Milan Kundera mi kdysi vyprávěl, že se mu pařížský taxikář svěřil, že taky píše. Z rodiny už ho nikdo neposlouchá, kamarádi mají svoje starosti, a tak aby si ulevil, píše prý romány. Dnes by psal blogy…
Přišel jsem na nápad, natočit o blogerech dokument, vážnou i humornou formou zobrazit fenomén, jímž je mimořádný boom blogosféry u nás - jen portál iDNES má 7 000 přispěvatelů. Prezentovat věc především na osudech a osobních příbězích autorů, kteří ve svých občanských povoláních (řidič tramvaje, skladník, žena v domácnosti, instalatér, podnikatel, aj.) nemají s humanitním zaměřením profesně nic společného, a přesto jejich blogy čtou denně statisíce lidí.
Asi kromě vedoucích činitelů ČT.
Smyslem filmu mělo být ukázat z různých stran nepominutelný jev, který je tak trochu průřezem a nastaveným zrcadlem obecnému smýšlení a potažmo reálným, nikoli často virtuálním svědectvím o naší společnosti, jak vidíme například na stránkách tisku v soukromých rukách a vesměs tlačeným do čím dál větší uniformity a sterility, což se za trest projevuje na stále klesajících nákladech tiskovin. Blogeři mají u čtenářů ohlas, protože sdílejí jim blízký způsob nazírání na současné dění a především mohou pojmenovávat věci necenzurovaně, jak jim „zobák narost“. Přicházejí s nápaditými postřehy ze života, s novotvary a slangovými výrazy, jež editoři z oficielních médií, většinou ze strachu že přijdou o flek, škrtají (osobní zkušenost, prosím).
Dokument měl být vizuálně natočen pestře, jeho struktura měla zahrnovat jak pasáže ze života blogerů i vlogerů a jejich výpovědi, s ukázkami z blogů ve vlastním podání v obraze i mimo obraz, úryvky z jejich videí a fotografie, ale také třeba záběry z vyhlášení nejlepších blogerů roku na nedávném gala večeru v Karlíně, za účasti známých entertainerů a zpěváků.
Jsem přesvědčený, že televizního diváka bez rozdílu věku, i toho, který má o této formě lidské činnosti jen povrchní znalosti, by téma filmu, pojednaného živou a atraktivní formou, zajímalo. Vyslovil jsem i názor, že kdyby dnes žili takoví spisovatelé jako například Balzac, Čechov, Hašek, papá Hemingway a další, vsadím se, že by psali blogy. Ostatně jsem se jich na to v dokumentu chtěl fiktivně zeptat….
Odevzdal jsem ČT námět na tento film 2. května a až 10. října (přitom povinností ČT je odpovědět autorovi do 60 dnů), mi ho definitivně zařízli jako „málo nosný“ – pro televizní nosnici, snášející přece na obrazovky denně zlatá vejce.
Takže tak, milí kolegové blogeři, buďte šťastní, že si můžete psát co chcete, a že o tom nerozhodují nasazení „odborníci na slovo vzatí“, kteří, pokud nejste v jejich ranku, otáčejí čím dále častěji „palec dolů“.
