Jednou u mě na na Hradčanském náměstí zazvonili dva mladí esenbáci. Vedle ve Šternberském paláci někdo ukradl barokní obraz a jestli jsem prý neviděl v okolí osobu se svinutým plátnem. V podpaží.
Tak takhle naivně někdy vypadalo policejní pátrání za dob Husákovy hrůzovlády. Dnes už jsou policisté odborně vyškolení i vybavení, ale jejich džob jim vůbec nezávidím: hafo násilníků, narkomanů a agresivních řidičů, kteří jim sprostě nadávají – bohužel k nim přibývá i nemálo zástupkyň něžného pohlaví.
Policisté, kromě jiného, musejí mít nervy jako provazy a být neskutečně trpěliví; například ti, co slouží coby operátoři na tísňové lince. Tuhle jsem si pouštěl audia z jejich archivu na netu a přišlo mi to bizarnější než odposlechy fotbalového komika Pelty a spol.
Jeden pán si opakovaně stěžoval, že ho obtěžují v bytě Marťani a navíc neumějí česky. Ať tam okamžitě pošlou těžkooděnce. Operátor nevěděl, jak ho uklidnit, a tak pánovi navrhnul, aby mu je dal k telefonu, třeba se domluví anglicky nebo německy. Marťani prý však náhle dali pokoj, na rozdíl od pána, který zablokoval tísňovou linku toho dne ještě několikrát.
Jistý muž zase oznamoval trestný čin, že mu cizí lidé na sídlišti neodpovídají na pozdrav, i když je kvůli tomu pronásleduje. Operátor ho upozornil, že trestným činem by naopak mohlo být to jeho pronásledování, neboli stalking.
Jedna dáma plakala, že její soused, do něhož je platonicky zamilovaná, sexuje v bytě s nějakou ženskou, která je určitě kriminálnice, což se pozná podle jejího vřískotu. Ať ji policie neprodleně prolustruje.
Dozvěděl jsem se, že se vyskytl i oznamovatel, který si stěžoval, že jeho soused po desáté večer hlasitě splachuje, a je-li toto povoleno zákonem. Dále se objevily i nářky typu, že syna v kadeřnictví špatně ostříhali, vyděšená dáma našla v koupelně obrovského pavouka, občanovi zas ukradli z auta rakev. Další muž nahlásil smrt kamaráda v kvartýru, po zásahu policejní hlídky se však ukázalo, že mrtvola, akorát více posilněná alkoholem, náhle zázračně ožila a čile se odebrala po svých /čtyřech/ do vlastního bytu v sousedství.
Někteří občané však obtížnou práci policistů dovedou také ocenit, jako ovíněný chlápek, který o Vánocích děkoval policii těmito slovy: „Kluci, já vím, že sami nemáte rádi ten blbej nápis Pomáhat a chránit, co vymyslel ten pazdrát Langer. Tak jsem ho v noci u dvou vašich aut seškrábal nožem. Ale nemusíte mi děkovat, udělal jsem to pro vás rád. Hezký Vánoce, kluci!“
Otázkou je, zda i on je potom měl hezký.
Ale závist samotného Michaila Zosčenka, geniálního ruského humoristy, by určitě vzbudil i tento autentický dialog, zveřejněný z archivu tísňové linky:
Ženský hlas: „Dobrý den. Prosimvás, do mýho manžela se zakouslo klíště…poraďte mi, co s tím mám dělat?“
Operátorka: „A kam se mu to klíště zakouslo, paní?“
„No…jak bych to řekla, paní policistko, abych nebyla sprostá… prostě do přirození. Ne do žaludu, ale prostě do toho, jak bych to nazvala…ptáka. Pracuje na pile, tak se mu to dostalo do kalhot. Von se stydí vám zavolat, to víte, chlapi.“
„Hlavně neolejovat, paní,“ poradila jí operátorka. „Dotyčné klíště opatrně uchopte co nejblíže kůži a pomalými kývavými pohyby ho vyviklejte.“
„Fuj, a to jako rukou?“
„Ano.“
„Ale dyž vono to furt hejbe takovejma jako…nožičkama.“
„Tak použijte pinzetu, paní… Ale kdyby se to přetrhlo, a na inkriminovaném místě zůstal zakousnutý sosáček, bylo by třeba zajet k lékaři.““
„Tak vám strasně moc děkuju, paní strážmistryně.“
„Není zač.“
„Ale je, je. A eště vám povím, že bylo štěstí, že jsem s nim neměla pohlavní styk…kdyby se mi ta potvora dostala do… jak to slušně nazvat…mojí mušle, tak nevím, co bych dělala. Moc hodná jste, ještě jednou díky. I za manžela. Já bych ho předala, ale von se stydí, to víte, chlapi…“
Upřímně a hluboce smekám klobouk před tou policistkou-operátorkou, jak tu nestandartní situaci, na níž v policejní akademii adepty určitě nepřipravují, zvládla.
Odborně, s veškerou vážností, i když možná se statečně potlačovým smíchem.
Policisté jsou taky jenom lidi. Přece.
