Ano, přátelé, čichal jsem k ministryni, a to školství, ml. a těl. Ale já nevěděl, že ta hezká dáma je ministryní. Odcházela z vinárničky s chlápkem, poradcem asi, na bodyguarda byl totiž prcek.
Protože se u věšáku k ničemu neměl, pomohl jsem jí do kabátu a jak byla zády, lehce jsem k ní přičichnul.
„Chanel, versage, opium?“ plácl jsem jen tak do vzduchu. „Já ani nevím,“ usmála se mile, „hlava mi z toho tam jde kolem.“ A elegantně odplula. „Vole,“ štamgasti na mě, „to byla ministryně školství tady za rohem!“ „No a co? Kdybych to věděl dřív, dal jsem s ní místo očichávání odborný rozhovor mezi kolegy pedagogy /učím na FAMU/. O našem bědném školství, kdy mladí lidé ve školách stráví často víc než dvacet let, ale většinou jim chybí poznání světa, schopnost číst, psát, samostatně myslet a dobře se vyjadřovat. Na rozdíl třeba od vybroušeného francouzského školství, které zažívá synek. A co jako s tím ta sympatická žena bude dělat, když její vymaštění předchůdci dělali akorát do svých kapes?“
„Zákaz politických debat!“ upozornil mě majitel vinárničky, kamarád, protože minule se tady hosté postrkali kvůli uprchlickému tématu a strhli regál s lahvemi drahého Valpolicella.
Druhý den jsem se rozhodl, že paní ministryni zavolám do úřadu, omluvím se za očichávání a pozvu ji na kávu stran odborného rozhovoru o školství. Dovolal jsem se do sekretariátu, kde to zvedla nějaká zubajda, na kterou ani eventualita navržené vědecké diskuse neudělala dojem. „Pane Vít, paní ministryně je časově velice vytížená!“ „To já taky,“ odpověděl jsem, „včely jsou proti mně mrchy líný.“
Naivně jsem se tedy pokusil byrokratický plot prorazit lidsky: „Vyřiďte jí prosím, že jsem ten, jak ji včera decentně očichával, ona už bude vědět, je velmi milá. Třeba si na mě udělá čas.“
Hlas na druhém konci jak kalená ocel: „Pokud něco závažného chcete paní ministryni sdělit, pane Vít, napište mi mail s podrobným popisem tohoto!“
Připadal jsem si jak Kafkův zeměměřič, který se nemůže probít na Zámek. Naposledy jsem se se stejným efektem setkal, když jsem psal tomu vykukovi ministrovi kultury, že bych ocenění za celoživotní umělecké dílo rád dostal ještě zaživa, nikoli in memoriam. In memoriam je mi na h….
Po několika dnech jsem v pracovní době zastihl ve vinárničce čtyři vysoké úředníky z Ministerstva školství, ml. a těl. Vyznačují se tím, že si vždy tajemně špitají a neustále prstují po mobilech. Svěřil jsem se jim se svým přáním potkat se s jejich šaramantní šéfovou, kterou jsem zde očichával, atd. Zbledli. „Ona sem chodí?“ vyplašeně se ptali, jako žáčci, které by mohl někdo nachytat za školou. Chtěl jsem je požádat o zprostředkování schůzky za účelem odborné diskuse s jejich nadřízenou, místo toho celí pobledlí rychle dopili a opustili lokál.
Přátelé, z toho plyne poučení, že k ministryním se prostě nečichá. Z toho nic dobrého nekouká…
