Na Kampě potkávám známou političku, které to pořád sluší, což neuniká mému stárnoucímu, leč bystrému zraku. Nechci ji zatěžovat řečmi o politice, má jí za celý den plné zuby. Mluvíme o klesající úrovni hospůdek na levém břehu Vltavy, že není kam jít. „Támhle,“ povídám, „prodávají k vínu slané tyčinky, které chutnají jak ze sádry. Není to zrovna kauza vytunelované Mostecké uhelné, ale asi bych to neměl nechat jen tak.“ „Nenech,“ souhlasí půvabná politička, „takovými sádrovými tyčinkami to všechno začíná!“
Konečně i filosof Baruch Spinoza pravil, že „ve vesmíru není malých a velkých události, pro věčnost je zrnko písku stejně důležité jako galaxie“ – tudíž kauza nepoživatelných sádrových tyčinek se ve své podstatě neliší od kauzy vytunelované Mostecké uhelné: cílem obou je ve větší či menší míře újma občana. Na Mosteckou uhelnou nestačím, a proto jsem se soustředil na vadné tyčinky.
Volal jsem do továrny v nejmenovaném městě (Bruntál): „Mám závislost na vašich slaných tyčinkách“, povídám řediteli, „avšak nehodlám pojídat sádru.“ Omlouval se, že nastala chybička v technologii, oni to napraví a ihned mi posílají bednu svých ukázkových tyčinek. Tato nedorazila, ale zdá se, že kvalita běžných tyčinek, co se týká sádry, se zlepšila.
Povzbuzen svým bojovým úspěchem, podařilo se nám s manželkou vrátit na třetí pokus nová kamna se slibným názvem Pohoda, u nichž nefunoval hořák, a když u vyměněných fungoval tento, nepracovala zas topná tělíska. O víkendech jsme se s ženou příjemně bavili stěhováním vadných kamen do obchoďáku a zpátky. Vítězství bylo sice, jak píše Hašek, „úplné“, ale mám namožená záda a žena ze zimy chřipku, spojenou s nervovou újmou, jež se pochopitelně přenáší i na mne.
Jsem ale hrdý, že jsme se v případě tyčinek a kamen Pohoda nedali, zatímco Mostecká uhelná bude nejspíš, jak v kraji zvykem, zametena pod koberec.
Čtenář se může zeptat, co vůbec mám tímto blogem na mysli. Nu, abychom my, obyčejní lidé si nenechali líbit, co nemusíme, když to zásadní ovlivnit nemůžeme. Dnes nelze jako Diogenes meditovat v sudu, či podléhat apatii, již kolem sebe v rostoucí míře vídím.
Sám si ale někdy říkám, že už přestanu sledovat zprávy o každodenních lumpárnách mocných, že se prostě přestanu divit, například tomu, že zatímco se šetří na sociálních dávkách, nakupuje armáda předražené tenisky a trenýrky pro obézní vojsko, jež by v případě válečného konfliktu, v čele s tlustým ministrem, bylo této zemi platné jak mrtvému zimník.
Na druhou stranu, kdo se přestane divit, vlastně umírá. „Neumírej před smrtí,“ psal básník Jevtušenko. Takže se chtě nechtě pořád divím, a dodivit se nemůžu. Naposledy v malostranském kostele s Jezulátkem, kde se půlnoční štědrovečerní mše účastnil jeden postarší ministrant, bývalý vexlák, pravá ruka nedávného radního, jenž míval na starosti finance, a který tu také ve zbožném vytržení klečel na studené dlažbě. Kdysi jsem otiskl, jak jsem oba přistihl v předzáchodku jisté vinárničky, kde první předával druhému svazek pětitisícovek. Po vyjití tohoto fejetonu mě přestalo zdravit hned několik radních…
Nyní jsem při té mši s němým úžasem sledoval bývalého vexláka, později lobbistu, jak dokonce předčítá z Písma svatého:“…neberte od nikoho zlato, stříbro ani měďáky do opasku.“
Mši svatou jsem znechuceně opustil.
„Ještě by scházelo, aby i to Jezulátko ukradli, “ povídá mi jeden známý v hospůdce nad předraženým vínem a sádrovými tyčinkami, „a strčili tam místo něj vixlajvantovou panenku od Číňanů.“
„Nepokradeš,“ kázal Ježíš Kristus, marně, ten dobrý muž ještě neznal Čechy…
