Neexistuje, odpovím rovnou. Jedině snad na internetu, rovněž v hospodě a občas na povolené demonstraci si můžete vykřikovat, co chcete. Zatím. Ale v médiích, jako je televize, noviny nebo časopisy, vám hned zkraje zatnou tipec ve smyslu: „Tak tohle ne, pane, to nepatří do našich priorit, u šéfů by to narazilo, a hlavně to není v y v á ž e n é“.
Se slzou v oku vzpomínám na nepředtáčené ostré televizní politické debaty s občany (ty věčně stejné ksichty politiků u Moravce mě nudí), na doby, kdy vám editoři neseškrtávali články, mohl jste je autorizovat. Dnes, pokud je vůbec otisknou (většinu vydavatelství přece zajímá jedině bulvár – v předním, tzv. seriozním deníku, je po mé transplantaci interesovalo především vyfotit si moji dlouhou krvavou jizvu), a vůbec zvláštní kapitolou jsou rozhovory s umělci.
Nenápadité, sterilní, stále dokola se opakující otázky, takže pokud dnes vůbec přistoupím na nějaký intervijú, píšu si otázky a odpovědi sám, ale oni to stejně znivelizují - redaktoři se pak vymlouvají na editory, ti na vydavatele, a tak pořád dokola.
Před časem mě volali z rádia, jestli bych nepřišel na hodinový rozhovor. Zaujalo mě, že by to byl přímý vstup.“
„Jdi tam,“ povídá žena, „a pěkně od plic řekni, co si myslíš o tom našem degenerovaném laputském království. Abys mě s tím pořád jenom neotravoval v kuchyni.“
Redaktor z rádia byl nadšený mým souhlasem, a teď, o čem prý bude řeč.
„Posluchači by rádi,“ povídá, takový oddychový speech o mém filmování, něco příjemného, milého, co posluchači mají rádi – třeba nějaký humorný zážitek z natáčení, nebo jak jste utekl hrobníkovi z lopaty po transplantaci.“
„Poslyšte,“ navrhuju, „co takhle něco o dokumentu Hledání Jana Wericha pro Českou televizi. V roce 1977 jsem s ním udělal přes zákaz poslední rozhovor pro Slovenskou televizi, filmeček se našel a já jezdil po Čechách a zachycoval reakce prostých lidí na Werichovy myšlenky, které jsou aktuální, ba padnou na naši dobu, cituji, jak prdel na hrnec“.
„Ojoj,“ zabědoval redaktor, už při vyslovení Werichova jména, jak kdybych mu zamával červeným hadrem před nosem. „Ale on přece podepsal antichartu, ne?“
„O tom vy víte starou bačkoru!“ rozčílil jsem se, protože od Werichovy vnučky jsem se při natáčení dozvěděl, jak Werich doma plakal, když se dozvěděl, že na něj ušili boudu s tím podpisem na prezenční listině v ND.
Navrhl jsem redaktorovi, že bych chtěl říci něco o tom, co se mi nelíbí ma domácím písečku.
„Ale politiku, pane režisére, do toho plést nemůžeme!“
„Ne?“ divím se, „ale o té jsem chtěl hlavně mluvit, cožpak nejsem plnoprávným občanem? Neplatím snad daně?“
„A vy byste…“ ozval se již s hrůzou v hlase redaktor, „snad chtěl kritizovat jednotlivé politiky?“
„To vám Véna písk,“ já na to, „už se třesu.“
„Nelze,“ slyším ledový hlas, „náš pořad musí být v y v á ž e n ý,“ Když slyším ono slovo, dostávám už kopřivku.
„Chceme po vás, pane Olmere,“ zkusil to ještě redaktor po dobrém, „milý, úsměvný rozhovor pro řidiče za volanty a posluchačky u sporáků.“
„A když si přesto pustím hubu na špacír?“
Pauza. Pak se ozvalo nekompromisní: „Tak vás moderátor vypne.“
Teď jsem se opravdu naštval a tentokrát jsem vypnul já je – na mobilu.
