede náš starec, nepoznám brata. Lebo on sa o seba hovadsky bojí, dajte nám dve pivá!“
Že se bál, mi potvrdil ve snacku U labutí i jeho zahradník, zvaný Bandaska. Husákovo sídlo bylo střežené sofistikovaným elektronickým systémem, přesto se jednou na zápraží zjevil chlápek, který se tam přikulil z Jeleního příkopu, zázrakem, technicky možným jen u opilců. Panovník žil po smrti manželky, jež se zabila v helikoptéře, jako vlk samotář, jen se psem. A dle svědectví Bandasky u něj párkrát přespal jeho věrný kemo, hustěobočový Leonid Brežněv. Zahradník vyprávěl, jak ráno po Gustávovi (původním jménem Augustín) odklízí lahve od whisky a prázdné kartony od amerik. Smutný život velikána.
Ale jednou přišel Bandaska s dobrou zprávou, že šéfovi začala chodit „poklízet“ docela fešná baba, kapitánka z páté správy. To už se však schylovalo k sametové revoluci a umělci vytáhli na barikády. Mě vytáhla žena Simona z Dobříše, kde jsem po sedmé přepisoval scénář filmu Ta naše písnička česká II, který měl začít příjezdem ruských tanků v srpnu 1968. Skeptický ze zkušeností před dvaceti lety, brzdil jsem ji: „Nikam nespěchej“, povídám, „večer tady dělají skvělé palačinky.“ V Praze jsem zjistil, že do čela revoluce se také prodralo dost umělců, kteří za totality privátně zpívali soudruhům do oušek, některé slavné umělkyně jim sedávaly na klíně. Posílen vínem jsem se rozhodl přiložit polínko do ohně revoluce. Zavolám bývalému sousedovi Husákovi, aby už konečně abdikoval. Revolucionáře nezastavíš. Dovolal jsem se sekretářky, která podle mé artikulace pochopila marnost diskuse a oznámila mi, že je po pracovní době, ať si soudruha prezidenta zavolám jindy. Já pak vystřízlivěl a on mezitím abdikoval. Vystřízlivěli jsme ovšem časem všichni, kromě těch, pro které se stala sametová revoluce kýženým zlatým dolem…
