Čtyři pánové spolu už půlstoletí hrají rekreační tenis. Z jejich osmi nohou by se tak tři daly považovat za zdravotně způsobilé. Přesto se bijí jak lvi. Než jim to bohužel zhatila pandemie…
Jeden z party, sedmdesátiletý Josef, se doma nudí. Ani třídění známek už ho netěší, zasmušile pozoruje činorodou manželku, která na balkonku činžáku pěstuje zeleninu na přicházející zlé časy. Možná tam budeme chovat i slepice a králíky, obává se Josef.
Stýská se mu po tenise s kamarády. Sáhne po mobilu. Bedřich má přísnou manželku, která jako jediná z party veteránskému tenisu nikdy nepřála, a Bedřich chodil na kurty pod záminkou všelijakých pochůzek, raketu schovanou za popelnicí. Zatímco jeho žena z neznámých důvodů na tenis žárlila, ostatní manželky byly rády, že si od drahých polovic odpočinou, a také rozumně zvážily, že sportováním jim ten jejich déle vydrží.
„Haló, Bédo,“ povídá Josef, „co kdybysme zkusili ilegálně tenisovou halu, míval jsem tam známýho.“
Na druhém konci, vzhledem k tomu, že přísná manželka určitě připoslouchává, odpovídá Béda křečovitě, mimo mísu: „Díky za upozornění, já se na tu Boženu Němcovou v televizi teda podívám.“ A pak předstíraně pohoršeně, ten bývalý sukničkář, dodá, jakoby trpěl demencí: „Ale prej je to hanba, vona se tam furt peleší…“
Josef mrzutě típne mobil, volá Hugovi. Tento čiperný držitel transplantovaného srdce, teď ale huhlá /i doma nosí roušku/ cosi o očkování, o bordelu v systému a ve státě obecně. Rád se vždy pouštěl do politických debat, i na tenise, tam však byl kamarády vždy nekompromisně umlčen.
Pak je tu ještě Emil, kulhavý inženýr v důchodu, zaváděl u nás počítače, když s dnešními ajťáky ještě tatínkové čůrali po plotech. Hrál tenis tak vášnivě, že se zapomínal napít vody, dostal obrovské křeče, a když mu tchyně, zrovna u nich doma na návštěvě, přišla otevřít, jako kláda padnul v předsíni. Podezření že požil, se pak těžko vyvracelo.
Emilovi se také stýská po kamarádech. „Hele, ty stará bambitko,“ povídá Josefovi, „co kdybysme se propojili pomocí videokonference.“
„Cože?!“ lekne se Josef.
„Kdo to neumí,“ uklidňuje ho Emil, „toho můžou navigovat třeba děti nebo vnoučata.“ A dodá: „Ať nejsme technologicky vysmívaná generace.“
A tak se do toho pustili. Josefovi s instalací pomohl soused programátor.
Přátelé se skutečně propojili, ovšem po počátečním nadšení, že se po dlouhé době vidí, se jejich hovory stočily víceméně na stížnosti na bolesti s vyhřezlými plotýnkami, na cukrovku, na potíže s prostatou a podobně.
Uzavřeni v domácích vězeních, soustředili se na věci, na které jim hraní tenisu dříve pomáhalo zapomenout.
„Pánové, když nemůžeme hrát na kurtech, zařídíme si to jinak,“ pravil Emil. „Vnuk dostal k vánocům tenisovou počítačovou hru a ta se dá nainstalovat do počítače a hrát přes multiplayer.“
Nastalo bázlivé ticho.
„Klid, chvilku to sice potrvá, než se to naučíte ovládat,“ přesvědčoval je kulhavý Emil, „ale stojí to za to. Nás ta pandemie nedostane!“
Začali nadšeně trénovat: Federer s Nadalem, Djokovič s Thiemem, jak si pojmenovali ty virtuální šampiony, jimiž se teď sami stali.
A hle, jako v pohádkách, tam za sedmero horami a za sedmero řekami čtyři veteráni spokojeně začali vegetovat – a jestli neumřeli, je tomu tak dodnes…
